sobota 21. května 2016

Warsaw

Tri uzka, tvrda luzka nad sebou po obou stranach pokoje. Vydrapu se po vratkem zebricku uplne nahoru pod strop, opatrne se ukladam do ledabyle povlecenych erarnich dek. Sotva se do postele vejdu, jsem spis zaklinena mezi steny, nez ze bych lezela, na urostle muze luzkove vozy rozhodne uzpusobene nejsou. To mi ale ostatne muze bejt fuk, s zadnym urostlym muzem nejedu, na druhem luzku pod stropem lezi drobounka Aneta, dlouhy vlasy ma spusteny z postele dolu. Prej pro prince, aby po nich vysplhal. Tak to good luck, holka. Ja si fantazie necham od cesty a pomalu me uspava kolebani vlaku. Jesteze netrpim na morskou nemoc.  Navzdory tomu, ze na hajzlech netece voda a a pruvodci mi s vytrestenejma ocima nekolikrat klade na srdce, at se hlavne zamkneme, je tohle nejlepsi zpusob cestovani. Az se rano probudim, budu v centru Varsavy. A to aniz by se mi nakej buzerant hrabal v kufrech a rentgenoval mi boty, aby zjistil, jestli nejsem terorista. 
Neklidnej spanek pretrhavaj vlaky, co nas mijej, chvilema nevim, jestli se mi zda ze jedu ve vlaku, jestli spim, rukama sviram nizkou zabranu, která me ma udrzet na luzku, když by se me koleje snazily z postele setrast. V hlave zmatek, takze vse v normalu. 

Rano ve Varsave. Na hlavni nadrazi prijizdime pod zemi a když se dostanu ven, chytam satelity, abych zvolila spravnej směr k hotelu. Je to blizko, pesky 10 minut. To se vam na letisti taky nestane. Domy vysoky, ulice sirokyyy, tohle teda Prahu moc nepripomina. 
Doma jsem vsude, kde mam Kindle, pocitac a boty na behani, takze třeba klidne i ve vlaku, pod sirakem u lesa nebo v nobl hotelu jako tady, tohle ve me zadny emoce nevyvolava. Sprcha ale bode, to zas ne ze ne.

Na seznameni se s Varsavou mam den. Necelej, vecer uz zacina veceri s ucastnikama setkani, kvuli kterymu tu sem. Tak fofrem – gastrofaze v kavarne Kafka, hip ctvrt u reky s knihovnou, co ma na strese hektar zahrady. To ale neuvidim, zavreno. Ale jenom dneska, mam to ale kliku. Naky vedecky centrum (vsimli ste si jich, jak v každý metropoli rostou jak houby po desti?), vyhled na most a fotbalovej stadec. Před dvema lety, nebo kdy, Polaci poradali EURO a vypada to, ze valna část Varsavy byla postavena před dvema lety kvuli tomu. 
Hehe, hele Praga, tady je několik ctvrti co se jmenujou Praga, to muze v noci lecjakou priozralu Cesku snadno zmast. Jedem tam, prej jedina ctvrt, která nebyla vybombena. Po par minutach prochazeni se po Praze konstatuju, ze kdyby byla taky vybombena, nicemu by to asi nevadilo. Napadne pripomina Plzenskou, herny a zastavarny, to znam, není třeba se tu zdrzovat. A potom Stary město. Nejnovejsi Stary město na svete. Je to cely fejk, po valce tu nezbylo nic, Polaci to ale postavili znovu. Od tyhle informace se nejak nemuzu odpoutat, Stary město me tudiz moc nebavi. A drou me boty. Posrany boty zas. Zase tyhle stejny boty, co me drely nedavno v Argentine. To se mi snad zda, jak sem blba a zase si je vezmu. 
Predvecere v Tel Avivu, humus na sto zpusobu a vino z Golanskejch vysin. Vysiny zazijem taky při vyhledu z mrakodrapu, protože bez veze není vejlet. To vi vsichni, co se mnou kdy nekam jeli. Vysoke procento z nich me nadseni nesdili. Nechapu. A pak ta vecere. Mame zase kliku, k veceri je humus, ten jsme dlouho nemeli. A pak nejaka zelnacka z Konga, moc dobra mimochodem. A taky konzskej spenat. Zacinam se do ty Afriky tesit. 

Setkani probiha v muzeu Polin. Na miste byvaleho zidovskeho gheta stoji sidlak a uprostred sidlaku prekrasna nova budova muzea historie polskych Zidu. Nic veselyho. 300 000 tisíc lidi zmizelo, zmizelo strasnym zpusobem spolecne se svedomim tohohle kontinentu. Jenom tady ve Varsave tri sta tisíc kurva lidi. 
Kolegyne cernoska Daisy z Hollandska se vecer po další spolecne veceri primotava na ulici omylem do davu fotbalovejch fanousku. Rvou na ni, ze ji poslou do Osvetimi.  
Kolikrat se musí historie zopakovat? 

Tenhle pocit si vezu zase vlakem zpatky do Prahy. Ceka nas spousta práce.