neděle 31. července 2016

Poslední červencový víkend


Právě jsem se vrátila ze setkání s jednou saúdskou dámou a jejími dětmi. Syn potřebuje doučování z matiky. Sháněla jsem dobrovolníka, který umí arabsky. 
Sehnala jsem kluka ze Sýrie. Teď se mi ozývají další jeho kamarádi - žadatelé o azyl, že se také chtějí stát dobrovolníky, protože chtějí pomáhat.
Spolupráci inicioval jeden radní, který na naše setkání přijel na skejtu.

Jsou okamžiky, kdy mi svět přijde v pořádku.

Fotka je z Dobřichovic od jezu. Po pátečním pikniku na Petříně jsem se probudila s mozkem na kaši a ležet u vody se zdálo jako jediná aktivita, kterou zvládnu.
Nádherný místo, 20 minut ze Smícháče vlakem. Málo lidí, legrace na jezu, možnost si pořádně zaplavat a slušnej bufáč. Hlavně to nikomu něříkejte, ať se to neproflákne a nezačne tam jezdit celá Praha :-)

pátek 1. července 2016

5:30 na mostě

Vracej se mi poslední dobou občas noční běsy, co jsem mívala v dětství. Budím se strachy, že ve spánku zapomenu dýchat, nebo že zapomenu, kdo jsem. A někdy je ticho tak hrozně nahlas, že se v tom prostě stejně spát nedá. 

Dobrý na tom je, že radši místo spánku stíhám dojít do Podolí pěšky ještě před otvíračkou.

čtvrtek 30. června 2016

Doma v Odesse

Prede mnou v nasem dome zil Nikolai V. Gogol. No dobre, bydlela jsem v malem domecku u Nikolaie na dvorku, Nikolaiuv dum je toho casu neobyvatelny. Nebo... vlaste v Odesse jsou i neobyvatelne domy obydlene. Odessa je evropska Havana.

Dvory mezi domy jsou tajne zahrady z tajuplnych pribehu, stinene vysokymi stromy, zarostle ruzemi, plne mrtvych fontan, zmizelych mozaiek a vymlacenych vitrazi. O prostor se deli kocky a deti, zeny zde vesi pradlo a muzi posedavaji na rozpadlych zidkach a pokuruji. Ticho stranou rusych silnic a chladek pod korunami stromu.

Nahlizet do cizich dvoru je jako zazit par vterin cizich zivotu.

sobota 21. května 2016

Warsaw

Tri uzka, tvrda luzka nad sebou po obou stranach pokoje. Vydrapu se po vratkem zebricku uplne nahoru pod strop, opatrne se ukladam do ledabyle povlecenych erarnich dek. Sotva se do postele vejdu, jsem spis zaklinena mezi steny, nez ze bych lezela, na urostle muze luzkove vozy rozhodne uzpusobene nejsou. To mi ale ostatne muze bejt fuk, s zadnym urostlym muzem nejedu, na druhem luzku pod stropem lezi drobounka Aneta, dlouhy vlasy ma spusteny z postele dolu. Prej pro prince, aby po nich vysplhal. Tak to good luck, holka. Ja si fantazie necham od cesty a pomalu me uspava kolebani vlaku. Jesteze netrpim na morskou nemoc.  Navzdory tomu, ze na hajzlech netece voda a a pruvodci mi s vytrestenejma ocima nekolikrat klade na srdce, at se hlavne zamkneme, je tohle nejlepsi zpusob cestovani. Az se rano probudim, budu v centru Varsavy. A to aniz by se mi nakej buzerant hrabal v kufrech a rentgenoval mi boty, aby zjistil, jestli nejsem terorista. 
Neklidnej spanek pretrhavaj vlaky, co nas mijej, chvilema nevim, jestli se mi zda ze jedu ve vlaku, jestli spim, rukama sviram nizkou zabranu, která me ma udrzet na luzku, když by se me koleje snazily z postele setrast. V hlave zmatek, takze vse v normalu. 

Rano ve Varsave. Na hlavni nadrazi prijizdime pod zemi a když se dostanu ven, chytam satelity, abych zvolila spravnej směr k hotelu. Je to blizko, pesky 10 minut. To se vam na letisti taky nestane. Domy vysoky, ulice sirokyyy, tohle teda Prahu moc nepripomina. 
Doma jsem vsude, kde mam Kindle, pocitac a boty na behani, takze třeba klidne i ve vlaku, pod sirakem u lesa nebo v nobl hotelu jako tady, tohle ve me zadny emoce nevyvolava. Sprcha ale bode, to zas ne ze ne.

Na seznameni se s Varsavou mam den. Necelej, vecer uz zacina veceri s ucastnikama setkani, kvuli kterymu tu sem. Tak fofrem – gastrofaze v kavarne Kafka, hip ctvrt u reky s knihovnou, co ma na strese hektar zahrady. To ale neuvidim, zavreno. Ale jenom dneska, mam to ale kliku. Naky vedecky centrum (vsimli ste si jich, jak v každý metropoli rostou jak houby po desti?), vyhled na most a fotbalovej stadec. Před dvema lety, nebo kdy, Polaci poradali EURO a vypada to, ze valna část Varsavy byla postavena před dvema lety kvuli tomu. 
Hehe, hele Praga, tady je několik ctvrti co se jmenujou Praga, to muze v noci lecjakou priozralu Cesku snadno zmast. Jedem tam, prej jedina ctvrt, která nebyla vybombena. Po par minutach prochazeni se po Praze konstatuju, ze kdyby byla taky vybombena, nicemu by to asi nevadilo. Napadne pripomina Plzenskou, herny a zastavarny, to znam, není třeba se tu zdrzovat. A potom Stary město. Nejnovejsi Stary město na svete. Je to cely fejk, po valce tu nezbylo nic, Polaci to ale postavili znovu. Od tyhle informace se nejak nemuzu odpoutat, Stary město me tudiz moc nebavi. A drou me boty. Posrany boty zas. Zase tyhle stejny boty, co me drely nedavno v Argentine. To se mi snad zda, jak sem blba a zase si je vezmu. 
Predvecere v Tel Avivu, humus na sto zpusobu a vino z Golanskejch vysin. Vysiny zazijem taky při vyhledu z mrakodrapu, protože bez veze není vejlet. To vi vsichni, co se mnou kdy nekam jeli. Vysoke procento z nich me nadseni nesdili. Nechapu. A pak ta vecere. Mame zase kliku, k veceri je humus, ten jsme dlouho nemeli. A pak nejaka zelnacka z Konga, moc dobra mimochodem. A taky konzskej spenat. Zacinam se do ty Afriky tesit. 

Setkani probiha v muzeu Polin. Na miste byvaleho zidovskeho gheta stoji sidlak a uprostred sidlaku prekrasna nova budova muzea historie polskych Zidu. Nic veselyho. 300 000 tisíc lidi zmizelo, zmizelo strasnym zpusobem spolecne se svedomim tohohle kontinentu. Jenom tady ve Varsave tri sta tisíc kurva lidi. 
Kolegyne cernoska Daisy z Hollandska se vecer po další spolecne veceri primotava na ulici omylem do davu fotbalovejch fanousku. Rvou na ni, ze ji poslou do Osvetimi.  
Kolikrat se musí historie zopakovat? 

Tenhle pocit si vezu zase vlakem zpatky do Prahy. Ceka nas spousta práce.


středa 20. dubna 2016

Dobrovejlet

https://www.clovekvtisni.cz/cs/clanky/superheroes-aneb-kdo-jsou-nasi-dobrovolnici










Od té doby, co pracuju jako koordinátorka dobrovolníků na pražské pobočce Člověka v tísni, jsem četla desítky, možná stovky motivačních dopisů zájemců o dobrovolnictví. Přesto mě ale každý další člověk, který se rozhodne věnovat hodiny svého času týdně práci s dětma z chudých rodin, za kterou mu nikdo nebude platit a jejíž výsledky jsou často vidět až po dlouhých měsících pravidelného drilu, fascinuje.
Kdo jsou naši dobrovolníci? Na rozdíl od minulých let se v dnes nedá snadno popsat „typický“ pražský dobrovolník. Stále se k nám hlásí řada studentů vysokých škol, kteří chtějí svůj volný čas, dokud ho mají, trávit smysluplně. Mám ale pocit, že Praha pomalu naskakuje na vlnu dobrovolnictví jako trendu v západních zemích zcela běžného a mezi zájemci o dobrovolnictví se na jednu stranu objevuje stále více mladších lidí z řad středoškoláků, na druhou stranu se k nám připojují lidé ve středních letech, kteří mají své děti a rozjeté úspěšné kariéry ve vedoucích funkcích nadnárodních firem, jsou mezi námi vědci, umělci, programátoři, novináři, matky na mateřských dovolených i důchodci, advokáti, lékaři, mladí i starší lidé, skauti, hipíci i seriózní dámy. Jsme naprosto nesourodá skupina lidí, které ale spojuje názor, že pomáhat je normální.

Celý program Daruj2hodiny stojí na dobrovolnické práci. Dobrovolník se každý týden učí s jedním nebo se skupinou dětí. Takové učení ale zahrnuje proškolení, tvorbu příprav, ježdění po Praze, setkávání v pracovní skupině, plnění administrativy, schůzky s učiteli, účast na supervizních setkáních a dalším vzdělávání a hlavně samotné doučování, zkrátka se snadno stane, že svědomitý dobrovolník týdně stráví prací v Člověku v tísni klidně pět hodin. A našim přáním je, aby u nás takoví dobrovolníci zůstali co nejdéle, jenomže my mu jako odměnu můžeme nabídnout leda zlepšení karmy, pokud na ni věří a vědomí, že je součástí „něčeho většího“. Naštěstí někteří z našich donorů práci našich dobrovolníků podporují a uvědomují si, jak důležité je dobrovolníky motivovat, stmelovat jejich team a poskytovat jim kvalitní metodické vedení a díky jejich podpoře si můžeme dovolit například každý rok vyrazit na společný výjezd, navštívit naše kolegy v mimopražských pobočkách, seznámit se s jejich prací, nadýchat se čerstvého vzduchu a utužit vztahy.

Letos jsme vyrazili za kolegy na sokolovskou pobočku, kteří se o pražské vetřelce postarali grandiózně, za což jim patří obrovský dík. Abych popisovala všechny zážitky, které jsme nasbírali za tři dny, na to by mi rozsah standardního článku nestačil. Připojím tedy na závěr několik klíčových slov, hashtagů, chcete-li a za dalších tisíc slov vydají fotky, které najdete v galerii pod článkem.


#sokoLOVE #vlak #gypsyDance #zákusky a #kafíčko #les #sudety #přátelé #hospodaNaSjezdovce #bramborovýSalát #konzert #Rotava #práce #chudoba #učení #děti #smích #azurovéNebe #Kraslice #buchty! #hradLoket #ZaRokZnovu