pondělí 25. května 2015

Eger/Cheb




Cheb si pamatuju jinak.
Když jsem se sem vrátila po několika letech, cítila jsem jen zatuchlost skanzenu 90.let.
Supermarkety na kraji města vysály život z centra.
Divokej Východ na západě, atmosféra ghetta v kontrastu s překrásným náměstím.

Z uplynulého týdne ...


Jaro! Mláďátka, kytičky, sluníčko, zmrzlinka....uf.

úterý 19. května 2015

črta devatenáctého

Zkysla jsem v kanclu zase do osmi. Vlastně je to tak nakonec lepší.
Měla jsem na sobě takový hezký růžový šaty.
V Karlíně jsem si na cestu domů koupila dva lahváče, akorát se mi vešly do kabelky. 
Šla jsem domů tunelem a potom nahoru skvělou Koněvovou ulicí, upíjela jsem to teplý pivo.
Díkybohu za Žižkov. Tváře kolemjdoucích lidí barevně ozařovaly problikávající světla z heren. Hradby tmavých siluet domů, co lemujou ulici, pršej na chodník oloupané kusy omítek.
Hvězdy na nebi jsem si domyslela a byly krásný. 
Na pár nepatrných okamžiků bylo všechno jak má být. 

úterý 5. května 2015

Na kole do práce (a všude jinde taky)



Cyklistika jako přirozená součást hromadné dopravy je přidaná hodnota pro obyvatele jakéhokoliv města. Zatím mi tedy ještě bohužel nikdy tak úplně neklaplo v takovém místě bydlet, nebo se alespoň na chvíli zdržet (tudíž jsem, jak se mi to tak docela často stává, jenom teoretik) ale co není, může ... znáte to.
Praha mi nikdy nepřišla k cyklistům přívětivá, ale jsem jenom pražská náplava a možná neznám všechny zkratky, stezky a tríčky, jak se ve městě pohybovat nejoptimálněji.
Je mi jasné, že na nějaké poježdění v šatičkách s nákupem v košíku a s úsměvem na rtech, jak znám z fotek v časopisech s lesklou obálkou a z Instagramu, můžu rovnou zapomenout, že ježdění na kole v Práglu bude spíš boj o přežití a sportovní výkon v disciplíně jízda do vrchu, ale stejně, když jsem uznala, že uzrál čas, abych se přesunula z tramvají na vzduch, zkusit to musím.
Opatřit si kolo problém nebyl, nakonec mi ho na sezónu půjčila známá, která ne něm nejezdí (nebudu moc špekulovat nad tím, proč na něm asi nejezdí), servisovat mi ho budou v Bajkazylu na náplavce (kde jej svěřím do potetovaných paží statného hipstera a dám si zatím berlínskou limču za šedesát) a s tím, že se mi nevejde do výtahu a každý den ho budu do pátého patra tahat pěšky, se už nějak smířím (a ušetřím za fitko). 
Iniciativa Do práce na kole se mi akorát pěkně hodí do programu, pokud by mě ježdění zprvu nechytlo, minimálně první měsíc se musím hecnout, abych nezklamala náš Cyklotíseň team. 
Včera jsem vyrazila poprvé na svou odyseu, tedy spojku Žižkov-Smíchov. Vybrala jsem si trasu podél řeky, ač není nejkratší, zhodnotila jsem jí jako nejpůvabnější.
Přejezd přes Vítkov je optimální na rozehřátí, Karlín přirozeně nabízí nejlepší podmínky pro cyklistiku v daném žánru (ostatně je to čtvrť, odkud se městská cyklistika začala šířit, není-liž pravda) a cesta k řece je tak otevřená. Až na přechod lávky mezi kancelářskýma budovama na nábřeží, kde jsem sebou hned první den sekla. Dvakrát. 
Ale jízda po náplavce všechny strasti plně vynahradí. Tam by se snad i dal jet kousek v těch šatičkách a s úsměvem, protože v protisměru míjím další cyklisty, řeka krásně voní, parníky houkají, v kavárnách sedí turisté a rozjímají nad krásami Mater urbium (nebo nad tím, jestli ten taxík nebyl náhodou moc drahej) a člověk se tak nějak cítí šťastně a svobodně. Dokud nedojede k Rudolfinu, kde je nemilosrdně vrhnut do provozu, navíc přímo na tramvajový pás. Mami, tohle je jednoznačně nejnebezpečnější věc, do které jsem se  životě pustila, žádný moje polotajný cesty na jinej kontinent už Tě nemusí znepokojovat. 
Přejezd Anděla a stres na Plzeňský ani radši popisovat nebudu. A ačkoliv navzdory všem předpovědím počasí jsem zmokla, na Smíchově jsem se motala jako vítr v bedně a přijela jsem splavená jak myš, pracovní den, který následoval, se celý vezl na endorfinové vlně.

Po pár prvních cestách mě nadšení neopouští, minimálně jsou to další dvě hodiny denně v pohybu, které se neztratí obzvlášť před plavkovou sezónou, navíc pocit (naprosto irrelevantní), že člověk je zase trochu  "mimo systém", je strašně příjemnej. Pokud máte možnost po Praze jezdit na kole, pojďte do toho taky. Jednak někdo musí trend cyklodopravy konečně prosadit, druhak si alespoň nebudu připadat na silnicích tak osaměle a v neposlední řadě získáte úplně novou optiku na pohyb po metropoli. 

sobota 2. května 2015

sobota 2.května


Nebe nad Žižkovem je azurový a ve vzduchu voní šeříky. 

Dobrý český pivo chutná jako léto na slunci na Vyšehradě. Zdvořilé přátelské klábosení, přiměřeně pracovní a opatrně osobní, o lodích a o moři, o psech a dětech, o snech a vizích, nepravděpodobná dvojice v souladu. 

Sedím na balkóně, hřeje to, piju sladký černý kafe a je mi líto, že nekouřím. 

Sklidila jsem první bylinky, co si pěstuju v Karlíně ve vnitrobloku v truhlíkách před školkou. Náhodně potkávám známé, které by tamní hipstři opatrně označili za "slušně vychované zbytky místních cikánů". K čertu s nima. S hipstrama samozřejmě. 

Doma je ticho a uklizeno, jako vždycky. 

Samota je najednou hustá jako krupicová kaše. Ztěžka se mi jde dopředu. 

pátek 1. května 2015

Mangaratiba




Mangaratiba je důležitá hlavně tím, že z ní jezdí každej den loď na Velký Ostrov. 
A taky je trochu důležitá tím, že tam v jednom bufáči umí připravit dokonalou smaženou chobotnici a chlápci tam jezdí do baru na koni (což je poměrně praktické, stačí se na koni nějak udržet a on už Vás zvládne odnést domů, když se to s drinkama přežene).