sobota 28. února 2015

Liebenstein





Celý dětství mě hrozně mrzelo, že Libštejn chátrá. Teď se opravuje a já jsem šťastná.
Prý v jedné části hradu bude hotel, až v něm přespím, splní se mi další velkej sen.

neděle 22. února 2015

Z uplynulého týdne


1) Žižkovskovinohradské ráno - nikoliv cestou z hospody, i když i to mívalo svoje kouzlo. Na druhou stranu jsem moc ráda, že už se mi to dlouho nestalo a brzy ráno se vyskytuju v ulicích buď cestou do práce, nebo při ranním běhu.

2) Mám novou manikúru. Taková ta holčičí radost. Moc se mi líbilo, jak jsem to vymyslela, s červenými konci nehtů, nakonec se ale necítím se své kůži a příště se hned vracím k rudé. 

3+4+6) A protože jak je vidět vpravo dole, jaro je tu, pořídila jsem si tenisky na procházky a na volné večery na Náplavce. A když říkám tenisky, myslím tím dvoje, protože po nových converskách jsem tak jednou zatoužila během nějaké nudné porady a tak jsem si je rovnou objednala. A bílé Adidasky jsem potkala během čekání na kamarádku před fitkem. Čekání už mě v životě stálo strašnou spoustu peněz, když tak nad tím přemýšlím. 

5) A vskutku geniální vietnamské jídlo, asi nejlepší, co jsem v Česku měla mimo Sapu: Tuan&Lan v Anglické ulici doporučuji všemi deseti. 


neděle 15. února 2015

Z uplynulého týdne...


Z daleka se mi do fotek nevešlo všechno, navíc občas dokonce samým zaujetí zapomínám fotit. Ale to jen výjimečně, většinou na svět koukám přes svůj chytrý telefon, někdy přes svůj chytrý telefon ani na svět nedohlídnu, to když mě hodně štve.

Ještěže ty fotky mám, jinak bych si málem nevšimla, že utekl další týden. 

Nevešlo se mi sem geniální představení o Ukrajině v divadle Archa, ale o tom si možná ublognu zvlášť. A taky se mi sem nevešel brazilskej film, kterej jsem viděla a na ten sem dám alespoň trailer příště. 


1) "Víš že to jídlo můžeš sníst, aniž bys ho vyfotila?" "To jsou jen pověry, kdo svůj burger nevyfotí, jako by ho neměl". Aha. Takže burgr v Dishi s nakládanou Portobelo houbou místo masa. Dish je fajn, ale je mi líto, že mají jenom jeden vegetariánský burgr a žádný veganský. Já vím, já vím, vegani si maj oblíct svý batikovaný hadry a mazat na svůj záhonek, kde si pěstujou svojí biozeleninu.

2) Železniční most na Výtoni cvaklej v běhu v sobotu. Když vykoukne slunko, doma mě neudržej. 

3) Selfie v pruhovaným tričku. Víte, že jsou lidi, kteří nemají rádi pruhovaný trika? Jednoho takovýho podivína mám ráda já, tak se vždycky v pruhovaným triku cejtím celej den divně.

4) Výhled z Vítkova na vlaky. Tam chodím meditovat počítáním vagónků. A běhat. A teď jsem si tam nedávno parádně rozbila držku na ledu. 

5) Ema kafe bar. Prej ten kluk, co tam dělá, umí dělat dobrý kafe. Moc tomu nerozumím, ale kafe maj fakt dobrý, navíc tam choděj všichni, tak tam chodím taky, protože kdo nechodí do Emy, jako by nebyl. 

6) Krmení labutí v neděli ráno. Mám z nich strach, blíž než na zaostření foťákem bych k nim nešla a i to je dost blízko. 


neděle 8. února 2015

Kolik věží máš...




Přes víkend jsem zůstala v Praze, protože jsem si naplánovala dohánění mnoha pracovních a studijních restů a teď, v neděli večer, vidím, že jsem radši měla někam odjet a víkend si pořádně užít, protože bylo nádherně a protože jsem se svými povinnostmi stejně nakonec moc nehnula. O to zábavnější bude nadcházející týden. (Btw. jak se to stalo, že je skoro polovina února?!)

Nakonec ale krásně bylo i u nás na Vítkově a mrazu navzdory jsem se i dostala ven. Při lovení nejlepšího výhledu na vlaky jsem se sice smekla a při sjíždění zmrzlého chodníčku jsem si odřela dlaně a hlavně jsem si roztrhla své nejlepší (čti: jediné) zateplené kalhoty, fotku nakonec mám pěknou. 


Měly jsme dvě návštěvy, vařila jsem, byla jsem na obědě a na nákupech v SAPA a přečetla jsem kus skvělé studie o řízeném hladovění. 

TADY se můžete podívat na dnešní Otázky Václava Moravce, kde jako hosty debatuje i Dáda Hůle, expert na dluhovou problematiku o novele exekučního zákona. TADY si můžete přečíst o tom, jak Člověk v tísni pomáhá na Ukrajině. 

A TADY najdete odkaz na geniální finskej dokument Mý věci, kterej nemůžu než doporučit. Chlápek se rozhodne žít bez věcí, odstěhuje celej svůj byt do skladu a každý den si z něj může vyzvednout jenom jednu jedinou věc. Jsou to věci, co nás činí štastnými? Kolik toho člověk potřebuje? Pokud máte hodinu času, na film se podívejte, vážně! (Mimochodem to je moje téma, to asi víte. Ostatně každoroční stěhování člověku pomůže tuto otázku zodpovědět)

A poslední odkaz TADY směřuje ke klipu k mému toho času nejoblíbenějšímu songu. A klipu.

středa 4. února 2015

Chlapeček nám vyrostl a tančit umí


Vesnické plesy zaujímají čestné místo v mém seznamu zážitků, které nepotřebuji opakovat. Ostatně netoužím ani po městských či velkoměstských plesech, ani jakýchkoliv jiných plesech. Příležitost, kam si vzít nádherný nový šaty (a proč si koupit další nádherný nový šaty) si vždycky nějakou stejně najdu. Ani náhodu mě nenapadá žádný důvod, proč se takových událostí účastnit, kromě maturity některého z mých bližních. A protože navzdory všem pochybnostem můj první mladší bratr nakonec do maturitního věku dorostl, ples v ÁKáEs mě neminul.
Šaty jsem si pro jistotu vzala dvoje - jedny z Ria a jedny z Londýna, vzpomněla jsem si, že jsem své černé lodičky v opilosti věnovala barmance (protože mě tlačily a jí se líbily, dává to smysl, ne?), půjčila jsem si tedy náhradní obuv od kamarádky, v klidu zapomněla doma svou Ted Baker kabelku a vyrazila na divokej Západ. 
Ačkoliv to chvíli vypadalo, že nikam nepůjdu, nebo vyrazím v teniskách a s igelitkou, nebo radši urychleně konvertuju a seženu si slavností nikáb, na ples jsem se celá nervózní dostavila. Obzvláště totiž společenské akce v místě mého dospívání mě přivádějí do rozpaků, netuším totiž, zda mě bývalí přátelé nepoznávají, nebo mě záměrně významně nezdraví, a to jednoho znervózní. Na nervozitu výborně pomáhá Bohemia sekt, ten má ale nepříjemné vedlejší účinky ovlivňující paměť. 
V každém případě si pamatuji, že jestli něco ten náš chlapec umí, tak je to tančit, že mi několik osob pochválilo zuby (Jako vážně? Zuby? ok...), že na dědině se nosí (převážně červené) krajkové minišaty a že bych nikdy, nikdy, nikdy neměla chodit domů o pět hodin později než samotný maturant. 


Letos velikonoční půst začíná 18.února, nicméně si myslím, že vzhledem k popsanému zážitku, jej zahájím o pár dní dříve. 

PS: už zase nevím, kde jsem nechala boty, nemáte někdo číslo na obsluhu z baru?