pondělí 26. ledna 2015

Volal Londýn







Definitivně highlight sezóny.

Na cestu do Londýna jsem se nechala spíš přemluvit a bez očekávání jsem do něj odletěla minulý týden. Naposled jsem tohle město navštívila před asi deseti lety pořádně a co si pamatuju, stopu v mém srdci neudělalo. Ale zřejmě jsem se za těch deset let přecejenom trochu někam posunula a tentokrát jsem zažívala euforii od prvního kroku podél Temže až do odletu.
Možná za to mohl průzračnej ledovej vzduch, možná studený jiskřivý lednový světlo a azurová obloha, ale černobílá krása města mě učarovala, zrovna tak jako s Prahou nepoměřitelná velikost a monumentálnost staveb. Neskutečná kulturní rozmanitost mě nabila novou energií do práce, takt tamních obyvatel mi nastavil zrcadlo. 
Tate modern gallery by sama o sobě byla dobrým důvodem Londýn navštívit, procházka po obou březích Temže, cesta lodí pod Tower bridge, obcházení obchodů, blešáků a knihkupectví už tak dává dohromady slušnej program. Park v Greenwichi, tržiště s chutí a vůní celého světa, skvělý kafe a litry anglického čaje, nezapomenutelnej mejdan v africkým klubu v Brixtonu, cider a točená Plzeň v centru, noční cesta double deckerem domů a ráno společné anglické snídaně. Neuvěřitelnej Camden town sám o sobě nabízí vjemů, že člověk z Prahy potřebuje tejden, aby to všechno pobral. Soho a Čínská čtvrť? Uf, mám z toho týdne pocit, že jsem sotva stihla zavadit o pár zajímavých míst, příště bych si byla dala říct o dvojnásobný čas strávený v Londýně. 



A to nemluvím vůbec o tom, že mám tak skvělý přátele, že téměř nechápu, čím jsem je mohla zaujmout já. Zcela mi nabourali přesvědčení, že nejlíp je mi samotný. 
Za minulý týden jsem vděčná, že to těžko slovy popíšu. Ale možná se k němu ještě tady vrátím.


neděle 4. ledna 2015

Vzpominky na Banat


Jsem trochu nemocná. Že se cítím a vypadám jako ho.., to bych ještě vydržela, ostatně bylo volno, ale že zase 14 dní nebudu běhat, to mě mrzí. Ale ostatně, to je tak vždycky. Jsem zpět v práci, i když usoplená, tak odpočatá a mám před sebou relativně světlé zítřky. 

Vzpomínám na cestu do Banátu, o které jsem tu, myslím, nepsala. Napíšu víc. Příště.
Zatím posílám alespoň fotky. Děda na fontáně je teda ze Szegedu a lodě na jezeře - to je Balaton. Zbytek český Banát v Rumunsku. 
Akorát jsem dočetla Nížiny od Herty Müllerové - "Nížiny jsou prvním románem nositelky Nobelovy ceny za literaturu Herty Müllerové. V pronikavých a drásavých scénách autorka popisuje život německy mluvících obyvatel ve švábském Banátu za časů, kdy v Rumunsku vládli komunisté. Müllerová zachycuje temnou anti-idylu v enklávě, kterou charakterizuje strach a nenávist, netolerance a nehybnost. Tato nepřikrášlená kronika zanikajícího světa je v podstatě jádrem, ze kterého vyrůstá celé spisovatelčino dílo. 
Nížiny vyšly poprvé v Německu roku 1984 ve zkrácené podobě; naše vydání je kompletní a respektuje poslední německé vydání."
Hnusná, hnusná, odporná kniha, která dostala právem Nobelovu cenu. Střídavě se mi chtělo brečet a zvracet a za každou kapitolou jsem ji nesla do popelnice. 
Zajímavé mi přišlo, že jsem z Banátu měla mlhavě podobný pocit, jako byla atmosféra popsaná v knize. Venkov a obzvlášť chudý venkov věru žádná idyla není, byť to očím turistů z města nepřijde, příroda je nelítostná a s lidmi zachází bez slitování. Lidi jsou zvířata. 

___________

Poznámka pod čarou: TENHLE článek mi děsně hnul žlučí. Absolutní neprofesionalita, nekompetentnost a neznalost sociální práce zrovna u člověka, který je dokonce zaměstnancem ministerstva mě šokovala.Na svém facebooku jsem reagovala a naštěstí jsem nebyla jediná, koho dotyčná zhnusila, dobré reakce najdete ZDE a ZDE
Ač si to kdejakej Pepča Novák nemyslí, sociální práci nemůže dělat každej, kdo má pocit, že mu přece slouží "selskej rozum", nadělá potom mnohem víc škody, než užitku. A tahle paní Zlomocná nám opět pěkně pohnojila léta těžké a mravenčí práce. Well done.

pátek 2. ledna 2015

New year, same shit a s tím na mě nechoďte



Celý to začalo odporem k Velikonocům a jejich následným bojkotem. (jejich komerční podoba, tak, jak ji známe a slavíme mi věru není po chuti, naproti tomu ale jejich náboženský význam zcela akceptuji a dokonce pravidelně držívám čtyřicetidenní půst, který jim předchází), nechuť se následně přenesla na oslavy sv.Valentýna, po přesunu do Prahy jsem zcela zavrhla i Vánoce, kteréžto jsou ve městě k nepřežití a letos jsem dokonce i zcela záměrně promlčela oslavy příchodu nového roku. A o narozeninách jsem tu už mluvila, ty bych zakázala úplně. Baví mě vlastně jenom Čarodějnice a Dušičky, které ještě nemají tak masový charakter a marketéři všech značek je zatím neuchopili pevně do svých rukou, jinak se všech pravidelných oslav dobrovolně a na věky zříkám.
Volno mezi Svátky trávím v Aši, kde si užívám kromě přítomnosti rodiny hlavně klid a ticho. Dovolená na skorohorách jak má být se vyvedla letos skvěle, sněžilo a mrzlo, naordinovala jsem si odpočinek sportem, bohužel ale tak vehementně, že teď tu sedím s rýmou jako trám. Ničemu to ale nevadí, protože stejně musím pomalu začít "něco" dělat. Ve smyslu sezení u počítače a telefonování. 

K žádnému rekapitulování minulého roku se uchylovat nebudu, protože stál víceméně zavyližprdel a ačkoliv mám pocit, že jsem byla v jednom kole, výsledky tomu moc neodpovídají a většinu svých předsevzetí tímto přesouvám rovnou na další rok. Povedlo se mi vlastně jenom přestat kouřit, což jsem asi ani neměla v plánu. 

Jako rozlučku se starým rokem jsem pojala silvestrovský chebský běh, ze kterého pochází i úvodní fotka. Která se mimochodem rovnou zařadila mezi moje nejoblíbenější :-) 

Jak vypadaly oslavy jinde jsme mohli včera celý den sledovat na ČT24, protože takhle vypadá investigace ala česká televize, jak vypadala oslava na Copacabaně očima gringa si můžete přečíst tady.

A tady je odkaz na minireportáž ze života našich lidí v Afghánistánu, v hlavní roli náš Matouš.