pondělí 28. prosince 2015

Cykloláska






Je to tu ještě mnohem mnohem lepší, než jsem čekala. Vlastně jsem fakt strašně urvaná. V Amsteru jsem byla tolikrát...ale teď, když mám čas si to tu užít a poznat i širší centrum města a předměstí, vážně řvu nadšením. A to jsem si zrovna nedávno říkala, že mi chybí časy, kdy mě leccos nadchlo, všechno mě bavilo a všude to bylo zajímavý a přišlo mi smutný, že už jsem trochu životem vyhořelá. Ale není to tak! Třikrát hurá!
Je to tady skvělý, je krásný počasí, moře je parádní, architektura a uživatelská přívětivost města mě fascinují, čisto, ale pestro a všechno se zdá být pod kontrolou. Slunce je nízko a fouká čerstvej vítr, všeobecná pohoda. 
A v každém případě jedna z mnoha nejvíc nejlepších záležitostí je tu cyklodoprava. Zatím jsem jedinkrát nemusela použít hromadnou dopravu. Kam nedojdu pěšky, dojedu na kole. Cyklisté tu mají výsostné postavení, všude mají přednost, všude můžou parkovat. Někde jsem četla, že je tu dvakrát víc bicyklů než obyvatel a téměř 60% lidí tu jezdí KAŽDÝ DEN na kole. A i když se člověku do tý zimy a větru nechce, za deset minut šlapání do pedálů je veškerá nepohoda pryč. 

Dnes bylo vážně krásný počasí (v parku vykvetly narcisky), azuro a teplo, kromě ranního běhání jsem se tedy vydala odpoledne na kolo do severní části města do jednoho vyhlášeného kulturního centra. Za ostrovy jsem sedla na přívoz (Boží! S kolem na lodi!) a dál se podle mapy motala městem a mezi dokama. Docela jsem se chvíli ztratila a dojela na místo až po více než hodině (odhad délky cesty 25 minut, ehm), kde jsem ono kulturní centrum nenašla. Kdoví, jestli tam ještě je. Nicméně jsem našla skvělej klub a hospodu, kde jsem si dala symbolické malé Leffe a počkala jsem, až se setmí, abych zjistila, že mi nesvítí světla. Pivní kuráž mi ale dodala přesvědčení, že JÁ rozhodně žádný mapy nepotřebuju a vůbec a dojela jsem bez jediného zaváhání za půl hodiny až domů před barák. Radost, kterou na kole mám, nedokážu popsat, ale stále (jako ostatně celej život) doufám, že se mi jednou povede bydlet v cykloměstě. Teď si to tu pár týdnů alespoň představuju.

sobota 26. prosince 2015

24.prosince




Odpolední vydatná procházka centrem a večer pak 4 holky, 4 litry svařáku, salát, guacamole a Nick Cave. 
Samozřejmě se mi stýská po rodině, ale jako změna jednou za pár let to není špatný.

pondělí 21. prosince 2015

Steigereiland






Na kole si moc jistá nejsem, přecejen ježdění na kole doma a tady jsou dost odlišný disciplíny. Doufám, že nezpůsobím žádnou nehodu. 
Mosty, moře, skvělá architektura, a poryvy pěkně čerstvýho větru, doma potom kocour, čaj a knihy ... tohle bude dobrá dovolená.

neděle 20. prosince 2015

A´dam



Po všech teenagerských feťáckých zájezdech a rychlonávštěvách během cest o dekádu později na sebe máme s A´damem konečně pár týdnů čas. 

úterý 27. října 2015

Osadníci





Ani uprchlák, ani Pakistán, jen taková ta lepší osada na Slovensku.
Za pár let, co jsem na tomhle místě nebyla, se toho dost změnilo.

Dospělí lidé z osady už se nestaví na kus řeči, rychle projdou kolem a potom už jen občas zahlídneme jejich pohledy z osady k nám. Nikdo nás už k sobě nezve.
Starosta se zbláznil, mezi dveřma na mě začne vychylovat, že kvůli těm uprchlíkům se bojí o svý děti a že uprchlíci jsou snad srovnatelný jen s Cigánama a ať se ho radši neptám, co si myslí o Cigánech.
Postavil jim domy a ty jejich děti už mu ani nejsou vděčný.
Tak si jezdí vděk vymáhat ve svým SUV, kterým kdykoliv bez pozvání vjede do osady. 
Starosta VYŽADUJE respekt, jeho musí všichni zdravit NAHLAS a tahleta pražská povalečská kavárna obzvlášť.


sobota 24. října 2015

Klamovka, Kavalírka


Stěhování č.516 nebo kolik.
Je to jak jiný město. Missing Žižkov badly.
Anděl jsem nesnášela, od prvního okamžiku. Plzeňská je hell, byla jsem v euforii, když jsme stěhovali pobočku z Plzeňský pryč. 

I am back!
Trocha skromnosti a pokory neuškodí v jakýmkoliv množství.
Zvykám si. Týhle čtvrti sluší tma. Dobrá je hospoda na Klamovce. Dobrý jsou lesoparky všude kolem a dobrý jsou schodiště, který se proplejtaj mezi ulicema v příkrejch kopcích po obou stranách nad Plzeňskou. Dobrej je kontrast snobáckejch vilek nahoře s peklem dole. 
Dobrý je, kolik tu znám lidí: "Čau čáje, co tu děláš? Bydlíš, jo? Dyk stav se na kafe, až půjdeš kolem!" 
Budu dál hledat ty dobrý věci a ono to nějak dopadne. Ani si už netroufám představovat jak.

neděle 11. října 2015

Úžasná Ukrajina










Lviv. Dvakrát do Brna a zpátky. 

Když už zas jedu na východní Slovensko, co to protáhnout na Ukrajinu? Jasně. 


Hranice. Užgorod. Vyprodanej vlak, další jede v 5 ráno. Ale kdyžtak tady do půlnoci počkej, třeba k tomu vyprodanýmu vlaku připojej další vagón. Urkitě. Nádraží v Užgorodu je přesně to místo, kde chci 4 hodiny čekat, abych tam pak rovnou mohla přenocovat, 

Hotel Zakarpatyie. Gigantickej socíkovskej panelák, pokoj ve 14.patře, vše v původním stavu. Velkej zážitek. Teplá voda dvě hodiny denně. Sorry, je válka. Pivo s Ivanem a s Vitalim. Seš blbá, žes nebyla v centru. Sorry kluci, já tu nechtěla bejt vůbec.

Probdělá noc, Komáři a hluk z ulice. Ve čtyři na nohou. Temný ulice, nesvítí se. Sorry, je válka. 

Vlak. VLAK! Poslední místa ve třetí třídě. Obrovskej, ocelovej vlak s desítkama vagónů se postupně naplní do posledního místa. Žebrající děti. Místo hajzlu díra v zemi. Velkej zážitek.

Lviv. Leopolis. Dokonalý. Velký město. Obrovský historický centrum, kde lidi ještě pořád vážně bydlej. Ne jak v Praze. Skvělý bufáče všude. Hospody, bary, kavárny, obchody, trhy, všechno místní, žádný řetězce. Skvělý kafe. Skvělý lidi. Ne jak v Praze. Krásný domy a otřesná veřejná doprava. Zbytky židovskýmo města, člověk by brečel. Smog. Samý mladý lidi. Směšný ceny, poprvý v životě si přijdu bohatá. Užívám si.

Yulyia, holka u který spim. Hezkej byt v děsným paneláku na sídláku Levandivka. Teplá sprcha, postel, díky Bože! Ukrajina v EU? Krásná pohádka prej, říká holka se smutkem v očích.

Absolutní nadšení městem. Plánování návratu. Plánování cesty po Ukrajině. Příště Oděsa? Ale až na jaře. Zima je tu zlá.


Autobus na zavolání řidičovi. Spousta místa. Milý lidi. Pořád zastavujem, pohoda jazz. 
Hranice. Ms Adriana Cerna, please, pojďte s náma, tohle není Váš pas. 
Po vjezdu do EU velká radost, řidič otvírá lahev Napoleona a rozlejvá nám deckový panáky.

Noc. Ráno, tma a déšť. Florenc. Čau.

pátek 25. září 2015

Andel. Exit.

Plzenska. Andel. Exit. Nadrazi Smichov. Pul sesta rano. Tyvole.
Oaza ma zavreno. Skoda, Oaza – kus raje v pekle, Oaza se zelenejma ubrusama. Pingl, co se tvari, ze hostum plive do piva, vsechno je, jak ma bejt. No way, je zavreno. Před dverma lezi lidi a spi, tak je nebudu rusit. Kolem chodej policajti, nastesti jsou to dobraci skoro jako ja, takze je taky nebudej.
Infotabule na placatejch televizich sou vypnuty, s klapanim se otacej cisla na desitky let stary ceduli.
Ještě mam cas, sedla bych si, ale všechny zidle jsou zabrany, sedi na nich muzi a podrimuji, nekteri maj zvraceny hlavy dozadu a ocima se divaj do svy hlavy, jsou jim videt jen belma a jsou ocividne nekde hodne daleko, na lepsim miste mozna, jiny ctou noviny, koukaj do modre zaricich displeju. Vsude jenom muzi, prijde mi to zajimavy, ale nevim, co z toho usuzovat.
Do toho nad hlavama v mozaikach vyvedeny obrazy z zivota pracujiciho lidu, stastny a uvedomely delnici, v chcankama pachnoucim pruchode k nastupisti je zvlastni plastika naheho muze, který trha na stromech jablka. Pod tim se motaj zpruzeny lidi, co musej zrovna nekam jit pracovat. A min zpruzeny lidi, který asi nikde nepracujou.
Stojim bokem, aby nebylo tak zretelny, ze vzhledem ke vcerejsi noci si prijdu, ze se do mistniho koloritu perfektne hodim. Boze, mi je blbe. Stydim se za sebe, ackoliv snad ani není proc, to se mi stava, když piju. Nejdriv mam mylne pocit, ze mi lidi kolem rozumi a mají me radi a potom se za to rano stydim, ze sem se zas nechala tak oblbnout.
Nez se stihnu zamyslet dukladneji, prijede mi nastesti vlak. Mam tohle místo nakonec rada. Plzenska, Andel, Smichovsky nadrazi, estetika hnusu, poezie pekla, vidim v nich tolik hezkejch obrazu. Mista, kde to vypada jako v moji hlave, mista, kde clovek musí ty dobry věci hledat. Mista zatím nesemlety stejnakosti.
Zacina svitat, dobiham vlak. Cau.

úterý 8. září 2015

neděle 30. srpna 2015

Kokořínsko





Proložíme si ty ciziny na chvíli.
Kokořínsko jsem si zamilovala v době, kdy jsem pracovala na povodních. Jedna část našeho teamu tam měla základnu, často jsme se tam všichni setkávali. Fascinující na tomhle místě je, že hodinou autem od Prahy se člověk ocitne tam, kde je možné se rozhlédnout kolem sebe a nevidět jedinou stopu lidské přítomnosti. Jenom les a skály. 
Malý, odřízlý vesnice v dolech, skvělý roubený baráky, skaliska bizarních tvarů, temnej les, dobrý hospody a rybníky na koupání - to je Kokořínsko
Nejraději vzpomínám na noční plavání v hasičský nádrži na návsi, smích a zmatené hledání ve tmě ztraceného oblečení. Taky si pamatuju strach, který jsem měla, když přišla velká bouřka a s každým poryvem větru rozrazila některé z oken místnosti ve staré stodole, kde jsem spala na dřevěný podlaze a třásla jsem se zimou. 
To bylo všechno tady: http://www.donitra.cz/ (moc dobrý místo na přespání, pokud se vydáte na delší výlet)

Vzala jsem tam na výlet naše děti, zajímavé je, že i kdyby celý měsíc bylo 40 stupňů, když dělám výlet já, vždycky padají trakaře a je zima, nezávisle na ročním období. Tudíž jsme se s dětma na krásné mšenské koupaliště jenom dívaly. Aby se nám děcka neutápěla ve smutku, pěkně jsem je protáhla lesem. Což se přirozeně setkalo s "ohromným nadšením". Až do chvíle, kdy jsem veřejně založila skupinu Borců, kteří jdou rychleji a delší a náročnější trasou. Potom to najednou šlo, to chození, protože Borec chce bejt každej, že jo. Můj pedagogický mikroúspěch.

Že budu někdy pracovat s dětma ... to bych spíš věřila, že se budu věnovat jaderné fyzice.
Tak je to se vším.

pátek 7. srpna 2015

Belo Horizonte







Světlý zítřky, skvělý město. Napsala bych víc, kdyby se mi alespoň trochu chtělo. 

čtvrtek 6. srpna 2015

Sv.Jan pod Skalou

www.360stupnu.cz (fotku jsem si půjčila, protože moje fotky stály za...nic)
Ve Svatým Jánu žil svatej Ivan. Do jeho jeskyně vytesali kostel. A kolem postavili klášter.
Poutní místo pod dvě stě metrů vysokou skalou hluboko v lese. 

Už se těším, až tam půjdu v zimě. Myslím, že s menším množstvím turistů se tam budou dát zažít hezký věci.

sobota 1. srpna 2015

Inhotim, lepší už to nebude

A pak taky občas nastanou chvíle, kdy je VŠECHNO perfektní. Kdy už prostě není, co by se dalo zlepšit. Bitter-sweet momenty, jejichž problém je, že někdy skončí, že nemůžou trvat věčně. Přitom mně by stačilo...jen na pár měsíců zastavit čas. Možná let, ok.

Inhotim http://www.inhotim.org.br/en/
Kde začit? Inhotim leží u městečka Brumadinho asi hodinu autem od Belo Horizonte. Belo Horizonte je třetí největší brazilský město (oblast má asi 5,5milionů obyvatel) a zároveň hlavní město státu Minas Gerais, který sousedí s Riem. Kde je Rio, to je jasný.
Přejezd z Ria do Minas přes hory je jak přelet na jinou planetu. Tolik se krajina za pár hodin změní. Země tam má rudou barvu. A to není žádná politická narážka, ačkoliv by se to nabízelo. Zemina je tmavě rudá a člověk si tuhle barvu užije, povrchové doly lemujou cestu po obou stranách. Rudej prach se zvedá za každým přetíženým náklaďákem, kterej buď krokem funí do kopce, nebo naopak střemhlavým pádem letí z kopce po klikatý prašný silnici, vlastně teda dálnici spojující druhý a třetí největší brazilský město.
Milovaný pravil, že Minas je Ostravsko Brazílie a k tomu nemám co říct, protože narozdíl od Minas v Ostravě jsem ještě nebyla.

Zpět k Inhotimu. 


Nebudu překládat věci, který se člověk může dočíst na webu, jsem zdrženlivá vůči superlativům, obzvlášť pokud je prezentují příslušníci temperamentnějších národů (kteří jsou vždy první a nejvejš, jeden vedle druhýho). Nicméně nic ani zdánlivě podobnýho Inhotimu jsem taky v životě neviděla (ale já toho zas tak moc v životě neviděla, eh).
Obrovská, ne...OBROVSKÁ botanická zahrada, rozlohou a atmosférou připodobnitelná leda tak k Jurskýmu parku. V ní desítky uměleckých instalací autorů z celého světa, z nich minimálně polovina ve vlastních galeriích - v budovách navržených známými architekty. Část instalací byla vytvořena nastálo přímo pro Inhotim. 



Slečna u kasy nám rovnou řekla, že lístek je platný dva dny, protože během jednoho dne se areál projít nedá. Jenomže my nikdy nemáme dost času na cokoliv. Tudíž můžu alespoň slečně od kasy virtuálně odporovat, protože za jeden den se Inhotim dá SKORO projít celej. Když máte dobrý boty a slušnou kondici (nebo nový boty, kocovinu, ale hodně odhodlání).

Víc snad už jen fotky, jinak bych začala fňukat. Saudade, saudade.