sobota 13. prosince 2014

První nádech


Je tam! Jesus. 


V jednu vteřinu mi problesklo hlavou tisíc vzpomínek, systém se povážlivě přiblížil kolapsu. Vůně, emoce, tóny, doteky, popadala jsem dech a mráz mi přebíhal po zádech nahoru a dolů. Motala se mi hlava. (Turisti, kteří vystoupí z letadla v La Paz velmi často dojdou akorát ke dveřím letiště a potom popadají na hromady.  3650 metrů nad mořem, to proto).
Ale já jsem nebyla v La Paz. Opustila jsem klimatizované prostory mezinárodního letiště v Rio de Janeiru. A jakkoliv mi tohle město celou dobu vyráželo dech, první dotyk byl nejintenzivnější. Nadechla jsem do plic vzduch, na který už jsem zapomněla. Jak se to mohlo stát?  Teplo, moře, výfukové zplodiny, omračující kombinace. Tsunami v žilách.
Taxík. Spousta otázek. „Jaký to je, bejt v tomhle městě poprvé? Já už si to nepamatuju“. Je to…moment, nemůžu mluvit. Okýnka otevřený dokořán, z rádia hráje fotbalovej přenos. Maracana. Jasně, Ipanema, Leblon, Rocinha, to znám tyhle slova. Tunely, skály, kopce, odlesky moře a světýlka favel jako korálky, Ježiši Ježíš!, Husí kůže, známá vůně. Zase. Nervozita, zase.
A přestože přiznávám, že jsem trochu ovlivněná okolnostmi, Rio je ryzí láska. Pudová, nutkavá, intenzivní láska ve všem. 


Žádné komentáře:

Okomentovat