neděle 28. prosince 2014

časosběr, ročník 2014


Dobrý to ještě nebylo a lepší už to nebude. Minimálně co se vzhledu týče. 
Každý rok na srazu se třídou z gymplu se s Michelle necháváme takhle fotit. Hlavně to musíme včes zarazit, než ta sestupná tendence bude příliš markantní. Už letos jsem měla obavy, naštěstí s rostoucí kvalitou fotoaparátů a širší nabídkou filtrů  lze lecos ještě zamaskovat. A  že sem velmi kritická a ještě víc sebekritická, to se všeobecně ví :-)

neděle 21. prosince 2014

Copacabana a zpět

Jezero s Avatarem
Copa
Copa
Avenida Nossa Senhora de Copacabana
Cesta domů
Posledních pár fotek z Ria. Takhle při fucking adventu v Praze jsou to hřejivý vzpomínky. 
Přebývala jsem relativně daleko od centra (třeba půl hodiny taxíkem při slabším provozu) a systém veřejné autobusové dopravy mi zůstal utajen, pochopila jsem jen, že pokud člověk potřebuje autobus, prostě si ho chytí na ulici. Ale chytat autobus na ulici se znalostí asi  třiceti dvou slov portugalsky se vyptávat řidiče, kam že jede, na to jsem si netroufla.
Ale jednou při cestě z botanický zahrady jsem si řekla, že to prostě zkusím, nastoupím a uvidím a když to bude vypadat, že zajíždíme do favely, zase vystoupim. 
Párkrát jsem takhle autobus vyměnila za jiný, podívala se nevím kam do míst, kam bych se jinak asi nedostala a zázrakem jsem vystoupila na Copacabaně. Potřebuje Copacabana komentář? Ani ne.
Oběd v bufíku, malé koupání, kafe a kokos, večer přišla bouřka a návrat domů úplně ucpaným městem. 

čtvrtek 18. prosince 2014

Skutečné Vánoce



Vánoce mám ráda asi tak jako klystýr. Nicméně když už se o dárcích musíme bavit, přemýšleli jste už letos o Skutečném dárku?

Novinkou v kampani je Skutečný dárek, který poputuje do Česka. Co třeba zajistit dítěti z chudé rodiny na měsíc doučování? Tohle video by Vás mohlo přesvědčit:

A v posledním odkazu se skrývá náš ředitel, který jako vždycky mluví moc hezky. Tentokrát o Sametové revoluci, uprchlících ze Sýrie a znovu o Skutečném dárku.

sobota 13. prosince 2014

První nádech


Je tam! Jesus. 


V jednu vteřinu mi problesklo hlavou tisíc vzpomínek, systém se povážlivě přiblížil kolapsu. Vůně, emoce, tóny, doteky, popadala jsem dech a mráz mi přebíhal po zádech nahoru a dolů. Motala se mi hlava. (Turisti, kteří vystoupí z letadla v La Paz velmi často dojdou akorát ke dveřím letiště a potom popadají na hromady.  3650 metrů nad mořem, to proto).
Ale já jsem nebyla v La Paz. Opustila jsem klimatizované prostory mezinárodního letiště v Rio de Janeiru. A jakkoliv mi tohle město celou dobu vyráželo dech, první dotyk byl nejintenzivnější. Nadechla jsem do plic vzduch, na který už jsem zapomněla. Jak se to mohlo stát?  Teplo, moře, výfukové zplodiny, omračující kombinace. Tsunami v žilách.
Taxík. Spousta otázek. „Jaký to je, bejt v tomhle městě poprvé? Já už si to nepamatuju“. Je to…moment, nemůžu mluvit. Okýnka otevřený dokořán, z rádia hráje fotbalovej přenos. Maracana. Jasně, Ipanema, Leblon, Rocinha, to znám tyhle slova. Tunely, skály, kopce, odlesky moře a světýlka favel jako korálky, Ježiši Ježíš!, Husí kůže, známá vůně. Zase. Nervozita, zase.
A přestože přiznávám, že jsem trochu ovlivněná okolnostmi, Rio je ryzí láska. Pudová, nutkavá, intenzivní láska ve všem.