pondělí 17. listopadu 2014

Do nebe pěšky (Corcovado)





Co by bylo Rio bez Krista Spasitele? 
No, bylo by to jenom nejkrásnější město na světě. 

Jenže turisti jsou divnej živočišnej druh a palčivou otázku, jak se jim pokud možno (nemožno) vyhnout, jsme elegantně vyřešili pěším výstupem na Corcovado. Jestli se dá elegantním nazvat dvouhodinové sápání se kolmo hore pralesem v prádelnovém klimatu. 

Bez legrace, byla to nádhera. Nastoupili jsme na trasu někde za botanickou zahradou a po liduprázdné stezce jsme začali stoupat vstříc Cristo Redentorovi. Zdaleka jsme ale nebyli na cestě osamoceni - nad hlavami nám skákaly opice, vřeštěli papoušci a poletovali motýli, míjeli jsme se s pořádnejma ještěrkama, pořádnejma hmyzama a vůbec, skutečnej prales bych věru zažít nechtěla, když tohle byl jenom tzv. Atlantickej park. Do toho si přimyslete horko a vlhko a vodopády a nekonečné stoupání...selfiečko s Ježíšem nahoře nakonec nepřicházelo v úvahu. Přišla jsem jako voják po výcviku - odřená, špinavá, spálená a rudá mezi všechny ty vyvoněný turisty, holky s bezchybnejma makeupama a chlápky v polobotkách, kteří se trapně vyvezly lanovkou.

A že zrovna v den, kdy si splníte svůj životní sen, bude viditelnost neviditelná, to se dalo čekat. Ale stejně tyhlety kýčovitý výhledy na pláže a hory a Ježíše všichni známe, nemusíme být smutný, že mě podivuhodné chování turistů rozhodilo natolik, až sem Ježíše nevyfotila. Ale nějaký krajinky jako důkaz mám. 

A (i když trochu proti vlastní - ehm, mojí - vůli) jsme zpět opět NEjeli lanovkou, ale beželi jsme pěšky po silnici. Do hospody. Na nejlepší pizzu a pivo na světě. Pozor na nás dával přímo osobně ON.

Žádné komentáře:

Okomentovat