sobota 29. listopadu 2014

Dobrej pastýř







Aby tý Brazílie nebylo moc, proložíme ji Podhradím u Aše. Neubergem teda spíš. 
Tahle vesnice je jasnej důkaz, že se věci mění k lepšímu. (obvykle tedy potom, co se nejprve úplně zese.ou). Co si ji pamatuju z dětství, bylo to vážně děsný místo, ponurý a zanedbaný, ale v posledních letech je k nepoznání. Nakonec jsem musela konstatovat, že je to možná i docela pěkný prostředí k žití. Pokud má člověk rád les a koně. Dokonce se po povedené revitalizaci (na revitalizace všeho druhu za evropské peníze jsou vůbec v rodné hroudě experti) z lesa vystoupily zbytky zámků, okolí věže už nevypadá jako vchod do pekla. 
V Podhradí/Neubergu mají taky kostel. Že je speciální, jsem věděla, ale dočkala jsem se konečně času, zjistit jak a proč. Dřív na to nebyly podmínky, musela jsem totiž nutně vysedávat po hospodách a cítit se vytížená chozením do školy, navíc, na svou obhajobu, kostel je většinu času zavřený, mše se slouží asi třikrát do roka. Přecejen v kraji moc evangelíků po Odsunu nezbylo. 
A čím je tedy místní kostel speciální? Stojí tam od roku 1470. Přes 500 let. Je to stavba, která tam stojí půl tisíciletí, abychom si rozuměli. PĚT SET LET. 
A kromě toho má neskutečně krásný celodřevěný, malovaný interiér. Hned je to můj nejoblíbenější kostel, na první pohled.

Před pár dny se mě známý, který je věřící a praktikující, ptal, jak to mám teď s Bohem. Dlouho jsem nad tím nepřemýšlela, ačkoliv jeden čas to docela byl můj leitmotiv (kolem pouti do Santiaga), nicméně stále to máme v pohodě. Intenzita vztahu je odvozená od mého psychického stavu, Jeho přítomnost cítím hlavně, když jsem jó dobrá nebo naopak hodně v háji, ve stresu a stereotypu všedního dne, pravda, sotva vnímám, že stojím nohama na zemi a nebe mám nad hlavou. Ale při poslední návštěvě Podhradí/Neubergu to tam bylo, místo a čas zase fungovaly souběžně. 

neděle 23. listopadu 2014

Ipanema bday babe




Právě přišel čas na zopakování mé oblíbené mantry: „nejhorší jsou očekávání“. O kolik moc by byl život snadnější, kdyby si člověk neustále nestavěl vzdušné zámky, nebo nemaloval čerty po zdech?
Nejvíc ze všeho bych jednou chtěla být tvrdá holka, stavět se čelem k okamžikům, které přicházejí a nechávat plynout situace, které nemohu ovlivnit. Žít v přítomnosti, nelitovat minulosti a nestresovat se tím, co bude.
Jsem, řekla bych neskromně, na správné cestě, ale občas mě přesto překvapí, jak moc mě zasáhne třeba úplná hovadina. Asi byste to na mě v té chvíli nepoznali, ale občas se mi podlomí nohy a obejde mě mráz a k tomu stačí třeba jedno slovo. Správně artikulované, ve správnou chvíli, někdy jenom pohled, gesto, ticho o vteřinu delší, než jsem čekala.
A proč o tom vlastně mluvím? Každý rok se kolem začátku listopadu začínám ztrácet, jednak intenzivně vnímám začátek zimy, blížící se Svátky a přelom roku a za druhé a především: mám narozeniny. Narozeniny (úplně nerozumně a zbytečně) cítím jako nepřátelské gesto vesmíru, jako připomenutí, co jsem všechno nestihla a o kolik míň času mi zbývá, jak moc jsem sama a k ničemu. A byť o nich nemluvím, neslavím je a snažím se je prostě přejít, přežít, dočista vyignorovat, vždycky mě, mrchy, doženou. Narozeninová přání jsou mi nepříjemná, na druhou stranu mi je líto, že jich bývá málo, nechci být ten den mezi lidma, ale samotné je mi smutno. Nerada na sebe upozorňuji, ale mám pocit, že bych si zasloužila být středem pozornosti. Zkrátka depka, co se k zenově vyrovnaný tvrďačce vůbec nehodí.

A tak jsem si trochu slibovala (očekávala jsem – měla jsem očekávání (zase!), že když se letos odklidím na jižní polokouli, do města bohů, všechny ty nový vjemy a emoce z návštěvy místa, o kterém jsem vždycky snila jako o ráji, nějak přehluší mý narozeninový démony. A víte co? Ne.
Rozhodně mít na krajíčku na Ipanemě je o trochu lepší, než natahovat na vymrzlým Žižkově, Ale i počítajíc hvězdy s nohama v písku a caipirinhou v ruce to bylo na hovno. Protože jsem to prostě OČEKÁVALA jiný.

čtvrtek 20. listopadu 2014

Za Macumbou

Macumba is practiced in Brazil, Argentina, and Uruguay. There appears to be a relationship with the concept of the Boto (the fresh-water porpoise found in the Amazonas River and its tributaries) having shape-shifting abilities and then while in the form of a human male having sexual relations with young women. This belief was noted in several Indigenous American villages along the Amazonas (Solimões) River, Rio Negro, and Rio Japurá.

Macumba is widely practiced throughout the Southern Cone. Many practitioners continue to practice their traditional religions (Christianity, Islam, Judaism, etc.) but also practice Macumba.

Some people use Macumba to inflict harm, financial failure, illness, death, etc. on other people for various reasons. One request that a spiritual leader will ask if you want to inflict harm on a person is to bring a picture of that person and to write their name on the back of the picture.

http://en.wikipedia.org/wiki/Macumba







Pro Macumbu se v písku nechávájí květiny a svíčky, na usmířenou i něco lepšího. Třeba rum a cigarety. Macumba se objevuje tam, kde voní kouř z doutníků. Nikdo v ní nevěří, je to mýtus, ale pro jistotu...neměla by se rozhněvat.

Macumba je taky hudba.

A Macumba je pláž na okraji města. Má ale, řekněme jinou atmosféru než Copacabana. 
Je to slavná surfařská pláž, kam se dá dostat, i pokud člověk nemá auto. Je tam zábava a spousta krásnejch lidí.
Za Macumbou jsem ale jela až daleko za Macumbu, kam už se busem dojet nedá. Kde už nejsou ani hotely, ani domy a ani chatrče, jenom lesy, hory a nebe. 
A kopce jako kráva, které vyjet na rozhrkaným kole z půjčovny se dá považovat za zkoušku odhodlání. Prainha (Plážička) a konečně Grumari, kde je mír a vlny, určitě saudade a možná i Macumba.
A úplně na konci je vesnice s barem, kde jedna caipirinha ke štěstí úplně stačí. 


Růžovej košíček zachránil můj celkový dojem, byť štěnátko s mašličkou jsem do něj nesehnala. Tak sem tam dala plavky a pivo. 

pondělí 17. listopadu 2014

Do nebe pěšky (Corcovado)





Co by bylo Rio bez Krista Spasitele? 
No, bylo by to jenom nejkrásnější město na světě. 

Jenže turisti jsou divnej živočišnej druh a palčivou otázku, jak se jim pokud možno (nemožno) vyhnout, jsme elegantně vyřešili pěším výstupem na Corcovado. Jestli se dá elegantním nazvat dvouhodinové sápání se kolmo hore pralesem v prádelnovém klimatu. 

Bez legrace, byla to nádhera. Nastoupili jsme na trasu někde za botanickou zahradou a po liduprázdné stezce jsme začali stoupat vstříc Cristo Redentorovi. Zdaleka jsme ale nebyli na cestě osamoceni - nad hlavami nám skákaly opice, vřeštěli papoušci a poletovali motýli, míjeli jsme se s pořádnejma ještěrkama, pořádnejma hmyzama a vůbec, skutečnej prales bych věru zažít nechtěla, když tohle byl jenom tzv. Atlantickej park. Do toho si přimyslete horko a vlhko a vodopády a nekonečné stoupání...selfiečko s Ježíšem nahoře nakonec nepřicházelo v úvahu. Přišla jsem jako voják po výcviku - odřená, špinavá, spálená a rudá mezi všechny ty vyvoněný turisty, holky s bezchybnejma makeupama a chlápky v polobotkách, kteří se trapně vyvezly lanovkou.

A že zrovna v den, kdy si splníte svůj životní sen, bude viditelnost neviditelná, to se dalo čekat. Ale stejně tyhlety kýčovitý výhledy na pláže a hory a Ježíše všichni známe, nemusíme být smutný, že mě podivuhodné chování turistů rozhodilo natolik, až sem Ježíše nevyfotila. Ale nějaký krajinky jako důkaz mám. 

A (i když trochu proti vlastní - ehm, mojí - vůli) jsme zpět opět NEjeli lanovkou, ale beželi jsme pěšky po silnici. Do hospody. Na nejlepší pizzu a pivo na světě. Pozor na nás dával přímo osobně ON.

pátek 14. listopadu 2014

one night in Lapa

Lapa is a neighborhood in the city of Rio de Janeiro, in Brazil.
Since the early 1950s, Lapa has been known for its lively cultural life, concentrating many restaurants and bars where Brazilian artists and intellectuals used to meet. It was, and still is, famous for its many restaurants, bars and clubs where the various forms of Brazilian music can be appreciated, like the Asa Branca bar and the Fundição Progresso
http://en.wikipedia.org/wiki/Lapa,_Rio_de_Janeiro









Lapa je tak trochu jiná.
Jiná i v rámci města, který je z jiný planety. Z planety Pandora.

Záměrná výhybka naleštěnejm barům kolem Ipanemy. Gringa příjemně ztracená mezi Cariocas. 
Tolik barev a vůní a chutí a zvuků a lidí, krásnejch lidí, opilá světem kolem. Nebo rumem.