pondělí 13. října 2014

V termosce Tatranský čaj







Po dlouhé době jsem si užila víkend doma, sama, v klidu a záměrně bez programu, pouze s krátkým odskočením do Sametového centra, kde jsem si ukašírovala nějaké ty masky, které použijeme v průvodu k výročí 17.listopadu. Jinak víkend trávím převážně pod dekou s knížkou, nebo koukám na detektivku, nebo v poklidu dodělávám nějakou práci, kterou jsem nestihla v týdnu (ostatně od čeho jsou víkendy a dovolené, že?). A taky jsem přestala kouřit (před 14 dny) a jíst (předevčírem), tudíž se radši straním společnosti, protože mohu být nebezpečná. O tom snad ale radši samostatný článek.
Takže ideální čas napsat něco na blog. Akorát mi tu visí fotky ještě ze Slovenska, kde jsem byla před patnácti lety, nebo alespoň mi to tak přijde. Tahat vzpomínky z paty je docela práce, proto mi to tak trvalo.

Když jsme si tedy odbyli zachraňování světa, rozjeli jsme se do Ráje - úplně se nabízí paralela "z pekla do ráje", nakonec to ale s rájem tak rajské nebylo, jako spíš místy až nečekaně pekelné. Já jsem trošinku tušila, do čeho se pouštíme a navíc, jakmile jedu na východ od Česka, obvykle mám sbaleno pro případ, že zůstaneme trčet v divočině, zastihne nás válka, nebo že nás potká jakákoliv jiná paranoidní, apokalyptická představa, kterých mám ve vztahu k východu plnou hlavu a jela jsem dostatečně a vhodně vybavená (pohorky, krosna, spacák, cepín, mačky, čelovka, mačeta, moskytiéra, kápézetka, opalovací krém, repelent, nafukovací člun...). Bohužel někteří z našich dobrovolníků podobnou paranoiou netrpí a vyjeli si nezodpovědně v teniskách, s batohem a brašnou na zrcadlovku.

Vymstilo se jim to velmi brzo, hned potom, co jsem jako vedoucí člen výpravy sešla na blbou cestu a lezli jsme více než hodinu do prudkého kopce (a protože se bavíme o východě - prudký kopec si představte jako kolmou mokrou skálu, po které se pohybujete přítahama za řetězy). Vyčerpala jsem tedy potenciál výpravy hned ze začátku a významně zhustila atmosféru mezi účastníky zájezdu. Dál už to bylo jenom veselejší.
Pokud si tedy Slovenský ráj představujete jako prima vycházku s pár místy, kde jsou ty kovové chodníčky z první fotky, aby si turisti mohli udělat pár dobrodrůžo fotek, pletete se jako já. Po těhle chodníčkách se totiž jde celou dobu. Člověk vrávorá nad propastí, drží se řetězů a doufá, že se nesmekne po mokrých kamenech nebo neujede po promáčené hlíně a nezahučí do řeky, nebo si nepřerazí vaz. 
Dobře, trochu přeháním, ale po dvacátém kilometru, kdy to vypadalo, že ještě ale vůbec nejsme z "Ráje" venku, hůře vybavení členové výpravy s námi přestali definitivně mluvit. Když jsme se tady už za tmy, zmrzlí a unavení, blížili ke kempu, který vypadal beznadějně plný, nebesa vyslyšela naše nahlas nevyřčené modlitby a miniaturní chatička bez teplé vody se nám jevila jako interhotel Ráj.

Druhý den jsem si vydupala výlet do Popradu, kde si jako normální lidi sedneme na lanovku a normálně se do Tater necháme vyvézt. Navzdory pověsti Popradu jako hnusného města, minimálně nádraží tam mají famózní a ta slavná lanovka je vlastně tramvaj, která si jen tak vyjede na výlet do velehor. 

Štrbské pleso bývá dle očekávání plné turistů, já jsem ale už byla ráda za kontakt s civilizací, kde mají wi-fi a kde si člověk může dát espresso, nespokojený zbytek výpravy jsem poslala na výpravu k nějakému vodopádu a jelikož jsem měla sociální fobii v rozvinutém stádiu, sama jsem si obešla jezero a potom jsem zamířila do přívětivého tepla kavárny. Počasí v horách se střídá neskutečnou rychlostí (to je ale překvapení?), tudíž jsem si užila výhledu na hřebeny Tater majestátně se tyčících na krásným ledovcovým jezerem a nastavovala obličej ostrému horskému slunci a během několika minut jsem sledovala, jak vše pohlcuje mlha jako mlíko (viz poslední fotka) a vytahovala jsem pláštěnku. A byla jsem ráda, že dnes už nahoru do Tater nemusím, nicméně si nejsem ale jistá, zda si je tímto lanovkovým rychlovýletem můžu v klidu odškrtnout ze seznamu míst, která nutně musím navštívit. Máte taky takový seznam?


Poslední fází našeho výletu byla třešnička na dortu - alespoň pro milovníky vlaků, mezi které se směle řadím a to návrat zpět do Prahy nočním vlakem. Vybrala jsem v touze po co největší autenticitě kultovní rychlík Excelsior - drážní fenomén, který se ale Dráhy chystají v letošním roce rušit. Prý z nedostatečného zájmu o spoj. Faktem ale je, že Excelsior je pověstný hlavně proto, že je strašně starý a že se v něm dějí divověci, což já dáno hlavně společností, která jej využívá. Jistě si ji dovedete představit, když Vám povím, že tento rychlík jede přes noc z Košic do Chebu a bere to přes "průmyslový" sever země (téměř 1000km dlouhá trať!). 
Lehce posilnění Tatranským čajem jsme rozložili přidělená koženková lehátka a uložili se k přerušovanému spánku (než vlak hodně hrkne a spící člověk nadskočí na lehátku o půl metru nebo než se mine s jiným rychlíkem a spící člověk se vyděsí, že mu v kupé přistává Boeing.) 



V závěrečném shrnutí musím jen říct, že Slovensko za návštěvu stojí. Jako forma mikrodovolené nemůže být nic lepšího (pominu-li možnost vydat se autem na pláž k Baltu), než si zajet do velehor za humna, kde se mluví stejnou řečí a je tam levno. Logisticky nenáročné, zážitkově intenzivní.