středa 17. září 2014

Jak se píše sranda - Listy Frašska


Volby lidem lezou na mozek. Těm nahoře, těm uprostřed...těm dole až tak úplně ne, jak jsem si všimla, asi mají jiné věci na práci než se rozčilovat nad pokálenými ulicemi a příliš dlouhými intervaly na semaforech. 
Lidé od koryt se zubí z bilboardů předhánějíc se ve vymejšlení stupidnějšího sloganu v zásadě "musí tomu porozumět i průměrné osmileté dítě". 
Bůh žehnej týhle zemi, vypadá to, že tu opravdový problémy nemáme! 
Ale co je odpornější než oficiální politická kampaň? (Nechci to poznat! Pozdě...)
Je to ta druhá - neoficiální, stínová, anonymní, nebo jak bych to řekla. Plakáty nejasných sdělení, podivně parodující plátky, tvářící se opravdově a seriózně - bruslící na tenké linii mezi ironií a vážným sdělením, kdy vážné sdělení MUSÍ být ironie a ironie Vám svým ostrovtipem pohmoždí mozek. 
Politická kampaň zuří stejnou silou v Praze jako na venkově, slogany jsou v zásadě podobné. V zásadě. On totiž i populismus podléhá módě, zatímco my v Praze se tu už zabýváme hrozbou statisícihlavé imigrační muslimské vlny (čistě preventivně), na venkově se stále vozí po Romech, protože s nikým jiným, kdo je jiný, se zatím nesetkali. 
Úměrně rozloze města se řeší obecní problémy na všobecné úrovni, kdy má každý právo vyjádřit se o umístění nové lavičky pod lípu na návsi (v Praze se zas bavíme o padesáti lavičkách - tedy investici ve výši 24 000 000 Kč, eh), případně vytvořit vlastní návrh fasády kulturního domu přetvořeného ze staré fabriky na ponožky. 
Přirozeně na venkově není prostor pro kritiku vládnoucích kádrů, když vládnoucí kádr je Honza, co s ním chodím každou sobotu na bowling a Michal, se kterým jsem chodila na základku, ale on chodil do béčka. Postavit se Honzovi čelem znamená, že v sobotu nebudu mít s kým hrát a co tady na dědině budu propánajána dělat. 
Ale jak už jsem říkala, tohle kraťoučké období jednou za čtyři roky dramaticky mění lidem vnímání reality! 

Dnes jsem se setkala s parodujícím plátkem, který si řiká "Listy Frašska" vtipně glosujícím název městských novin "Listy Ašska". Sem pražská náplava, z Aše, aby bylo jasno, proč nad tímhle nesmyslem nemávnu rukou třeba jako nad Brnem. 
Nemusíte si Listy Frašska stahovat, abyste mi porozuměli, akorát byste se naštvali (pokud ne a LF by se Vám naopak libily, OKAMŽITĚ opusťte tuto stránku!). 

Anonymní kopání do místních autorit schované za pokusem o humor, hustě prokládané pseudovtipnými glosami na téma domnělého životního stylu Romů. 
Místní prasečák se otřásá salvami smíchu a skladník z kulturního centra Tesco si ne a ne vyndat ruku z kalhot. Členové obecního zastupitelstva a jediný místní novinář se roztomile červenají předstírajíc pobavení a blábolí něco o nastaveném zrcadlu. Fejsbukové lajky naskakují po desítkách a i skupina nazývaná intelektuální špičkou (zasedací místnost mají v bufetu místní plovárny) se dohaduje, který filuta je autorem.
Nezastíranej rasismus, pomluvy a zesměšňování, "mrk mrk, to je dobře, že už to někdo řekl nahlas, stejně všichni víme jak to je", ty nahoře jsou svině, ty dole jsou svině. Jeden plátek a slušná střední třída má o čem švejkovat v hospodě.  



WELL DONE! Já tleskám a ten trvalák v Praze si zařídím i kdybych na tom úřadě měla stát měsíc. 
Protože Stropnickýho knírek je zábavnější. 







neděle 14. září 2014

Srdečné pozdravy z tábora

A už zase nestíhám. Než se tedy ještě vrátím ke Slovensku (ještě jsem Vám chtěla vyprávět, jak hloupý nápad je jít na výlet do Slovenského ráje s naducanou krosnou na zádech, pochlubit se nejen panorámaty Vysokých Tater a jízdou prvotřídním nočním vlakem) posílám alespoň článek, který jsem psala na web Člověka v tísni. Jelikož web je seriózní záležitost, na rozdíl tadyhle od blogánku, nečekejte žádnou nekorektní řachandu. Zas alespoň uvidíte, za co mě plaťej (dodnes nemůžu uvěřit, jakou já mám kliku :-) 
A to jsem Vám ještě ani neřekla o vypečené punkové dovolené v Rumunsku! Pět lidí ve Felicii, 35 stupňů a tisíc kilometrů směrem na divokej východ... eh, nebudu spoilerovat. Teď ten tábor.

Pražská pobočka Programů sociální integrace společnosti Člověk v tísni i letos, jako každý rok, pořádala letní tábor pro děti pocházející ze sociálně znevýhodněného prostředí. Vybíráme nejpilnější děti z těch, kteří jsou příjemci různých námi poskytovaných služeb, jako je doučování, kariérní poradenství nebo z členů volnočasového klubu Objevitel. Tradicí se již stalo, že s sebou bereme i děti z jiných poboček, které svůj vlastní letní tábor nepořádají, letos s námi jelo i několik dětí ze Sokolova a rovněž tři mladí dospělí z Kladna, kteří nám pomáhali s organizací tábora. 
Tradičně se vracíme do tábora, který leží v malebném údolí poblíž Mnichovo Hradiště, kde máme skromné zázemí a možnost se nerušeně věnovat všem vnitřním i venkovním aktivitám. Chod tábora zajišťujeme sami, vaříme a každý den vymýšlíme bohatý program tak, aby se děti ani chvíli nenudily, ale zároveň se mohly podílet na výběru a organizaci aktivit společně s námi a získali tak dovednosti vedoucí k smysluplné organizaci vlastního volného času.
Náš tábor trvá týden a celý tento čas propojuje celotáborová hra Město. Tato hra vznikla z podkladů workshopu Cest la vie, který nabízíme školám jako doplněk k výuce během školního roku a jeho cílem je posílit v dětech jejich sociální kompetence. Podstatou hry Město je, jak již název napovídá, zajistit fungování imaginárního městečka, kde každé z dětí na základě vlastního výběru vykonává činnost „povolání“ a vydělává si tak táborové „peníze“, které může utratit, jak chce – za sladkosti, půjčování sportovního náčiní nebo je investovat zpět do své živnosti, případně si je může šetřit na závěrečnou dražbu, kde může vydražit i poměrně hodnotné dary. Důležité je zmínit, že děti si za symbolický poplatek kupují i jídlo a nocleh, aby věděli, s čím se setkají ve svém dospělém životě.  (Nicméně se nemůže stát, že pokud některé z dětí nebude mít žádné ušetřené peníze, aby zůstalo o hladu nebo spalo v lese J,  v podobných případech dětem poskytujeme podporu, kterou si ale musí zasloužit.)
Děti se na své „povolání“ připravují nejprve studiem a praktickými zkouškami, kde musí prokázat, že ke své živnosti mají vztah a zájem ji vykonávat, získají „výuční list“ a „koncesi“ a mohou začít podnikat nebo se nechají zaměstnat jako státní zaměstnanci. Setkáváme se tak se zmrzlináři nebo kavárníky, kadeřníky a maséry, ale i s policisty, kteří hlídají dodržování pravidel, která jsme si v táboře stanovili, s uklízeči a kuchaři, s pořadateli kulturních akcí nebo sportovních turnajů a dalšími. Děti si mezi sebou rovněž volí starostu, který má možnost komunikovat s námi, vedoucími a vyjednávat pro své občany výhody např. v podobě o hodinu prodloužené večerky.
O živnosti přicházející do styku se sladkostmi je přirozeně velký zájem, zatímco do role např. myčů nádobí se málokdo hrne, abychom tak vyvážily šance všech dětí, v polovině tábora se celý proces studia a získání zaměstnání opakuje.
Abychom celý tábor jenom nepracovali, pořádáme pro děti každý den hru v rámci tzv. X-Games, kdy například vedoucí honí po lese v roli policistů děti- pašeráky, pořádáme vodní bitvy, hledáme poklad a vydáváme se na všemi obávanou stezku odvahy. Jako na každém správném táboře chodíme každé ráno na rozcvičku, tancujeme na diskotéce, pořádáme soutěž „Tábor má talent“, jdeme na pěší výlet, zveme si zajímavé hosty – v loňských ročnících nás navštívila např. skupina předvádějící strhující ohnivou show, letos za námi přijeli kluci z volnočasového centra Plechárna na Černém Mostě a učili děti základy jízdy na skateboardu.
Zkrátka si užijeme spoustu legrace, na kterou společně celý rok vzpomínáme a jak sleze poslední sníh, začínáme se těšit a plánovat další ročník.

odkaz na celý článek i s poděkováním našim sponzorům: 
http://www.clovekvtisni.cz/cs/clanky/srdecne-pozdravy-z-tabora?src=254

úterý 2. září 2014

Spišský sen





Je to už docela dávno, co jsem byla na Rabí, které mi přišlo poměrně monumentální. A průvodkyně tenkrát tvrdila, že to je ještě nic proti Spišskému hradu.
No, měla pravdu. Tatry, Slovenský ráj a tenhle hrad bratrům docela závidím.