čtvrtek 14. srpna 2014

po sto letech


Zapomněla jsem popřát tatínkovi k narozeninám. Samozřejmě jsem nezapomněla, že má narozeniny a dokonce, protože se znám, jsem si nastavila upomínku do telefonu, aby se nemohlo stát, že zapomenu a v deset večer, až si vzpomenu, dostanu mrtvici.
Datum otcových narozenin se kryl s datem nejvyššího šílenství kolem odevzdávání monitorovací zprávy k jednomu z našich projektů, tudíž v zápalu administrativní zběsilosti jsem upomínku odklikla, s plánem obratem zavolat, který nikdy nebyl naplněn.
V deset večer jsem si vzpomněla a dostala jsem mrtvici. Nasypala jsem si na hlavu kopec popela a abych situaci napravila, slíbila jsem, že přijedu.
Tak tedy jedu. Vzácná chvilka odpočinku, kdy si přečtu celé noviny, půlku Respektu, vyřídím pět odložených hovorů a ještě stihnu sledovat ubíhající krajinu z okna. A cítím se jako královna, protože nesedím za volantem, nýbrž rozvalená na zadním pětisedadle prázdného linkového příjemně vyklimatizovaného autobusu a dívám se na slunečnou, mírně zvlněnou krajinu a roztomilé vesnické domky kolem. Někdy se sama divím, z čeho všeho umím mít upřímnou radost. Nepotřebuji letět na Maledivy, dojmu se i pohledem na balík sena na louce, neovládám pokročilé meditační techniky, stačí mi zírat z okna.

Poslední dobou mi dochází, když stojím uprostřed oka hurikánu práce a povinností, že mi hrozně chybí psaní (a taky focení, čtení, běhání a učení). Jeden čas jsem pojala pocit, že nemám o čem psát. Můj život mi připadal hrozně všední, byť je to vlastně ohromné štěstí mluvit o všech těch skvělých zážitcích a situacích, které mě potkávají mnohokrát v týdnu, jako o všednosti či dokonce nudě. A tahat si práci na blog může být zrovna v mém případě ošemetné. Nejsem Tomio Okamura, abych se vyjadřovala ke všemu, co mě zaujme. A pokud bych se měla vyjadřovat jen k tématům, jejichž problematice hluboce rozumím, nenapíšu nikdy už ani čárku. Nicméně můj skrytý vnitřní extrovert mi nedovolí nesdílet alespoň virtuálně rezonující prázdno v mé hlavě, s občasným zablesknutím objevné myšlenky.


Možná se tedy tady opět budeme potkávat častěji. 

6 komentářů:

  1. Mám radost, že jsi zpět, Tvé rezonující prázdno patří mezi mé oblíbenosti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je milé, snad mi to vydrží a nebude to moc nablblé.

      Vymazat
  2. Na tý první fotce ti to děsně sluší. Taky na mě cestování působí meditativně, ale jezdím radši vlakem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky. Já jezdím taky radši vlakem, ale tentokrát jsem chtěla dojet až do Aše přímo, kam vlak nejezdí. Musela bych hodinu trčet na přestupu, nebo někoho prudit, aby pro mě přijel. A jelikož se navotravuju i tak dost, tak jsem zvolila autobus. A bylo to překvapivě fajn.

      Vymazat
  3. Hezké ... tak nějak spokojeně cítím, že chápu o čem mluvíš ...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. díky, dobrý vědět, že moji intoši mi rozumějí :-)

      Vymazat