středa 27. srpna 2014

Hořké pozdravy z Pakistánu





Pokaždé, když jedu na Slovensko, psychicky se připravuju jak na návštěvu Pakistánu. A pokaždé jsem znovu překvapená, jak moderní a skvělá je to země.
Jednou nohou na Západě... ale druhou ve středověku. Aby za vesnicí naleštěnou bruselskými penězi pobíhaly bosé a hladové děti, to se mi nezdá být vhodné nazývat vyspělou Evropou. A z okatého přehlížení obyvatel i státu by jeden brečel. Osady jsou vystrnaděné na okraj zájmu co nejdál od"slušných" lidí, aby se jich nedotkly. Peníze určené k řešení problému slouží ke stavbě hřišť a škol v osadách, aby se "černé" děti s těmi "slušnými" vůbec nemusely potkávat.

A bída žitá až na dřeň. Středověk. Bezmoc. Nemožnost rozhodovat o svém osudu. Pojďte mi povídat něco o stejných šancích pro všechny!

Jednou za rok se vydáváme ke svým kolegům do poboček na Slovensko, kteří se svou mravenčí píli a odhodlanou postupnou prací snaží pomáhat místním stavět se na vlastní nohy. Zdaleka nejtěžší práce s nejistým výsledkem je ale snaha změnit pohled společnosti, stále dokola se setkávat s předsudky a zabedněností, dokonce agresí stran lidí a místní samosprávy musí být na ... uf.

Jo, jeli jsme si trochu na safari. Podívat se na chudý lidi a rozpadlý domy a nakonec jsme viděli skvělý lidi a věci měnící se k lepšímu. Nicméně budiž nám odpuštěno za naši zvědavost, neb u nás v Česku se snažíme pomáhat, co nám síly stačí a větší část výpravy to dělá ve svém volném čase, nezištně a zdarma. A teď i s mnohem větším nadhledem, myslím. 



Žádné komentáře:

Okomentovat