neděle 17. srpna 2014

Až do smrti...Jakub + Andrea






Co se týká mé účasti na svatbách, mísí se ve mě pocity lítosti a pohrdání. Ještě všechny ty věci kolem, jako příprava jídla, výzdoby, líčení, česání a oblékání a následnou party snáším jako příjemné zpestření volného času poholčičkovsku, ale samotný obřad mi nedělá dobře. 
Manželství jako možná jediná zkušenost, o které NIKDO ze zkušených zúčastněných nemluví zrovna pozitivně (teď mě ještě napadl porod) mě vážně děsí. Neznám opravdu vůbec nikoho, kdo by řekl o manželství, že je skvělé, proto mi připadá nepochopitelné, aby se mezi námi, ještě mladými, pořád objevovalo tolik lidí, kteří to chtějí zkusit. Naivní, romantické představy si s trochou milostivého nadhledu dokážu vysvětlit, prý když se člověk zamiluje, dělá kdejaké blbosti, ale s příchodem Nového občanského zákoníku se nám manželství stalo i jako právní vztah veskrze nevýhodným počinem přinášejícím především komplikace, nedejbože, pokud neklapne, úplnou katastrofu. 


Každý zkušený manžel/manželka z první dobré umí vyjmenovat deset strašlivých věcí na manželství a pouze ti šťastnější z nich nakonec polohlasem a tajemně dodají, že je to přesto přezevšechno vlastně fajn. Chápete - deset jasných argumentů proti jednomu "vlastně fajn"?! Proč se kolem manželství vznáší aura tajemna? Slova spojená s manželstvím jsou pořád dokola "kompromis", "trpělivost" a "překonat". Kdyby alespoň na konci tohoto všeho letitého překonávání čekal poklad, ale mám pocit, že člověk prostě nakonec stejně umře. Sám.
O tom budu muset ještě popřemýšlet. Nebo se zamilovat?


Nicméně pokud už někdo takhle nerozvážně rozhodne, přeju mu ze srdce, ať vše probíhá co nejmíň dramaticky. Což je, a teď se dostáváme k pointě, i případ Jakuba a Andrey.

A zcela upřímně musím říct, že jejich svatba byla skutečně cestou nejmenšího odporu. Totiž hippiesácká svatba ve Valdštějnské lodgii v Jičíne, v přilehlém stavení, parku a lipové áleji pojatá jako dvoudenní festival.
Bylo by samozřejmě lepší, kdyby se povedlo počasí a nebylo v polovině srpna deset stupňů a déšť, ale to by člověk asi chtěl už moc, navíc by to bylo proti přírodě, protože v tomhle státě je spolehnutí jenom na to, že cokoliv si člověk naplánuje, bude hnusně. I kdyby mělo začít sněžit v červenci, tak prostě bude hnusně. 
Pobyt venku a spaní ve spacácích ve stáji se tím stalo o moc míň romantické než být mohlo a já se tedy hned po obřadu odporoučela zpátky do Prahy po jedné noci namísto plánovaných dvou. Nestihla jsem tak Květy ani Už jsme doma, ale alespoň své oblíbené Zrní předchozí večer jsem si užila. 

Podotýkám, že již cestou zpět do Prahy se obloha protrhala do azurova a zpátky doma na Žižkově už zase zuřilo léto. 

4 komentáře:

  1. Tohle mi nedělej ... už tu nějakou dobu sedím, čumím do blba a snažím se vyjmenovat deset strašlivých věcí na manželství a nevymyslel jsem ani jednu.
    Pak jsem si všimnul toho začátku, že "každý zkušený manžel" ... uf ... to bude tou mou nezkušeností. Devět let je nic ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No to ráda slyším, to je mi úkaz!

      Vymazat
  2. Hele, pro mě to taky neni katastrofa, ale taky jsme spolu strávili pět let předtím. Člověk si holt musí toho potencionálního "proklepnout". A co se obřadu apod. týče - mnoho povyku pro nic, podle mě. Mišel

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to nějakej rituál z minulosti asi. Poklidným a šťastným svazkům třikrát sláva!

      Vymazat