středa 27. srpna 2014

Hořké pozdravy z Pakistánu





Pokaždé, když jedu na Slovensko, psychicky se připravuju jak na návštěvu Pakistánu. A pokaždé jsem znovu překvapená, jak moderní a skvělá je to země.
Jednou nohou na Západě... ale druhou ve středověku. Aby za vesnicí naleštěnou bruselskými penězi pobíhaly bosé a hladové děti, to se mi nezdá být vhodné nazývat vyspělou Evropou. A z okatého přehlížení obyvatel i státu by jeden brečel. Osady jsou vystrnaděné na okraj zájmu co nejdál od"slušných" lidí, aby se jich nedotkly. Peníze určené k řešení problému slouží ke stavbě hřišť a škol v osadách, aby se "černé" děti s těmi "slušnými" vůbec nemusely potkávat.

A bída žitá až na dřeň. Středověk. Bezmoc. Nemožnost rozhodovat o svém osudu. Pojďte mi povídat něco o stejných šancích pro všechny!

Jednou za rok se vydáváme ke svým kolegům do poboček na Slovensko, kteří se svou mravenčí píli a odhodlanou postupnou prací snaží pomáhat místním stavět se na vlastní nohy. Zdaleka nejtěžší práce s nejistým výsledkem je ale snaha změnit pohled společnosti, stále dokola se setkávat s předsudky a zabedněností, dokonce agresí stran lidí a místní samosprávy musí být na ... uf.

Jo, jeli jsme si trochu na safari. Podívat se na chudý lidi a rozpadlý domy a nakonec jsme viděli skvělý lidi a věci měnící se k lepšímu. Nicméně budiž nám odpuštěno za naši zvědavost, neb u nás v Česku se snažíme pomáhat, co nám síly stačí a větší část výpravy to dělá ve svém volném čase, nezištně a zdarma. A teď i s mnohem větším nadhledem, myslím. 



neděle 17. srpna 2014

Až do smrti...Jakub + Andrea






Co se týká mé účasti na svatbách, mísí se ve mě pocity lítosti a pohrdání. Ještě všechny ty věci kolem, jako příprava jídla, výzdoby, líčení, česání a oblékání a následnou party snáším jako příjemné zpestření volného času poholčičkovsku, ale samotný obřad mi nedělá dobře. 
Manželství jako možná jediná zkušenost, o které NIKDO ze zkušených zúčastněných nemluví zrovna pozitivně (teď mě ještě napadl porod) mě vážně děsí. Neznám opravdu vůbec nikoho, kdo by řekl o manželství, že je skvělé, proto mi připadá nepochopitelné, aby se mezi námi, ještě mladými, pořád objevovalo tolik lidí, kteří to chtějí zkusit. Naivní, romantické představy si s trochou milostivého nadhledu dokážu vysvětlit, prý když se člověk zamiluje, dělá kdejaké blbosti, ale s příchodem Nového občanského zákoníku se nám manželství stalo i jako právní vztah veskrze nevýhodným počinem přinášejícím především komplikace, nedejbože, pokud neklapne, úplnou katastrofu. 


Každý zkušený manžel/manželka z první dobré umí vyjmenovat deset strašlivých věcí na manželství a pouze ti šťastnější z nich nakonec polohlasem a tajemně dodají, že je to přesto přezevšechno vlastně fajn. Chápete - deset jasných argumentů proti jednomu "vlastně fajn"?! Proč se kolem manželství vznáší aura tajemna? Slova spojená s manželstvím jsou pořád dokola "kompromis", "trpělivost" a "překonat". Kdyby alespoň na konci tohoto všeho letitého překonávání čekal poklad, ale mám pocit, že člověk prostě nakonec stejně umře. Sám.
O tom budu muset ještě popřemýšlet. Nebo se zamilovat?


Nicméně pokud už někdo takhle nerozvážně rozhodne, přeju mu ze srdce, ať vše probíhá co nejmíň dramaticky. Což je, a teď se dostáváme k pointě, i případ Jakuba a Andrey.

A zcela upřímně musím říct, že jejich svatba byla skutečně cestou nejmenšího odporu. Totiž hippiesácká svatba ve Valdštějnské lodgii v Jičíne, v přilehlém stavení, parku a lipové áleji pojatá jako dvoudenní festival.
Bylo by samozřejmě lepší, kdyby se povedlo počasí a nebylo v polovině srpna deset stupňů a déšť, ale to by člověk asi chtěl už moc, navíc by to bylo proti přírodě, protože v tomhle státě je spolehnutí jenom na to, že cokoliv si člověk naplánuje, bude hnusně. I kdyby mělo začít sněžit v červenci, tak prostě bude hnusně. 
Pobyt venku a spaní ve spacácích ve stáji se tím stalo o moc míň romantické než být mohlo a já se tedy hned po obřadu odporoučela zpátky do Prahy po jedné noci namísto plánovaných dvou. Nestihla jsem tak Květy ani Už jsme doma, ale alespoň své oblíbené Zrní předchozí večer jsem si užila. 

Podotýkám, že již cestou zpět do Prahy se obloha protrhala do azurova a zpátky doma na Žižkově už zase zuřilo léto. 

čtvrtek 14. srpna 2014

po sto letech


Zapomněla jsem popřát tatínkovi k narozeninám. Samozřejmě jsem nezapomněla, že má narozeniny a dokonce, protože se znám, jsem si nastavila upomínku do telefonu, aby se nemohlo stát, že zapomenu a v deset večer, až si vzpomenu, dostanu mrtvici.
Datum otcových narozenin se kryl s datem nejvyššího šílenství kolem odevzdávání monitorovací zprávy k jednomu z našich projektů, tudíž v zápalu administrativní zběsilosti jsem upomínku odklikla, s plánem obratem zavolat, který nikdy nebyl naplněn.
V deset večer jsem si vzpomněla a dostala jsem mrtvici. Nasypala jsem si na hlavu kopec popela a abych situaci napravila, slíbila jsem, že přijedu.
Tak tedy jedu. Vzácná chvilka odpočinku, kdy si přečtu celé noviny, půlku Respektu, vyřídím pět odložených hovorů a ještě stihnu sledovat ubíhající krajinu z okna. A cítím se jako královna, protože nesedím za volantem, nýbrž rozvalená na zadním pětisedadle prázdného linkového příjemně vyklimatizovaného autobusu a dívám se na slunečnou, mírně zvlněnou krajinu a roztomilé vesnické domky kolem. Někdy se sama divím, z čeho všeho umím mít upřímnou radost. Nepotřebuji letět na Maledivy, dojmu se i pohledem na balík sena na louce, neovládám pokročilé meditační techniky, stačí mi zírat z okna.

Poslední dobou mi dochází, když stojím uprostřed oka hurikánu práce a povinností, že mi hrozně chybí psaní (a taky focení, čtení, běhání a učení). Jeden čas jsem pojala pocit, že nemám o čem psát. Můj život mi připadal hrozně všední, byť je to vlastně ohromné štěstí mluvit o všech těch skvělých zážitcích a situacích, které mě potkávají mnohokrát v týdnu, jako o všednosti či dokonce nudě. A tahat si práci na blog může být zrovna v mém případě ošemetné. Nejsem Tomio Okamura, abych se vyjadřovala ke všemu, co mě zaujme. A pokud bych se měla vyjadřovat jen k tématům, jejichž problematice hluboce rozumím, nenapíšu nikdy už ani čárku. Nicméně můj skrytý vnitřní extrovert mi nedovolí nesdílet alespoň virtuálně rezonující prázdno v mé hlavě, s občasným zablesknutím objevné myšlenky.


Možná se tedy tady opět budeme potkávat častěji.