sobota 26. dubna 2014

Jedno velikonoční







Ředitel naší pobočky rád pořád něco vymýšlí, naštěstí se to netýká furt jenom práce, ale nezanedbává ani společenské vyžití svých podřízených, jejich duchovní a kulturní rozvoj, duševní hygienu, řekněme, pokud se tak dá nazývat svědomité budování alkoholismu a sdílení deprese. Poté, co jsme tedy společně drželi tradiční půst (jenom ti, kdo se zúčastnit chtěli samozřejmě, do obveselovacích teambuildingových akcí korporátů máme ještě daleko, doufám, že úplně nejdál) naplánoval i oslavu jeho ukončení - v době, kdy Papež začal kázat Urbi et Orbi, my jsme se srazili U Smrťáka a jali se svědomitě plnit zadání, které znělo jasně- dát si jedno v každý hospodě, kterou od Vyšehradu po Náplavku potkáme. 

Půst jsem už dvakrát držela sama, letos tedy potřetí. Moje pravidla jsou jasná: vzdát se alkoholu, opulentních pokrmů, společenských akcí, radovánek...prostě přibrzdit. V uplynulých letech to pro mě bývalo mnohem těžší, možná je to tím, že už vím, do čeho se pouštím, nebo to taky může být věkem, čemuž tak úplně nevěřím, žádné jiné příznaky zmoudření na sobě bohužel totiž nesleduji. Nebo to tentokrát šlo samo, protože už byl nejvyšší čas. Aby bylo jasné, vzhledem k mnoha faktorům, patrně především povaze, žádný výstřední život nevedu, naopak pokora a střídmost mi přijdou jako zajímavější hodnoty, přišel ale ten správný čas si připomenout, že psychohygiena nejsou čtyři piva nalačno (jak si sociální pracovníci a zdravotníci myslí) a probděná noc není řešením strachu z nespavosti. 



Necítila jsem se ještě úplně zralá po více než čtyřiceti dnech rovnýma nohama skočit do Jednoho velikonočního, rozhodla jsem se, že  ho absolvuju střízlivá. ( a taky sem brala nějaký prášky, protože se pomalu stává hezkým zvykem, že jak se blíží víkend, potká mě nějaká zdravotní indispozice). O vodě a limonádě. Samozřejmě jsem se bála, že se budu nudit a s každým dalším pivem, které si já nedám, ale ostatní jo, se budu společnosti vzdalovat o celé světelné roky. Moje obavy se naštěstí nepotvrdily, jak jsem své kolegy adoptovala za druhou rodinu, vysíláme všichni na společné vlně. 
Večer na lodi, když si Slunce vymáchalo nohy ve Vltavě a na chvilku začalo pršet úplně přesně přímo z malého mráčku nad námi, jak v nějakým dětským filmu, měla jsem pocit vděku za to, že tam můžu být a v klidu sedět a pustit všechno z hlavy, jenom pozorovat. Jako ta řeka, která plyne. 

Žádné komentáře:

Okomentovat