pondělí 28. dubna 2014

kancl story



Snažím se honem dohnat všechno, na co jsem měla času dost, rychle dorazit záležitosti, které se táhnou. Dokončit, co mám rozdělané a rozdělat, co mělo být už dokončené. V těhle dnech před dovolenou si říkám, jestli by nebylo náhodou mnohem míň pracný celou dovolenou odvolat. 

Normálně zvládám dělat několik věcí najednou, během procesu už myslet na proces následující a v chrámu mysli splétat složité myšlenkové mapy spojitostí ve snaze zvýšit efektivitu práce. Teď už se mi ale občas stává, že najednou stojím uprostřed kanclu/ulice, v každé ruce něco o čem nevím, proč to držím, přičemž má mysl pomalu připlouvá na obláčku, na kterém mi nepozorovaně odplachtila. A já zírám tupě před sebe, trochu se divím a jdu si dělat kafe.
Nebo jsem dnes vzala telefon- "dobrý den, mám tady od Vás zmeškanej hovor před pěti minutama" a dalších pět minut jsem se snažila vést konverzaci tak, aby nebylo moc poznat, že ale vůbec už nevím, proč jsem před těma pěti minutama dotyčné volala. 
Nebo znáte tu situaci, kdy Vám někdo něco povídá a Vy na něj notnou chvíli hledíte, jak mu to sluší a jak pohybuje rty a vůbec Vám nedochází, že Vám ten člověk něco říká?


Takže tu dovolenou raději odvolávat nebudu.

sobota 26. dubna 2014

Jedno velikonoční







Ředitel naší pobočky rád pořád něco vymýšlí, naštěstí se to netýká furt jenom práce, ale nezanedbává ani společenské vyžití svých podřízených, jejich duchovní a kulturní rozvoj, duševní hygienu, řekněme, pokud se tak dá nazývat svědomité budování alkoholismu a sdílení deprese. Poté, co jsme tedy společně drželi tradiční půst (jenom ti, kdo se zúčastnit chtěli samozřejmě, do obveselovacích teambuildingových akcí korporátů máme ještě daleko, doufám, že úplně nejdál) naplánoval i oslavu jeho ukončení - v době, kdy Papež začal kázat Urbi et Orbi, my jsme se srazili U Smrťáka a jali se svědomitě plnit zadání, které znělo jasně- dát si jedno v každý hospodě, kterou od Vyšehradu po Náplavku potkáme. 

Půst jsem už dvakrát držela sama, letos tedy potřetí. Moje pravidla jsou jasná: vzdát se alkoholu, opulentních pokrmů, společenských akcí, radovánek...prostě přibrzdit. V uplynulých letech to pro mě bývalo mnohem těžší, možná je to tím, že už vím, do čeho se pouštím, nebo to taky může být věkem, čemuž tak úplně nevěřím, žádné jiné příznaky zmoudření na sobě bohužel totiž nesleduji. Nebo to tentokrát šlo samo, protože už byl nejvyšší čas. Aby bylo jasné, vzhledem k mnoha faktorům, patrně především povaze, žádný výstřední život nevedu, naopak pokora a střídmost mi přijdou jako zajímavější hodnoty, přišel ale ten správný čas si připomenout, že psychohygiena nejsou čtyři piva nalačno (jak si sociální pracovníci a zdravotníci myslí) a probděná noc není řešením strachu z nespavosti. 



Necítila jsem se ještě úplně zralá po více než čtyřiceti dnech rovnýma nohama skočit do Jednoho velikonočního, rozhodla jsem se, že  ho absolvuju střízlivá. ( a taky sem brala nějaký prášky, protože se pomalu stává hezkým zvykem, že jak se blíží víkend, potká mě nějaká zdravotní indispozice). O vodě a limonádě. Samozřejmě jsem se bála, že se budu nudit a s každým dalším pivem, které si já nedám, ale ostatní jo, se budu společnosti vzdalovat o celé světelné roky. Moje obavy se naštěstí nepotvrdily, jak jsem své kolegy adoptovala za druhou rodinu, vysíláme všichni na společné vlně. 
Večer na lodi, když si Slunce vymáchalo nohy ve Vltavě a na chvilku začalo pršet úplně přesně přímo z malého mráčku nad námi, jak v nějakým dětským filmu, měla jsem pocit vděku za to, že tam můžu být a v klidu sedět a pustit všechno z hlavy, jenom pozorovat. Jako ta řeka, která plyne. 

čtvrtek 10. dubna 2014

pražské věže







Pohled z Malostranské mostecké věže.






Jasně, že když zrovna se rozhodnu zdolávat zatím nezdolané pražské věže, udělá se přesně takový šedivý počasí, aby z fotek bylo kulový. I když celý týden předtím bylo azůro a dvě hodiny (!) poté také.
Já vím, je to takový trochu uhozený, vymyslet si takovouhle kratochvíli a absolvovat ji sama, si přijdu trochu jako nějakej skautík (nic proti skautům, ale víte, jak to myslím...ne?), úplně podivná holka, ale budiž mi omluvou, že stále ještě je půst, tudíž se neúčastním všelijakých společenských legrácek různé náročnosti. 



Na druhou stranu udělat si pořádnou procházku po Praze o nedělním dopoledni, zařazená mezi turistama absolutně anonymní, to není špatný. Na nohou běžecký boty, pohled vzhůru a konečně si užít ta krásná místa, která jinak jenom probíhám polopříčetná během pracovního týdne.
Zvládla jsem tedy Novoměstskou radniční věž - s pohledem na Karlák, Prašnou bránu, s výhledem na střechy Obecního domu, Staroměstskou radniční věž, Sovovy mlýny, kde jinak vyhlídka otevřená nebývá- klika!, ale úplně nejvíc se mi líbila Malostranská mostecká věž, odkud je výhled tak krásný, že jsem si chvilku říkala, že jaký to mám štěstí, že žiju v Praze. Ale asi se mi nejvíc líbila ta věžička uprostřed fotky (sedmé odzhora) s plochou střechou, kde si dotyčný obyvatel zřídil zahrádku. Co by člověk chtěl mít víc?