neděle 16. března 2014

Vadí-nevadí?


"Tomáš je Rom. Je mu osm let a žije v Kostelci nad Orlicí. Má tři sourozence, jeho rodiče nemají práci. Tomáš chce být nejlepším tanečníkem. Vadí? Hanička bydlí v Korytech. Je jí dvanáct a je menší než ostatní. Ve třídě je obětí šikany. Nevadí? Hanička se rozhodla chodit na judo. Chce se naučit bránit. Vadí?
Hanna je Běloruska. Vdala se, když jí bylo devatenáct. Spolu s manželem Yauhenem se účastnila protivládních demonstrací. Později utekli a požádali u nás o azyl. Nevadí? Rok žili v uprchlickém táboře v Kostelci nad Orlicí. Prožili si zde nečekaně těžké období. Chtějí studovat. Chtějí si najít v Čechách práci a nový domov. Vadí?


"V pražském Divadle Archa vznikla netradiční dokumentárně-divadelní inscenace, která prostřednictvím výpovědí skutečných lidí připomíná, že život je tak trochu permanentní hra na vadí – nevadí. Všichni jsme někdy silní a jindy na konci řady..."

Petra Smítalová / "Zajdu na..." | Lidové noviny - Pátek, 28.2.2014


"Vadí nevadí není divadelní představení. Je to setkání - s příběhy a jejich vypravěči, které bychom skoro určitě jinak nepotkali. Nebo bychom si jich nevšimli. Na scéně Archy se totiž každý, i ten nejobyčejnější z příběhů kosteleckých obyvatel, mění v jedinečnou část lidského osudu. Cesta autobusem do školy i emigrace do neznámé země. A někdy to pěkně bere za srdce.

Mně nejvíc v paměti utkvěla plachá, ale pevná ženskost paní Haluškové, dvaašedesátileté Romky, která založila v Kostelci nad Orlicí „družinku“ pro romské děti. A ze všeho nejvíc její první setkání s moderátorem večera, hercem Philippem Schenkerem. Vadí nevadí je totiž i zvláštní estetický zážitek - už jen ta různost osobností vypravěčů! Tahle scéna se odehrává za bílým paravanem. V protisvětle pozorujeme siluety obou aktérů schůzky a slyšíme slova jejich rozhovoru. Prší. Dva dosud cizí lidé sdílejí jeden deštník. Ten minimalistický výjev je tak sugestivní, že cítíme ve vzduchu vlkost a vidíme kapky, které se odrážejí od dlažby kosteleckého náměstí."
Marie Reslová, divadelní publicistka" 
(převzato z oficiálních stránek divadla Archa)



Jako bych seděla v práci.
Představení z prostředí, které znám. Místy mě mrazilo, ale to mě místy v práci mrazí taky.

Můj doprovod (dospělý muž) mi po konci divadla s očima na vrch hlavy řekl, že půl představení se mu chtělo brečet a na konci při aplausu málem vyběhl "herce" obejmout.

Tyhle pocity už většinou nemívám. Člověk otupí. "Musíš to vydržet".
________________________________________________________________________

Tenhle víkend jsem si hrozně užila. Zůstala jsem doma, venku bylo hnusně a chtěla jsem být sama a jenom jsem si četla, pracovala, spala a vařila si dobrý jídlo.
Jednou jsem byla běhat (Na Větrné hůrce teda) a jednou v divadle (v Arše, viz.výše).
Akorát abych měla pocit, že jsem dostatečně odpočinutá, musel by mít víkend tak pět dní.

Žádné komentáře:

Okomentovat