pátek 14. března 2014

Jeden svět všude kolem

Co se dělo v posledních dnech? (jelikož mám tenhle příspěvek rozepsanej už týden...tak tedy spíš "co se dělo minulý týden)
Především přišlo jaro do Prahy, což nebylo až tak překvapivé, protože zima se tu moc nekonala. A co si budem povídat, žádná škoda to není, zimu ve městě bych klidně zrušila, bo sníh patří na hory.


V pondělí taky začal festival dokumentárních filmů Jeden svět, který pořádá už spoustu let Člověk v tísni. Kromě toho, že tahle akce nabobtanala do téměř děsivých rozměrů, kdy 10 dní okupuje snad všechna pražská kina, mám taky v těchto dnech pocit, že jeden už nemůže ani otevřít jogurt, aby na něj nevyskočil Člověk v tísni. V souvislosti s událostmi na Ukrajině, kde se taky angažujeme a s Jedním světem a s honem na exekutory a advokáty, Člověk v tísni je všude. Je to takovej ten pocit, jako když český hokejisti něco vyhrajou. Nijak ste tomu nepomohli, ale jsou to "vaši kluci". Tak takhle to mám s Čvt, byť já přímo s Ukrajinou ani Jedním světem společnýho nic nemám, jen sem na "nás" fakt moc pyšná.

No a se zahájením festivalu se samozřejmě pojí zahajovací ceremoniál a především jeho nejpodstatnější část: zahajovací večírek. To bych nebyla já, abych tam nešla, když už sem na gusetlistu, že jo. Sice když jsem si doma oblíkla šaty a boty a viděla se v zrcadle, nevěděla jsem, jestli se smát nebo brečet, ale batmanův hábit přes šaty problém snad relativně důstojně vyřešil. Takže skákání a zběsilý tanec v lodičkách na Mardošovy hity se konal, rovněž lití červeného vína na nový-šedý boty a také filozofické rozhovory v sedě na schodech v Lucerně s cigárem v koutku ve dvě ráno.
Jak vypadal následujcí den v práci, to asi není třeba rozebírat. Naštěstí, v pravý čas, přišlo opět období půstu, ti z vás kteří nejste moc tradiční, můžeme tomu říkat třeba jaterní prázdniny. Následuje 40 dní bez masa (což by neměl být problém), bez cigaret (zde už problém trochu nastává) a bez alkoholu (hm, tak zkusit to můžu žeo).

Radši se zuby nehty držím v kanceláři do pozdních hodin, aby mě to netáhlo do baru a v hospodě piju nealko. Dám si dvě kofoly, zaplatím víc než za tři piva a smutně jdu domů. Mimochodem je zvláštní, že třeba 3 litry piva člověk v průběhu noci vypije víceméně bez problémů, zatímco představa tří litrů limonády nebo nedejbože džusu, to by ho tutově zabilo. Ale tak daleko nikdá nedojde, protože zhruba kolem desáté večer si už přijde jak návštěvník z jiné planety a jde domů. 
Kromě práce jsem stihla ještě jednu předraženou korejsko-japonskou restauraci, kde jsem stejně celou dobu myslela na pholífku za 75 v jednom zaplivaným žižkovským Hanoji. O legendární asijské kuchyni mi vyprávěly holky, bývalé kolegyně z povodní, které se vrátily po 4 měsících z cesty po jihovýchodní Asii a taky o spoustě dalších zážitků a já sem se po dost dlouhý době tak strašně smála, že jsem brečela a úplně mě bolelo břicho. A to samozřejmě v rámci půstu zcela za střízliva. 

Víkend jsem proseděla v pražských kinosálech, aby se mi náhodou nestalo to, co loni, že jsem z celého Jednoho světa navštívila jenom zahajovací večírek, který jsem si stejně ve finále nepamatovala. Letos jsem tedy o stupeň kulturnější, ale jenom o jeden, protože ještě musím doladit odhodlání odolat spánku v pohodlné, měkké sedačce kinosálu a neusnout při každém druhém filmu. 
Byla bych chtěla rozepsat jaké filmy jsem vlastně viděla, ale ze včerejška na dnešek jsem spala necelé tři hodiny a dát dohromady souvislou větu mi tedy dělá problém. Systém rezervování lístků na akreditaci není systém se kterým bych byla kompatibilní, tudíž musím chodit jen na ty filmy, na které mi někdo lístek sežene a kam mě dotáhne. Volba těchto koordinátorů se od mé vlastní většinou dost liší, ale když nejsem schopná si jít do kina zamluvit lístek dopředu, nemám žádné právo na vlastní názor. Poměr shlédnutých snímků je přesto poměrně uspokojivý 3:2 těch, co se dali vydržet ku těm, co jsem prospala. 



A teď už ale opravdu musím jít spát (mimochodem je pátek, mám ten společenskej život nějak naruby řekla bych). 



1 komentář: