sobota 29. března 2014

porno (a hlavně jaro)







S tím jarem začíná být Praha zas trochu k žití.


Z Jiřáku do Stromovky vedla první jarní cyklojízda, kterážto se mi jako společenská událost přijde nejlepší, bohužel mi trochu chybí to cyklo. A asi i nadále chybět bude, protože ke mně na Žižkov se vydrápat je docela náročný i pěšmo.
Stromofka je abnormálně rozkvetlá, stará Bubeneč standardně snobská, nicméně tentokrát jsem si i já přičuchla luxusu minimálně v Pellého (Pelléově?) vile (a není to podle toho fotbalisty). Galerie Anderle, toho času končící svou činnost zde, měla totiž otevřeno zdarma.

Letná bez OlymPYJády taky není k zahození, i když dobrou limonádu si tam na zahrádkách člověk nedá, leda ošklivou a ještě dražší než půl litru piva.
Ale vegetariánský kebab u pštrosmajeráku k večeři potěší dostatečně.


Berlíne, v Praze to taky není k zahození.

neděle 23. března 2014

Grandhotel Budapešť



Divák se od začátku do konce přitrouble usmívá, film nepřestane být ani na chvilku roztomilý. Vizuálně geniální dílko, jemně humorné, svižné a nenáročné. Mikrosvět grandhotelu kdesi ve Východní Evropě (celou dobu jsem měla vtíravý pocit, že tohle všechno důvěrně znám) zasažen válkou (jak už to tak v Evropě bývá). Drobné etudky hrané hollywoodskými superhvězdami vnášejí do děje další překvapení. (Za mě jednoznačně Adrien Brody jako zlotřilý Dimitrij). 
Film stvořený k oddechu kultivovaného diváka. 

úterý 18. března 2014

Joana in the house


Do Prahy přijela Joana, moje kamarádka z Lisabonu. Hodně mi tenkrát pomohla ... najít si byt, nezbláznit se při vyřizování papírů, přežít ve městě, které je permanentně ve stávce a tak.

Zvala jsem ji mockrát do Prahy, ale nikdy to nevypadalo, že přijede, hodně pracovala a dodělávala školu (až teď chápu, že v takový situaci se fakt ku·va NEDÁ nikam jet), nechtěla jet bez svýho anglickýho kluka.
A pak nechala Portugalsko Portugalskem, anglickýho kluka v něm a sama se odstěhovala do Londýna (deset bodů za ironii). A konečně dorazila do Prahy.

A zase sem si vzpomněla, jak jsme se furt smály jak krávy a seděly na pláži s pivem v ruce, bylo to těžký, ale veselý. Tak teď jsme zase seděly s pivem v ruce (s českým pivem, který je dva a půlkrát větší než to "jejich"), akorát pod žižkovskou věží a pak na lodi na Vltavě a pak na kandelábru Karlova mostu a zas to bylo veselý.
Joana hodně mluví, já zas tolik ne, takže nám to spolu pěkně jde. Chutnala jí slepice na paprice, divila se, kolik tu máme psů a že všichni pijou pivo a že se všichni smějou (což nemůže být ničím jiným, než že po tejdnu vyšlo slunce a udělalo se skoro 20 stupňů a Pražáci z toho byli tak preplex, že se tvářili nepříčetně, což si Joa mylně vyložila jako úsměv). A divila se, že kamkoliv se otočí, tak vidí výjevy jak z tyvolepohlednice, sightseeing, zatímco jsem byla v práci, dělala tak, že jezdila tramvají z konečný na konečnou a vyfotila snad celej film na svým digitálním foťáku.
Taky jsem si povídaly, jak Portugalci koupili vojenskou ponorku a uvrhli se tím v platební neschopnost a jak my si pronajímáme second-handový Gripeny, jak Barosso odešel ze dne na den z postu premiéra šéfovat EU a na Portugalsko se úplně vypek, jak Zeman vrávorá u korunovačních klenotů a kterej jejich ministr má kolik titulů, aniž by se vědělo, co studoval, ale nejspíš to bylo v Plzni.
Je to pokaždý osvěžující si z první ruky poslechnout, že je to všude stejný a kdo říká, že ne, tomu akorát chybí nadhled. 
_________________________________________________________________________________

Je to fakt dost únavný, když celej den strávíte před počítačem a pak doma k němu musíte zasednout znovu. Pak už jen tak poloslaboduše civím střídave do zdi a do monitoru a nemůžu, prostě nemůžu, udělat an napsat vůbec nic. Venku je tma a prší, ani běhat se jít nedá, všechno už je uklizený... dobrou.

neděle 16. března 2014

Vadí-nevadí?


"Tomáš je Rom. Je mu osm let a žije v Kostelci nad Orlicí. Má tři sourozence, jeho rodiče nemají práci. Tomáš chce být nejlepším tanečníkem. Vadí? Hanička bydlí v Korytech. Je jí dvanáct a je menší než ostatní. Ve třídě je obětí šikany. Nevadí? Hanička se rozhodla chodit na judo. Chce se naučit bránit. Vadí?
Hanna je Běloruska. Vdala se, když jí bylo devatenáct. Spolu s manželem Yauhenem se účastnila protivládních demonstrací. Později utekli a požádali u nás o azyl. Nevadí? Rok žili v uprchlickém táboře v Kostelci nad Orlicí. Prožili si zde nečekaně těžké období. Chtějí studovat. Chtějí si najít v Čechách práci a nový domov. Vadí?


"V pražském Divadle Archa vznikla netradiční dokumentárně-divadelní inscenace, která prostřednictvím výpovědí skutečných lidí připomíná, že život je tak trochu permanentní hra na vadí – nevadí. Všichni jsme někdy silní a jindy na konci řady..."

Petra Smítalová / "Zajdu na..." | Lidové noviny - Pátek, 28.2.2014


"Vadí nevadí není divadelní představení. Je to setkání - s příběhy a jejich vypravěči, které bychom skoro určitě jinak nepotkali. Nebo bychom si jich nevšimli. Na scéně Archy se totiž každý, i ten nejobyčejnější z příběhů kosteleckých obyvatel, mění v jedinečnou část lidského osudu. Cesta autobusem do školy i emigrace do neznámé země. A někdy to pěkně bere za srdce.

Mně nejvíc v paměti utkvěla plachá, ale pevná ženskost paní Haluškové, dvaašedesátileté Romky, která založila v Kostelci nad Orlicí „družinku“ pro romské děti. A ze všeho nejvíc její první setkání s moderátorem večera, hercem Philippem Schenkerem. Vadí nevadí je totiž i zvláštní estetický zážitek - už jen ta různost osobností vypravěčů! Tahle scéna se odehrává za bílým paravanem. V protisvětle pozorujeme siluety obou aktérů schůzky a slyšíme slova jejich rozhovoru. Prší. Dva dosud cizí lidé sdílejí jeden deštník. Ten minimalistický výjev je tak sugestivní, že cítíme ve vzduchu vlkost a vidíme kapky, které se odrážejí od dlažby kosteleckého náměstí."
Marie Reslová, divadelní publicistka" 
(převzato z oficiálních stránek divadla Archa)



Jako bych seděla v práci.
Představení z prostředí, které znám. Místy mě mrazilo, ale to mě místy v práci mrazí taky.

Můj doprovod (dospělý muž) mi po konci divadla s očima na vrch hlavy řekl, že půl představení se mu chtělo brečet a na konci při aplausu málem vyběhl "herce" obejmout.

Tyhle pocity už většinou nemívám. Člověk otupí. "Musíš to vydržet".
________________________________________________________________________

Tenhle víkend jsem si hrozně užila. Zůstala jsem doma, venku bylo hnusně a chtěla jsem být sama a jenom jsem si četla, pracovala, spala a vařila si dobrý jídlo.
Jednou jsem byla běhat (Na Větrné hůrce teda) a jednou v divadle (v Arše, viz.výše).
Akorát abych měla pocit, že jsem dostatečně odpočinutá, musel by mít víkend tak pět dní.

sobota 15. března 2014

Pussy Riot: Punková modlitba



Celý dokument ke shlédnutí na youtube. 
Jeden z nekonečna důvodů, proč je Putin zmrd.


Doporučuji, pokud se v kauze Pussy Riot potřebujete zorientovat, sleduje především vykonstruovaný soudní proces a události předcházející zatčení tři členek punkové formace. Odkrývá absurditu a nebezpečnost nesvobodného putinovského režimu. Rozum zůstává stát. 

pátek 14. března 2014

Jeden svět všude kolem

Co se dělo v posledních dnech? (jelikož mám tenhle příspěvek rozepsanej už týden...tak tedy spíš "co se dělo minulý týden)
Především přišlo jaro do Prahy, což nebylo až tak překvapivé, protože zima se tu moc nekonala. A co si budem povídat, žádná škoda to není, zimu ve městě bych klidně zrušila, bo sníh patří na hory.


V pondělí taky začal festival dokumentárních filmů Jeden svět, který pořádá už spoustu let Člověk v tísni. Kromě toho, že tahle akce nabobtanala do téměř děsivých rozměrů, kdy 10 dní okupuje snad všechna pražská kina, mám taky v těchto dnech pocit, že jeden už nemůže ani otevřít jogurt, aby na něj nevyskočil Člověk v tísni. V souvislosti s událostmi na Ukrajině, kde se taky angažujeme a s Jedním světem a s honem na exekutory a advokáty, Člověk v tísni je všude. Je to takovej ten pocit, jako když český hokejisti něco vyhrajou. Nijak ste tomu nepomohli, ale jsou to "vaši kluci". Tak takhle to mám s Čvt, byť já přímo s Ukrajinou ani Jedním světem společnýho nic nemám, jen sem na "nás" fakt moc pyšná.

No a se zahájením festivalu se samozřejmě pojí zahajovací ceremoniál a především jeho nejpodstatnější část: zahajovací večírek. To bych nebyla já, abych tam nešla, když už sem na gusetlistu, že jo. Sice když jsem si doma oblíkla šaty a boty a viděla se v zrcadle, nevěděla jsem, jestli se smát nebo brečet, ale batmanův hábit přes šaty problém snad relativně důstojně vyřešil. Takže skákání a zběsilý tanec v lodičkách na Mardošovy hity se konal, rovněž lití červeného vína na nový-šedý boty a také filozofické rozhovory v sedě na schodech v Lucerně s cigárem v koutku ve dvě ráno.
Jak vypadal následujcí den v práci, to asi není třeba rozebírat. Naštěstí, v pravý čas, přišlo opět období půstu, ti z vás kteří nejste moc tradiční, můžeme tomu říkat třeba jaterní prázdniny. Následuje 40 dní bez masa (což by neměl být problém), bez cigaret (zde už problém trochu nastává) a bez alkoholu (hm, tak zkusit to můžu žeo).

Radši se zuby nehty držím v kanceláři do pozdních hodin, aby mě to netáhlo do baru a v hospodě piju nealko. Dám si dvě kofoly, zaplatím víc než za tři piva a smutně jdu domů. Mimochodem je zvláštní, že třeba 3 litry piva člověk v průběhu noci vypije víceméně bez problémů, zatímco představa tří litrů limonády nebo nedejbože džusu, to by ho tutově zabilo. Ale tak daleko nikdá nedojde, protože zhruba kolem desáté večer si už přijde jak návštěvník z jiné planety a jde domů. 
Kromě práce jsem stihla ještě jednu předraženou korejsko-japonskou restauraci, kde jsem stejně celou dobu myslela na pholífku za 75 v jednom zaplivaným žižkovským Hanoji. O legendární asijské kuchyni mi vyprávěly holky, bývalé kolegyně z povodní, které se vrátily po 4 měsících z cesty po jihovýchodní Asii a taky o spoustě dalších zážitků a já sem se po dost dlouhý době tak strašně smála, že jsem brečela a úplně mě bolelo břicho. A to samozřejmě v rámci půstu zcela za střízliva. 

Víkend jsem proseděla v pražských kinosálech, aby se mi náhodou nestalo to, co loni, že jsem z celého Jednoho světa navštívila jenom zahajovací večírek, který jsem si stejně ve finále nepamatovala. Letos jsem tedy o stupeň kulturnější, ale jenom o jeden, protože ještě musím doladit odhodlání odolat spánku v pohodlné, měkké sedačce kinosálu a neusnout při každém druhém filmu. 
Byla bych chtěla rozepsat jaké filmy jsem vlastně viděla, ale ze včerejška na dnešek jsem spala necelé tři hodiny a dát dohromady souvislou větu mi tedy dělá problém. Systém rezervování lístků na akreditaci není systém se kterým bych byla kompatibilní, tudíž musím chodit jen na ty filmy, na které mi někdo lístek sežene a kam mě dotáhne. Volba těchto koordinátorů se od mé vlastní většinou dost liší, ale když nejsem schopná si jít do kina zamluvit lístek dopředu, nemám žádné právo na vlastní názor. Poměr shlédnutých snímků je přesto poměrně uspokojivý 3:2 těch, co se dali vydržet ku těm, co jsem prospala. 



A teď už ale opravdu musím jít spát (mimochodem je pátek, mám ten společenskej život nějak naruby řekla bych).