neděle 28. prosince 2014

časosběr, ročník 2014


Dobrý to ještě nebylo a lepší už to nebude. Minimálně co se vzhledu týče. 
Každý rok na srazu se třídou z gymplu se s Michelle necháváme takhle fotit. Hlavně to musíme včes zarazit, než ta sestupná tendence bude příliš markantní. Už letos jsem měla obavy, naštěstí s rostoucí kvalitou fotoaparátů a širší nabídkou filtrů  lze lecos ještě zamaskovat. A  že sem velmi kritická a ještě víc sebekritická, to se všeobecně ví :-)

neděle 21. prosince 2014

Copacabana a zpět

Jezero s Avatarem
Copa
Copa
Avenida Nossa Senhora de Copacabana
Cesta domů
Posledních pár fotek z Ria. Takhle při fucking adventu v Praze jsou to hřejivý vzpomínky. 
Přebývala jsem relativně daleko od centra (třeba půl hodiny taxíkem při slabším provozu) a systém veřejné autobusové dopravy mi zůstal utajen, pochopila jsem jen, že pokud člověk potřebuje autobus, prostě si ho chytí na ulici. Ale chytat autobus na ulici se znalostí asi  třiceti dvou slov portugalsky se vyptávat řidiče, kam že jede, na to jsem si netroufla.
Ale jednou při cestě z botanický zahrady jsem si řekla, že to prostě zkusím, nastoupím a uvidím a když to bude vypadat, že zajíždíme do favely, zase vystoupim. 
Párkrát jsem takhle autobus vyměnila za jiný, podívala se nevím kam do míst, kam bych se jinak asi nedostala a zázrakem jsem vystoupila na Copacabaně. Potřebuje Copacabana komentář? Ani ne.
Oběd v bufíku, malé koupání, kafe a kokos, večer přišla bouřka a návrat domů úplně ucpaným městem. 

čtvrtek 18. prosince 2014

Skutečné Vánoce



Vánoce mám ráda asi tak jako klystýr. Nicméně když už se o dárcích musíme bavit, přemýšleli jste už letos o Skutečném dárku?

Novinkou v kampani je Skutečný dárek, který poputuje do Česka. Co třeba zajistit dítěti z chudé rodiny na měsíc doučování? Tohle video by Vás mohlo přesvědčit:

A v posledním odkazu se skrývá náš ředitel, který jako vždycky mluví moc hezky. Tentokrát o Sametové revoluci, uprchlících ze Sýrie a znovu o Skutečném dárku.

sobota 13. prosince 2014

První nádech


Je tam! Jesus. 


V jednu vteřinu mi problesklo hlavou tisíc vzpomínek, systém se povážlivě přiblížil kolapsu. Vůně, emoce, tóny, doteky, popadala jsem dech a mráz mi přebíhal po zádech nahoru a dolů. Motala se mi hlava. (Turisti, kteří vystoupí z letadla v La Paz velmi často dojdou akorát ke dveřím letiště a potom popadají na hromady.  3650 metrů nad mořem, to proto).
Ale já jsem nebyla v La Paz. Opustila jsem klimatizované prostory mezinárodního letiště v Rio de Janeiru. A jakkoliv mi tohle město celou dobu vyráželo dech, první dotyk byl nejintenzivnější. Nadechla jsem do plic vzduch, na který už jsem zapomněla. Jak se to mohlo stát?  Teplo, moře, výfukové zplodiny, omračující kombinace. Tsunami v žilách.
Taxík. Spousta otázek. „Jaký to je, bejt v tomhle městě poprvé? Já už si to nepamatuju“. Je to…moment, nemůžu mluvit. Okýnka otevřený dokořán, z rádia hráje fotbalovej přenos. Maracana. Jasně, Ipanema, Leblon, Rocinha, to znám tyhle slova. Tunely, skály, kopce, odlesky moře a světýlka favel jako korálky, Ježiši Ježíš!, Husí kůže, známá vůně. Zase. Nervozita, zase.
A přestože přiznávám, že jsem trochu ovlivněná okolnostmi, Rio je ryzí láska. Pudová, nutkavá, intenzivní láska ve všem. 


sobota 29. listopadu 2014

Dobrej pastýř







Aby tý Brazílie nebylo moc, proložíme ji Podhradím u Aše. Neubergem teda spíš. 
Tahle vesnice je jasnej důkaz, že se věci mění k lepšímu. (obvykle tedy potom, co se nejprve úplně zese.ou). Co si ji pamatuju z dětství, bylo to vážně děsný místo, ponurý a zanedbaný, ale v posledních letech je k nepoznání. Nakonec jsem musela konstatovat, že je to možná i docela pěkný prostředí k žití. Pokud má člověk rád les a koně. Dokonce se po povedené revitalizaci (na revitalizace všeho druhu za evropské peníze jsou vůbec v rodné hroudě experti) z lesa vystoupily zbytky zámků, okolí věže už nevypadá jako vchod do pekla. 
V Podhradí/Neubergu mají taky kostel. Že je speciální, jsem věděla, ale dočkala jsem se konečně času, zjistit jak a proč. Dřív na to nebyly podmínky, musela jsem totiž nutně vysedávat po hospodách a cítit se vytížená chozením do školy, navíc, na svou obhajobu, kostel je většinu času zavřený, mše se slouží asi třikrát do roka. Přecejen v kraji moc evangelíků po Odsunu nezbylo. 
A čím je tedy místní kostel speciální? Stojí tam od roku 1470. Přes 500 let. Je to stavba, která tam stojí půl tisíciletí, abychom si rozuměli. PĚT SET LET. 
A kromě toho má neskutečně krásný celodřevěný, malovaný interiér. Hned je to můj nejoblíbenější kostel, na první pohled.

Před pár dny se mě známý, který je věřící a praktikující, ptal, jak to mám teď s Bohem. Dlouho jsem nad tím nepřemýšlela, ačkoliv jeden čas to docela byl můj leitmotiv (kolem pouti do Santiaga), nicméně stále to máme v pohodě. Intenzita vztahu je odvozená od mého psychického stavu, Jeho přítomnost cítím hlavně, když jsem jó dobrá nebo naopak hodně v háji, ve stresu a stereotypu všedního dne, pravda, sotva vnímám, že stojím nohama na zemi a nebe mám nad hlavou. Ale při poslední návštěvě Podhradí/Neubergu to tam bylo, místo a čas zase fungovaly souběžně. 

neděle 23. listopadu 2014

Ipanema bday babe




Právě přišel čas na zopakování mé oblíbené mantry: „nejhorší jsou očekávání“. O kolik moc by byl život snadnější, kdyby si člověk neustále nestavěl vzdušné zámky, nebo nemaloval čerty po zdech?
Nejvíc ze všeho bych jednou chtěla být tvrdá holka, stavět se čelem k okamžikům, které přicházejí a nechávat plynout situace, které nemohu ovlivnit. Žít v přítomnosti, nelitovat minulosti a nestresovat se tím, co bude.
Jsem, řekla bych neskromně, na správné cestě, ale občas mě přesto překvapí, jak moc mě zasáhne třeba úplná hovadina. Asi byste to na mě v té chvíli nepoznali, ale občas se mi podlomí nohy a obejde mě mráz a k tomu stačí třeba jedno slovo. Správně artikulované, ve správnou chvíli, někdy jenom pohled, gesto, ticho o vteřinu delší, než jsem čekala.
A proč o tom vlastně mluvím? Každý rok se kolem začátku listopadu začínám ztrácet, jednak intenzivně vnímám začátek zimy, blížící se Svátky a přelom roku a za druhé a především: mám narozeniny. Narozeniny (úplně nerozumně a zbytečně) cítím jako nepřátelské gesto vesmíru, jako připomenutí, co jsem všechno nestihla a o kolik míň času mi zbývá, jak moc jsem sama a k ničemu. A byť o nich nemluvím, neslavím je a snažím se je prostě přejít, přežít, dočista vyignorovat, vždycky mě, mrchy, doženou. Narozeninová přání jsou mi nepříjemná, na druhou stranu mi je líto, že jich bývá málo, nechci být ten den mezi lidma, ale samotné je mi smutno. Nerada na sebe upozorňuji, ale mám pocit, že bych si zasloužila být středem pozornosti. Zkrátka depka, co se k zenově vyrovnaný tvrďačce vůbec nehodí.

A tak jsem si trochu slibovala (očekávala jsem – měla jsem očekávání (zase!), že když se letos odklidím na jižní polokouli, do města bohů, všechny ty nový vjemy a emoce z návštěvy místa, o kterém jsem vždycky snila jako o ráji, nějak přehluší mý narozeninový démony. A víte co? Ne.
Rozhodně mít na krajíčku na Ipanemě je o trochu lepší, než natahovat na vymrzlým Žižkově, Ale i počítajíc hvězdy s nohama v písku a caipirinhou v ruce to bylo na hovno. Protože jsem to prostě OČEKÁVALA jiný.

čtvrtek 20. listopadu 2014

Za Macumbou

Macumba is practiced in Brazil, Argentina, and Uruguay. There appears to be a relationship with the concept of the Boto (the fresh-water porpoise found in the Amazonas River and its tributaries) having shape-shifting abilities and then while in the form of a human male having sexual relations with young women. This belief was noted in several Indigenous American villages along the Amazonas (Solimões) River, Rio Negro, and Rio Japurá.

Macumba is widely practiced throughout the Southern Cone. Many practitioners continue to practice their traditional religions (Christianity, Islam, Judaism, etc.) but also practice Macumba.

Some people use Macumba to inflict harm, financial failure, illness, death, etc. on other people for various reasons. One request that a spiritual leader will ask if you want to inflict harm on a person is to bring a picture of that person and to write their name on the back of the picture.

http://en.wikipedia.org/wiki/Macumba







Pro Macumbu se v písku nechávájí květiny a svíčky, na usmířenou i něco lepšího. Třeba rum a cigarety. Macumba se objevuje tam, kde voní kouř z doutníků. Nikdo v ní nevěří, je to mýtus, ale pro jistotu...neměla by se rozhněvat.

Macumba je taky hudba.

A Macumba je pláž na okraji města. Má ale, řekněme jinou atmosféru než Copacabana. 
Je to slavná surfařská pláž, kam se dá dostat, i pokud člověk nemá auto. Je tam zábava a spousta krásnejch lidí.
Za Macumbou jsem ale jela až daleko za Macumbu, kam už se busem dojet nedá. Kde už nejsou ani hotely, ani domy a ani chatrče, jenom lesy, hory a nebe. 
A kopce jako kráva, které vyjet na rozhrkaným kole z půjčovny se dá považovat za zkoušku odhodlání. Prainha (Plážička) a konečně Grumari, kde je mír a vlny, určitě saudade a možná i Macumba.
A úplně na konci je vesnice s barem, kde jedna caipirinha ke štěstí úplně stačí. 


Růžovej košíček zachránil můj celkový dojem, byť štěnátko s mašličkou jsem do něj nesehnala. Tak sem tam dala plavky a pivo. 

pondělí 17. listopadu 2014

Do nebe pěšky (Corcovado)





Co by bylo Rio bez Krista Spasitele? 
No, bylo by to jenom nejkrásnější město na světě. 

Jenže turisti jsou divnej živočišnej druh a palčivou otázku, jak se jim pokud možno (nemožno) vyhnout, jsme elegantně vyřešili pěším výstupem na Corcovado. Jestli se dá elegantním nazvat dvouhodinové sápání se kolmo hore pralesem v prádelnovém klimatu. 

Bez legrace, byla to nádhera. Nastoupili jsme na trasu někde za botanickou zahradou a po liduprázdné stezce jsme začali stoupat vstříc Cristo Redentorovi. Zdaleka jsme ale nebyli na cestě osamoceni - nad hlavami nám skákaly opice, vřeštěli papoušci a poletovali motýli, míjeli jsme se s pořádnejma ještěrkama, pořádnejma hmyzama a vůbec, skutečnej prales bych věru zažít nechtěla, když tohle byl jenom tzv. Atlantickej park. Do toho si přimyslete horko a vlhko a vodopády a nekonečné stoupání...selfiečko s Ježíšem nahoře nakonec nepřicházelo v úvahu. Přišla jsem jako voják po výcviku - odřená, špinavá, spálená a rudá mezi všechny ty vyvoněný turisty, holky s bezchybnejma makeupama a chlápky v polobotkách, kteří se trapně vyvezly lanovkou.

A že zrovna v den, kdy si splníte svůj životní sen, bude viditelnost neviditelná, to se dalo čekat. Ale stejně tyhlety kýčovitý výhledy na pláže a hory a Ježíše všichni známe, nemusíme být smutný, že mě podivuhodné chování turistů rozhodilo natolik, až sem Ježíše nevyfotila. Ale nějaký krajinky jako důkaz mám. 

A (i když trochu proti vlastní - ehm, mojí - vůli) jsme zpět opět NEjeli lanovkou, ale beželi jsme pěšky po silnici. Do hospody. Na nejlepší pizzu a pivo na světě. Pozor na nás dával přímo osobně ON.

pátek 14. listopadu 2014

one night in Lapa

Lapa is a neighborhood in the city of Rio de Janeiro, in Brazil.
Since the early 1950s, Lapa has been known for its lively cultural life, concentrating many restaurants and bars where Brazilian artists and intellectuals used to meet. It was, and still is, famous for its many restaurants, bars and clubs where the various forms of Brazilian music can be appreciated, like the Asa Branca bar and the Fundição Progresso
http://en.wikipedia.org/wiki/Lapa,_Rio_de_Janeiro









Lapa je tak trochu jiná.
Jiná i v rámci města, který je z jiný planety. Z planety Pandora.

Záměrná výhybka naleštěnejm barům kolem Ipanemy. Gringa příjemně ztracená mezi Cariocas. 
Tolik barev a vůní a chutí a zvuků a lidí, krásnejch lidí, opilá světem kolem. Nebo rumem.  

pondělí 13. října 2014

V termosce Tatranský čaj







Po dlouhé době jsem si užila víkend doma, sama, v klidu a záměrně bez programu, pouze s krátkým odskočením do Sametového centra, kde jsem si ukašírovala nějaké ty masky, které použijeme v průvodu k výročí 17.listopadu. Jinak víkend trávím převážně pod dekou s knížkou, nebo koukám na detektivku, nebo v poklidu dodělávám nějakou práci, kterou jsem nestihla v týdnu (ostatně od čeho jsou víkendy a dovolené, že?). A taky jsem přestala kouřit (před 14 dny) a jíst (předevčírem), tudíž se radši straním společnosti, protože mohu být nebezpečná. O tom snad ale radši samostatný článek.
Takže ideální čas napsat něco na blog. Akorát mi tu visí fotky ještě ze Slovenska, kde jsem byla před patnácti lety, nebo alespoň mi to tak přijde. Tahat vzpomínky z paty je docela práce, proto mi to tak trvalo.

Když jsme si tedy odbyli zachraňování světa, rozjeli jsme se do Ráje - úplně se nabízí paralela "z pekla do ráje", nakonec to ale s rájem tak rajské nebylo, jako spíš místy až nečekaně pekelné. Já jsem trošinku tušila, do čeho se pouštíme a navíc, jakmile jedu na východ od Česka, obvykle mám sbaleno pro případ, že zůstaneme trčet v divočině, zastihne nás válka, nebo že nás potká jakákoliv jiná paranoidní, apokalyptická představa, kterých mám ve vztahu k východu plnou hlavu a jela jsem dostatečně a vhodně vybavená (pohorky, krosna, spacák, cepín, mačky, čelovka, mačeta, moskytiéra, kápézetka, opalovací krém, repelent, nafukovací člun...). Bohužel někteří z našich dobrovolníků podobnou paranoiou netrpí a vyjeli si nezodpovědně v teniskách, s batohem a brašnou na zrcadlovku.

Vymstilo se jim to velmi brzo, hned potom, co jsem jako vedoucí člen výpravy sešla na blbou cestu a lezli jsme více než hodinu do prudkého kopce (a protože se bavíme o východě - prudký kopec si představte jako kolmou mokrou skálu, po které se pohybujete přítahama za řetězy). Vyčerpala jsem tedy potenciál výpravy hned ze začátku a významně zhustila atmosféru mezi účastníky zájezdu. Dál už to bylo jenom veselejší.
Pokud si tedy Slovenský ráj představujete jako prima vycházku s pár místy, kde jsou ty kovové chodníčky z první fotky, aby si turisti mohli udělat pár dobrodrůžo fotek, pletete se jako já. Po těhle chodníčkách se totiž jde celou dobu. Člověk vrávorá nad propastí, drží se řetězů a doufá, že se nesmekne po mokrých kamenech nebo neujede po promáčené hlíně a nezahučí do řeky, nebo si nepřerazí vaz. 
Dobře, trochu přeháním, ale po dvacátém kilometru, kdy to vypadalo, že ještě ale vůbec nejsme z "Ráje" venku, hůře vybavení členové výpravy s námi přestali definitivně mluvit. Když jsme se tady už za tmy, zmrzlí a unavení, blížili ke kempu, který vypadal beznadějně plný, nebesa vyslyšela naše nahlas nevyřčené modlitby a miniaturní chatička bez teplé vody se nám jevila jako interhotel Ráj.

Druhý den jsem si vydupala výlet do Popradu, kde si jako normální lidi sedneme na lanovku a normálně se do Tater necháme vyvézt. Navzdory pověsti Popradu jako hnusného města, minimálně nádraží tam mají famózní a ta slavná lanovka je vlastně tramvaj, která si jen tak vyjede na výlet do velehor. 

Štrbské pleso bývá dle očekávání plné turistů, já jsem ale už byla ráda za kontakt s civilizací, kde mají wi-fi a kde si člověk může dát espresso, nespokojený zbytek výpravy jsem poslala na výpravu k nějakému vodopádu a jelikož jsem měla sociální fobii v rozvinutém stádiu, sama jsem si obešla jezero a potom jsem zamířila do přívětivého tepla kavárny. Počasí v horách se střídá neskutečnou rychlostí (to je ale překvapení?), tudíž jsem si užila výhledu na hřebeny Tater majestátně se tyčících na krásným ledovcovým jezerem a nastavovala obličej ostrému horskému slunci a během několika minut jsem sledovala, jak vše pohlcuje mlha jako mlíko (viz poslední fotka) a vytahovala jsem pláštěnku. A byla jsem ráda, že dnes už nahoru do Tater nemusím, nicméně si nejsem ale jistá, zda si je tímto lanovkovým rychlovýletem můžu v klidu odškrtnout ze seznamu míst, která nutně musím navštívit. Máte taky takový seznam?


Poslední fází našeho výletu byla třešnička na dortu - alespoň pro milovníky vlaků, mezi které se směle řadím a to návrat zpět do Prahy nočním vlakem. Vybrala jsem v touze po co největší autenticitě kultovní rychlík Excelsior - drážní fenomén, který se ale Dráhy chystají v letošním roce rušit. Prý z nedostatečného zájmu o spoj. Faktem ale je, že Excelsior je pověstný hlavně proto, že je strašně starý a že se v něm dějí divověci, což já dáno hlavně společností, která jej využívá. Jistě si ji dovedete představit, když Vám povím, že tento rychlík jede přes noc z Košic do Chebu a bere to přes "průmyslový" sever země (téměř 1000km dlouhá trať!). 
Lehce posilnění Tatranským čajem jsme rozložili přidělená koženková lehátka a uložili se k přerušovanému spánku (než vlak hodně hrkne a spící člověk nadskočí na lehátku o půl metru nebo než se mine s jiným rychlíkem a spící člověk se vyděsí, že mu v kupé přistává Boeing.) 



V závěrečném shrnutí musím jen říct, že Slovensko za návštěvu stojí. Jako forma mikrodovolené nemůže být nic lepšího (pominu-li možnost vydat se autem na pláž k Baltu), než si zajet do velehor za humna, kde se mluví stejnou řečí a je tam levno. Logisticky nenáročné, zážitkově intenzivní. 



středa 17. září 2014

Jak se píše sranda - Listy Frašska


Volby lidem lezou na mozek. Těm nahoře, těm uprostřed...těm dole až tak úplně ne, jak jsem si všimla, asi mají jiné věci na práci než se rozčilovat nad pokálenými ulicemi a příliš dlouhými intervaly na semaforech. 
Lidé od koryt se zubí z bilboardů předhánějíc se ve vymejšlení stupidnějšího sloganu v zásadě "musí tomu porozumět i průměrné osmileté dítě". 
Bůh žehnej týhle zemi, vypadá to, že tu opravdový problémy nemáme! 
Ale co je odpornější než oficiální politická kampaň? (Nechci to poznat! Pozdě...)
Je to ta druhá - neoficiální, stínová, anonymní, nebo jak bych to řekla. Plakáty nejasných sdělení, podivně parodující plátky, tvářící se opravdově a seriózně - bruslící na tenké linii mezi ironií a vážným sdělením, kdy vážné sdělení MUSÍ být ironie a ironie Vám svým ostrovtipem pohmoždí mozek. 
Politická kampaň zuří stejnou silou v Praze jako na venkově, slogany jsou v zásadě podobné. V zásadě. On totiž i populismus podléhá módě, zatímco my v Praze se tu už zabýváme hrozbou statisícihlavé imigrační muslimské vlny (čistě preventivně), na venkově se stále vozí po Romech, protože s nikým jiným, kdo je jiný, se zatím nesetkali. 
Úměrně rozloze města se řeší obecní problémy na všobecné úrovni, kdy má každý právo vyjádřit se o umístění nové lavičky pod lípu na návsi (v Praze se zas bavíme o padesáti lavičkách - tedy investici ve výši 24 000 000 Kč, eh), případně vytvořit vlastní návrh fasády kulturního domu přetvořeného ze staré fabriky na ponožky. 
Přirozeně na venkově není prostor pro kritiku vládnoucích kádrů, když vládnoucí kádr je Honza, co s ním chodím každou sobotu na bowling a Michal, se kterým jsem chodila na základku, ale on chodil do béčka. Postavit se Honzovi čelem znamená, že v sobotu nebudu mít s kým hrát a co tady na dědině budu propánajána dělat. 
Ale jak už jsem říkala, tohle kraťoučké období jednou za čtyři roky dramaticky mění lidem vnímání reality! 

Dnes jsem se setkala s parodujícím plátkem, který si řiká "Listy Frašska" vtipně glosujícím název městských novin "Listy Ašska". Sem pražská náplava, z Aše, aby bylo jasno, proč nad tímhle nesmyslem nemávnu rukou třeba jako nad Brnem. 
Nemusíte si Listy Frašska stahovat, abyste mi porozuměli, akorát byste se naštvali (pokud ne a LF by se Vám naopak libily, OKAMŽITĚ opusťte tuto stránku!). 

Anonymní kopání do místních autorit schované za pokusem o humor, hustě prokládané pseudovtipnými glosami na téma domnělého životního stylu Romů. 
Místní prasečák se otřásá salvami smíchu a skladník z kulturního centra Tesco si ne a ne vyndat ruku z kalhot. Členové obecního zastupitelstva a jediný místní novinář se roztomile červenají předstírajíc pobavení a blábolí něco o nastaveném zrcadlu. Fejsbukové lajky naskakují po desítkách a i skupina nazývaná intelektuální špičkou (zasedací místnost mají v bufetu místní plovárny) se dohaduje, který filuta je autorem.
Nezastíranej rasismus, pomluvy a zesměšňování, "mrk mrk, to je dobře, že už to někdo řekl nahlas, stejně všichni víme jak to je", ty nahoře jsou svině, ty dole jsou svině. Jeden plátek a slušná střední třída má o čem švejkovat v hospodě.  



WELL DONE! Já tleskám a ten trvalák v Praze si zařídím i kdybych na tom úřadě měla stát měsíc. 
Protože Stropnickýho knírek je zábavnější. 







neděle 14. září 2014

Srdečné pozdravy z tábora

A už zase nestíhám. Než se tedy ještě vrátím ke Slovensku (ještě jsem Vám chtěla vyprávět, jak hloupý nápad je jít na výlet do Slovenského ráje s naducanou krosnou na zádech, pochlubit se nejen panorámaty Vysokých Tater a jízdou prvotřídním nočním vlakem) posílám alespoň článek, který jsem psala na web Člověka v tísni. Jelikož web je seriózní záležitost, na rozdíl tadyhle od blogánku, nečekejte žádnou nekorektní řachandu. Zas alespoň uvidíte, za co mě plaťej (dodnes nemůžu uvěřit, jakou já mám kliku :-) 
A to jsem Vám ještě ani neřekla o vypečené punkové dovolené v Rumunsku! Pět lidí ve Felicii, 35 stupňů a tisíc kilometrů směrem na divokej východ... eh, nebudu spoilerovat. Teď ten tábor.

Pražská pobočka Programů sociální integrace společnosti Člověk v tísni i letos, jako každý rok, pořádala letní tábor pro děti pocházející ze sociálně znevýhodněného prostředí. Vybíráme nejpilnější děti z těch, kteří jsou příjemci různých námi poskytovaných služeb, jako je doučování, kariérní poradenství nebo z členů volnočasového klubu Objevitel. Tradicí se již stalo, že s sebou bereme i děti z jiných poboček, které svůj vlastní letní tábor nepořádají, letos s námi jelo i několik dětí ze Sokolova a rovněž tři mladí dospělí z Kladna, kteří nám pomáhali s organizací tábora. 
Tradičně se vracíme do tábora, který leží v malebném údolí poblíž Mnichovo Hradiště, kde máme skromné zázemí a možnost se nerušeně věnovat všem vnitřním i venkovním aktivitám. Chod tábora zajišťujeme sami, vaříme a každý den vymýšlíme bohatý program tak, aby se děti ani chvíli nenudily, ale zároveň se mohly podílet na výběru a organizaci aktivit společně s námi a získali tak dovednosti vedoucí k smysluplné organizaci vlastního volného času.
Náš tábor trvá týden a celý tento čas propojuje celotáborová hra Město. Tato hra vznikla z podkladů workshopu Cest la vie, který nabízíme školám jako doplněk k výuce během školního roku a jeho cílem je posílit v dětech jejich sociální kompetence. Podstatou hry Město je, jak již název napovídá, zajistit fungování imaginárního městečka, kde každé z dětí na základě vlastního výběru vykonává činnost „povolání“ a vydělává si tak táborové „peníze“, které může utratit, jak chce – za sladkosti, půjčování sportovního náčiní nebo je investovat zpět do své živnosti, případně si je může šetřit na závěrečnou dražbu, kde může vydražit i poměrně hodnotné dary. Důležité je zmínit, že děti si za symbolický poplatek kupují i jídlo a nocleh, aby věděli, s čím se setkají ve svém dospělém životě.  (Nicméně se nemůže stát, že pokud některé z dětí nebude mít žádné ušetřené peníze, aby zůstalo o hladu nebo spalo v lese J,  v podobných případech dětem poskytujeme podporu, kterou si ale musí zasloužit.)
Děti se na své „povolání“ připravují nejprve studiem a praktickými zkouškami, kde musí prokázat, že ke své živnosti mají vztah a zájem ji vykonávat, získají „výuční list“ a „koncesi“ a mohou začít podnikat nebo se nechají zaměstnat jako státní zaměstnanci. Setkáváme se tak se zmrzlináři nebo kavárníky, kadeřníky a maséry, ale i s policisty, kteří hlídají dodržování pravidel, která jsme si v táboře stanovili, s uklízeči a kuchaři, s pořadateli kulturních akcí nebo sportovních turnajů a dalšími. Děti si mezi sebou rovněž volí starostu, který má možnost komunikovat s námi, vedoucími a vyjednávat pro své občany výhody např. v podobě o hodinu prodloužené večerky.
O živnosti přicházející do styku se sladkostmi je přirozeně velký zájem, zatímco do role např. myčů nádobí se málokdo hrne, abychom tak vyvážily šance všech dětí, v polovině tábora se celý proces studia a získání zaměstnání opakuje.
Abychom celý tábor jenom nepracovali, pořádáme pro děti každý den hru v rámci tzv. X-Games, kdy například vedoucí honí po lese v roli policistů děti- pašeráky, pořádáme vodní bitvy, hledáme poklad a vydáváme se na všemi obávanou stezku odvahy. Jako na každém správném táboře chodíme každé ráno na rozcvičku, tancujeme na diskotéce, pořádáme soutěž „Tábor má talent“, jdeme na pěší výlet, zveme si zajímavé hosty – v loňských ročnících nás navštívila např. skupina předvádějící strhující ohnivou show, letos za námi přijeli kluci z volnočasového centra Plechárna na Černém Mostě a učili děti základy jízdy na skateboardu.
Zkrátka si užijeme spoustu legrace, na kterou společně celý rok vzpomínáme a jak sleze poslední sníh, začínáme se těšit a plánovat další ročník.

odkaz na celý článek i s poděkováním našim sponzorům: 
http://www.clovekvtisni.cz/cs/clanky/srdecne-pozdravy-z-tabora?src=254