pátek 20. září 2013

Pod svícnem je Žižkov








Po pár týdnech jsem se zase dostala z Litoměřic do Prahy. Teď už cejtím, že v Praze jsem doma. Jak vidím žižkovskej vysílač, pookřeju.
Nechápu, jak si lidé, kteří každé ráno dojíždějí do Prahy, můžou zachovat psychické zdraví. I jednou za týden je to na mě prostě moc stres. Když jedu na dálnici 130km/h, zjevně brzdím provoz a každej jeliman ve Škodovce mi to dává najevo. Prostát se od Letňan až do centra a do toho furt poslouchat Zelenou vlnu o tom, jak je Praha ucpaná...když dojedu na místo, jsem zralá zapít Neurol kořalkou.


Víte jak vypadá přepracování? Já už jo, je to tak, když musíte odejít z kanclu vybrečet se na záchod a celý odpoledne prozvracíte. Než jsem stres zažila, myslela jsem, že se mě stres netýká. 

Den volna jsem strávila na školení o problému byznysu s dluhama, kterej v Česku krásně vzkvétá, a den následující zase na foundraisingovém večírku s nejvýznamnějšími dárci Člověka v tísni. Bylo příjemné po třech měsících sundat holiny a triko s logem a vzít si šatičky a botičky, nalakovat si nehty a vyfoukat vlasy a na obličej nepatlat repelent, ale make-up. Nicméně nejzábavnější část večírku začíná, když odejou všichni dárci, pro příště bych si ale měla zapamatovat, že o osmnáct sklenic vína méně je furt dost a že když večírek skončí, nemám chodit s ředitelema naproti do baru na "poslední" drink. A nemám nikomu půjčovat telefon a taky nemám somrovat cigára od generálního a radši vůbec nemluvit a nic nedělat. Protože je pak ráno ve výtahu trapné ticho.

A teď už jsem zase zpět v Litoměřicích, sama, na náměstí se slaví vinobraní a mně je furt ještě špatně ze včerejšího vinopřebrání. A moc mě to mrzí.

Žádné komentáře:

Okomentovat