středa 25. září 2013

uteče voda v řece


Dnes jsem narazila na článek, na poměrně pitomej článek nutno podotknout, kterej tvrdí, že život začíná tam, kde končí komfortní zóna. Aby člověk něco zažil, musí z týhle zóny vystoupit a...něco se začne dít. O tom žádná, ale aby člověk na tohle přišel, nemusí bejt nutně americkej vědec. Stačí si zahrát s dětma na babu. V domečku je pohoda, ale legrace je mimo něj, jenže člověk musí běžet.

Povodně jsou pomalu za mnou, nebožáci vytopení se z nich budou ještě dlouho vzpamatovávat, já se zase budu vzpamatovávat z těch nebožáků. Poslední sen o apokalyptické záplavě se mi zdál včera v noci.

Z hotelu jsem se po čtvrt roce odstěhovala a než jsem si stihla vzpomenout, co jsem dělávala před povodněmi, je tu další výzva. 
Do svý komfortní zóny se podívám, předpokládám, někdy kolem Vánoc. 



pátek 20. září 2013

Pod svícnem je Žižkov








Po pár týdnech jsem se zase dostala z Litoměřic do Prahy. Teď už cejtím, že v Praze jsem doma. Jak vidím žižkovskej vysílač, pookřeju.
Nechápu, jak si lidé, kteří každé ráno dojíždějí do Prahy, můžou zachovat psychické zdraví. I jednou za týden je to na mě prostě moc stres. Když jedu na dálnici 130km/h, zjevně brzdím provoz a každej jeliman ve Škodovce mi to dává najevo. Prostát se od Letňan až do centra a do toho furt poslouchat Zelenou vlnu o tom, jak je Praha ucpaná...když dojedu na místo, jsem zralá zapít Neurol kořalkou.


Víte jak vypadá přepracování? Já už jo, je to tak, když musíte odejít z kanclu vybrečet se na záchod a celý odpoledne prozvracíte. Než jsem stres zažila, myslela jsem, že se mě stres netýká. 

Den volna jsem strávila na školení o problému byznysu s dluhama, kterej v Česku krásně vzkvétá, a den následující zase na foundraisingovém večírku s nejvýznamnějšími dárci Člověka v tísni. Bylo příjemné po třech měsících sundat holiny a triko s logem a vzít si šatičky a botičky, nalakovat si nehty a vyfoukat vlasy a na obličej nepatlat repelent, ale make-up. Nicméně nejzábavnější část večírku začíná, když odejou všichni dárci, pro příště bych si ale měla zapamatovat, že o osmnáct sklenic vína méně je furt dost a že když večírek skončí, nemám chodit s ředitelema naproti do baru na "poslední" drink. A nemám nikomu půjčovat telefon a taky nemám somrovat cigára od generálního a radši vůbec nemluvit a nic nedělat. Protože je pak ráno ve výtahu trapné ticho.

A teď už jsem zase zpět v Litoměřicích, sama, na náměstí se slaví vinobraní a mně je furt ještě špatně ze včerejšího vinopřebrání. A moc mě to mrzí.

sobota 14. září 2013

korunami stromů







Krásný zážitek u moře, kde foukalo a všechno se zdálo být jasné.
Pokud se nechystáte na Rujánu, podobná krása existuje i v Česku na Lipně: LINK

Ale moře je moře, o tom žádná.




pátek 13. září 2013

co dům, to příběh


Už jsme rozjeli druhá kola pomoci. Vracíme se do domácností, které jsou na tom nejhůř a finance z kola prvního jim na opravy domovů nestačí.
Je to na jednu stranu fajn, protože se s těmi lidmi už člověk zná, na druhou stranu už nám zbyli jen těžké případy.
Co dům, to příběh- rakoviny, dluhy, sebevraždy, povodně furt dokola. Člověk si pak uvědomí, jak se má on sám vlastně strašně dobře.
Lidi rádi vyprávějí, a když je to jenom o povodni (sice pořád to samý), je to vlastně docela dobrý. Někdy si přijdu spíš jako terapeut. Nebo farář? Lidem v Česku ta osobnost faráře a víra obecně trochu chybí. V těžkých situacích určitě.

Venku prší a jsem v celém hotelu sama. Je to úplně jiná práce, když člověk chodí venku v bundě a v holinách. A v osm je tma. Dnes jsem spala při rozsvícené lampičce, ale jinak se samozřejmě nebojím ničeho =)

úterý 10. září 2013

Samotou posedlá


Když se lidé kolem mě příliš dlouho dobře baví, začne mi být smutno. Proč to neumím jako oni?



pátek 6. září 2013

fyzická likvidace


Po noci v příšerným hotelu a snídani v devadesátých letech cejtím se fyzicky zlikvidovaná.
Deset dnů na práškách a nemoc se mě drží jak hovno košile, jen cestuje dokola na trase krk-dutiny-krk-průdušky, do toho jsem si včera večer pořídila jaterní cirhózu a rakovinu plic, následně skoliózu ze spaní v pozici "prknem přeražená" a neurózu z krvelačných komářích rojů, o malárii nemluvě. A pak mi taky zalehlo ucho a přijela teta Mary.
Mám pocit, že somatizuju stres? Asi z toho dostanu i depresi.

středa 4. září 2013

Po dovolených


A je po létě. A je po dovolených. Měla bych teď být odpočatá a nabuzená do nového školního roku. Zatím jsem ale unavená a těžko šátrám v paměti a hledám útržky vzpomínek na dovolenou. Jó, bylo tam hezky a chladno, hodně foukalo a v moři byly medúzy, každý ráno jsem běhala po pláži a četla Murakamiho.
A taky mám fotky, ještě jsem na ně nesáhla. Tak snad někdy.
Za poslední tři měsíce jsem zestárla o deset let. 
Denně se bavím s tolika lidma a musím být silná a pozitivní a přímá a svižná, potom mi ale večer nezbývá síla ani na pozdrav, usínám u druhé stránky knížky, nechci se s nikým bavit.
Ale už zbývá jen necelý měsíc.
A teď mě omluvte, docvaknu kafe a přesouvám svou kancelář do auta, kolik to dnes bude? 100 nebo 150km?
Štětí, Roudnice, Litoměřice, nahoru, dolů a furt dokola.

Fotka vznikla asi před týdnem, kdy jsem dostala za úkol vzít lidi  ze spřátelených organizací z Německa do terénu k lidem. Měla jsem vysokou horečku a v krku mě bolelo tak, že jsem nemohla otočit hlavou. Ale nikdo nic nepoznal =)
Navíc moje skvělé auto s navigací, ač papírově mělo stát na dvoře, nebylo k nalezení, musela jsem tedy vzít dodávku, kterou jsem řídila poprvé a která nemá navigaci, a jet vyzvednout Němce naprosto nepochopitelně do Neratovic, abych se s nimi potom několikrát ztratila a mohla si připadat jako úplnej kretén. Nakonec všechno dobře dopadlo, kluci a Petra byli nadšení, já jsem přežila a ze všech fotek na kterých jsem byla si chlapci nakonec ke zveřejnění vybrali tu, na které mi není vidět do obličeje a ani logo naší organizace. Příště si třeba vezmu pytel přes hlavu, abych jim usnadnila práci =)
A teď už vážně musím jet.
A.