sobota 24. srpna 2013

Jsem divná?







Mezi schůzkami v Mělníku mi zbyly dvě hodiny volna. V Mělníku jsem nikdy předtím nebyla, spolužačka z vejšky mi kdysi vyprávěla, jak je tam krásně, oproti tomu jsem mezi místními slyšela jen stížnosti, jak je Mělník hroznej.
Kolem kostela a zámku je nádherně. Procházka nad vinicemi s výhledem na soutok Labe a Vltavy člověka přenese někam hodně daleko. Na zámek mi čas nezbyl, ale na výšlap na kostelní věž jo. Musel. Bez rozhledny totiž není výlet.


Teď jsem zpět v Praze. Mám home office předtím, než naplno propuknou druhá kola šetření. Poslední dva dny "klidu", byť rozmělněného v papírování.
Prokládám jej Murakamim a Sexem ve městě. Přemítání o životě už mě nebaví.
Když se do něj pustím, zjistím, že pracuju o víkendu, bolí mě v krku, sedím v prázdném bytě, nemám chlapa, ale za to mám pár kilo nadváhy, mizerně placenou práci a vyhazov ze školy na krku.
A přesto přezevšechno jsem fakt docela šťastná a se sebou spokojená. Musela bych si začít myslet, že se mnou něco není v pořádku.

sobota 10. srpna 2013

Z terénu


Člověk v tísni připravuje výstavu dokumentující průběh povodní, které letos ochromily velkou část naší země. Především má tedy přiblížit veřejnosti, jak Člověk v tísni pomáhá přímo lidem zasaženým velkou vodou, kdo jsou ti lidé, kterým můžeme díky finančním prostředkům z veřejné humanitární sbírky skutečně pomoci. Součástí výstavy bude profil vybraných domácností, s krátkým popisem jejich situace a s fotkami, vernisáž se bude konat v září v galerii Langhans a výstava poté poputuje dál.

Minulý týden nás v terénu navštívil fotograf a tohle je malá ochutnávka. Už jsem fotky dávala na svůj FACEBOOK
Až se datum výstavy bude blížit, dám určitě vědět. 





čtvrtek 8. srpna 2013

08/08/13

Zdravím opět z hlubokých lesů kokořínských! Přijde vám taky zajímavé, že tu není signál vůbec ničeho, jenom Radio 1 tu hraje úplně čistě? Tedy rádio, které by mělo hrát jen v Praze? Ideální kombinace, žádnej mobil a dobrá hudba.

V noci jsme se byli koupat v požární nádrži, pak jsme zvládli lahev vína z Valdepeňas, ráno jsme byli běhat a pak znovu plavat na návsi v nádrži. Teď bych teoreticky měla pracovat, ale bez mobilního signálu to jde těžko, tudíž trpělivě čekám, až mě připojí na GSM síť a do té doby trávím čas v horizontální pozici
Náramně mi to vyhovuje, dva poslední dny byli dost strašidelný, kombinace horka, přepracování a ponorky způsobila málem psychické zhroucení poloviny teamu, maily lítaly, telefony třískaly, hlasy přeskakovaly.

Tím se plynule dostávám k tomu, že příští týden jedu (hurá, hurá, tři dny se radujte) na dovolenou, kde bych se mohla dát trochu do kupy, dost možná budou i nějaké články a fotky.
Kokořínsko mě dost překvapilo. Kousek od Prahy se člověk ocitne na konci světa, uprostřed (pra)lesa, v sudeťáckejch vesničkách (volání sladkého domova). Asi se sem provdám. Nevíte o někom?

neděle 4. srpna 2013

Krátké hlášení, deníkový zápis



Můj život je od začátku června extrémně jednotvárný, ze sta procent vyplněný prací. Kterážto ale jednotvárná není vůbec, ba naopak. Chvíle, kdy sedíme v hotelu v našem společném kanclu zabořeni až po uši v hlubinách excelových tabulek, se vcelku vyváženě střídají se dny, kdy si člověk přijde jako akční hrdina. A říká si: "jo, tohle je práce kterou chci dělat celej život".
S klukama (s kolegy) okupujem jeden pokoj, jeden kancl a dvě velká auta, kromě práce se stíháme věnovat pouze svému alkoholismu, takže pokud nemáme nos zabořenej v mapách nebo v počítači, máme jej stoprocentně jistě zabořen do krýglu (to je moravsky prej) s pivem. V Litoměřicích mimochodem vaří skvělé pivo, jmenuje se Labuť a teď vůbec nevím, zda jsem to tu už neříkala, nicméně až se sem někdy dostanete, to musíte zkusit. 
Hotelovému pokoji říkám "doma". Zajímalo by mě výsledné číslo, kdybych sečetla kolik nocí jsem kdy trávila po hotelech. Nakonec mi to ani nevadí, člověk aspoň nemusí uklízet. 

Zajímá vás jak vypadá můj průměrný den?
Ráno vstáváme s větší či menší kocovinou, pokud je zrovna menší, jdeme se proběhnout pár symbolických kilometrů podél Labe, po sprše a společné snídani usedneme do kanclu, kde vyřídíme maily a začneme si připravovat mapy a seznamy domů zasažených povodní. Potom skáčeme do aut a rozjedeme se po kraji. Zastavujeme ve vesnicích, navštěvujeme lidi, povídáme si s nimi, fotíme a odhadujeme škody po povodni ... až do večera. Večer se opět sejdeme všichni v hotelu, kde zjištěné údaje zaneseme do systému, vyřídíme administrativu a odcházíme opět společně někam na večeři. Po večeři se přesuneme na dvorek hotelu, kde sedíme až do půlnoci, popíjíme a povídáme se. 
Každý den se celý proces opakuje dokola až do zblbnutí...deset dní v kuse práce, dva dny volna, deset dní práce, dva dny volna....

Zvláštní bude návrat do běžného života, se všemi těmi komplikovanými vztahy a povinnostmi, se vším tím volným časem...co já budu dělat? 

Včera jsem byli večer navštívit mělnický povodňový team a zírali jsme, v jak různých podmínkách se dá pracovat. Občas mám vztek, jak jsou Litoměřice malé město a jaká je tu nuda, ale vzhledem k tomu, kde bydlí mělničáci, mě to rychle přešlo. Mělnický team žije v malilinké vesničce uprostřed hlubokých a temných kokořínských lesů, v napůl zrekonstruovaném, obrovském, venkovském stavení. Ve vesnici je jenom malá požární nádrž na návsi, kam se chodí po práci koupat a jinak zhola nic. Hippie atmosféra  by se tam dala krájet, ale já přecejenom, z dlouhodobého hlediska (pokud se po mě chtějí pracovní výkony), preferuji rozvinutější infrastrukturu. Jako že když člověku dojde pasta na zuby, má si ji jít kam koupit, k nejbližší benzince je to méně než 40km a večer se dá jít někam posedět na pivo a kam koupit cigarety, o telefonním nebo nedejbože intenetovém signálu nemluvě. Ale na pár dnů je to návštěva krásná a osvěžující, večer jsme seděli u ohně, připravili jsme si výborné vegetariánské hody, popovídali jsme si, postěžovali jsme si a i trochu dobrodružství jsme zažili, když v noci přišla buřina a blesky lítaly a mlátily do okolních kopců zhruba co každých deset vteřin, měli jsme co dělat, abychom stíhali zavírat rozražená okna. 

Vida, rozepsala jsem se víc, než jsem původně předpokládala, ale měla jsem pocit, že virtuálnímu prostoru a několika konkrétním lidem, kteří to tu čtou, dlužím vysvětlení, co se se mnou děje a co vlastně dělám.