úterý 4. června 2013

Velká voda


Ocelový nebe nízko nad Prahou a déšť, který nikdy neskončí a a lidi už si nepamatují, kdy začal.

V neděli zkoprněle sedím a poslouchám rozhlas. I když se to nemá, jdu se podívat do města. Hladina řeky stoupá před očima, vidím hasiče jak po kolena ve vodě staví zátarasy. Lidi na Kampě utíkají s batohama, z náplavky se po lanech vytahují nejcennější věci. 
Botič burácí jako divoká řeka, z parku mě vyhání policie. 
V noci nemůžu spát, byť sama bydlím na kopci pod vysílačem a moji nejbližší mimo záplavové zóny. Myslím na své klienty, představuju si, kam nás ráno pošlou pomáhat.

Všichni jsme nervózní a pršet pořád nepřestává. Žádné instrukce nepřicházejí. Čekáme, až řeky přestanou stoupat, furt čekáme, čekáme...

Protrhalo se nebe a na pár slabých hodin jsme uviděli oblohu, byla to ohromná úleva, ze které nás ale vytrhly zprávy o neustávajících deštích v kritických oblastech, o vyklízení center měst a evakuacích celých vesnic. Prý je všechno pod kontrolou. Začíná se mluvit o druhé povodňové vlně. 

To čekání je nejhorší. 

Žádné komentáře:

Okomentovat