pondělí 17. června 2013

Den Otcůch



Včera byl Den Otcůch, nezapomněla jsem. Skoro teda. Večer jsem si vzpomněla ;-)
Tohle jsou fotky z roku 2008, Teo byl ještě malý pívo, ale otec je stále stejný švarný jinoch.

I když to občas vypadá, že se poperem, oba víme, jak to je.
Díky, tati, děláš to dobře a jsi neuvěřitelně trpělivý, jestli si myslíš, že to nevím, tak to vím.
Líbám Tě.

neděle 16. června 2013

Rozhovor




Taky nevím, proč si mě do Běhej vybrali, kdyby to někoho zajímalo.
A ano, taky mám pocit, že ta fotka je děsná a ten rozhovor trapnej. Ale pochlubit se musím =)

úterý 4. června 2013

Velká voda


Ocelový nebe nízko nad Prahou a déšť, který nikdy neskončí a a lidi už si nepamatují, kdy začal.

V neděli zkoprněle sedím a poslouchám rozhlas. I když se to nemá, jdu se podívat do města. Hladina řeky stoupá před očima, vidím hasiče jak po kolena ve vodě staví zátarasy. Lidi na Kampě utíkají s batohama, z náplavky se po lanech vytahují nejcennější věci. 
Botič burácí jako divoká řeka, z parku mě vyhání policie. 
V noci nemůžu spát, byť sama bydlím na kopci pod vysílačem a moji nejbližší mimo záplavové zóny. Myslím na své klienty, představuju si, kam nás ráno pošlou pomáhat.

Všichni jsme nervózní a pršet pořád nepřestává. Žádné instrukce nepřicházejí. Čekáme, až řeky přestanou stoupat, furt čekáme, čekáme...

Protrhalo se nebe a na pár slabých hodin jsme uviděli oblohu, byla to ohromná úleva, ze které nás ale vytrhly zprávy o neustávajících deštích v kritických oblastech, o vyklízení center měst a evakuacích celých vesnic. Prý je všechno pod kontrolou. Začíná se mluvit o druhé povodňové vlně. 

To čekání je nejhorší. 

sobota 1. června 2013

Z Orlických hor

 

Meditační centrum Supina Patittha. Určitá období v roce intenzivně myslím na to, že odejdu do hor do poustevny. Tak takhle by to tam mohlo vypadat. Návštěvy nepřijímám.


Divoká Orlice

Zemská brána




Na poslední fotce je funkční důl. Neuvěřitelná krajina bezohledně znásilňovaná rypadly a dynamitem? Neměla jsem ten pocit. Když jsem šla lesem kolem, strašně intenzivně jsem citíla nicotnost lidského počínání. Monstrózní betonové útvary náležící k dolu příroda nekompromisně rozkládala a pohlcovala. Bylo jaro a po deštích, všechno bylo tak zelené a rozbujelé, že kdybych se tam na chvíli zastavila, nadržené šlahouny by mě stáhly do hlubin země taky. Prales.

Tenkrát ještě občas na chvíli přestalo pršet, to byly časy.