středa 29. května 2013

Čtyři generace žen


Sedím u stolu s rodinou, s některými členy se právě vidím poprvé. Tuhle rodinu tvoří jenom ženy. Sedím u stolu se čtyřmi generacemi žen, všechny jsou si podobné, a cítím se jako idiot. Kdo mi sakra dal právo se sem pozvat a vyptávat se těch žen na tak strašlivě intimní věci. Je tohle moje práce? Ale já nejsem psycholog, ani sociálka, já tyhle věci snad ani nechci vědět.

Myslím na to, že mám tendence být zbytečně důležitá, usrkávám čaj a sleduju ženy, jak přes počáteční nedůvěru postupně spouštěj stavidla svým slovům. Za chvíli už se nemusím na nic ptát a ženy mluví jedna přes druhou, evidentně rády, že můžou pustit kostlivce na procházku ze skříně ven.
Pochopila jsem, že já tu nejsem od toho, abych udělovala rady, nebo někoho soudila, tak jen poslouchám. Těmhle ženám se rozkmital jejich zdánlivě stabilní svět a ony si neví rady, ujišťují se, že jednaly nejlíp, jak mohly. Tázavě mě sleduje několik párů očí, jedny jako druhé a já vůbec nevím, co mám říct. 

Řeknu, že taky nevím, co bych dělala. V místnosti se rozhostil klid, jenom ta nejmenší si dál něco vzrušeně žvatlá v koutě.

Když jsme se loučily, řekla jsem, že jim přeju hodně štěstí a že na ně budu myslet. Což bych ostatně dělala i kdybych stokrát nechtěla.

Na Jiřího z Poděbrad krásně svítilo slunce, sedla jsem si na volnou lavičku, chvíli jsem jen pozorovala lidi a psy. Vytáhla jsem knížku a po několika stranách jsem v ní našla svoje slova, tedy svoje nadávky, jak jsem autorovi spílala, že je pitomec a alibista. Nechal tam jen toho alibistu. Trochu jsem to všechno čekala. Je krásně.

Přisedl si ke mně kluk s dlouhejma vlasama, vybalil kytaru a začal hrát flamenco.

Někdy si v Praze přijdu víc mrtvá než živá, ale on tady i v tom zdánlivým klidu zběsile rotuje a víří život. Jen to není tak vidět na první pohled.


Žádné komentáře:

Okomentovat