úterý 12. února 2013

návrat vol.II


Vždycky si říkám, jak něco napíšu. Dostanu skvělej nápad na příspěvek, ani si ho nezapíšu, protože ten nápad je přece tak skvělej, že si ho zapamatuju a potom si večer marně lámu hlavu, o čem že jsem to chtěla...eeeh.

A teď už je pozdě, jsem unavená a v hlavě mám nezmapovatelný binec, byla jsem první den ve škole, první den v práci v Člověku v Tísni a první den v druhé práci v hotelu za Prahou, kde jsem skončila po šesti hodinách, protože už jsem velká a nemusím si přeci nechat všechno líbit. 
Líbí se mi místo, kde momentálně asi bydlím a líbí se mi i ten sníh, co padá, líbí se mi vlastně všechno a mám se, řekla bych, velmi dobře. Jsem spokojená, jak všechno krásně dobře dopadlo přesně k obrazu mému, nemusím se nutit do ničeho, co dělat nechci a můžu dělat to, co dělat chci a co mi přijde dobrý. Kdo tohle má?

Trochu mě v Česku vždycky štvalo, jak se tady ty lidi chovaj a tvářej. Člověk jdoucí po ulici prohlížejíc si tváře svých spoluobčanů, aby se bál, že co nevidět propukne apokalypsa. Načež jsem si uvědomila, že miss Kyselej ksicht jsem tu já a zatím v beta provozu testuju projekt "být milá a hodná na všechny" (v závěrečné fázi po mnoha letech tréninku to snad zaznamenají i moji nejbližší, Tome, sorry) a musím potvrdit, že výsledky jsou naprosto převratné a nečekané. Ze sta lidí, se jich devět a devadesát na úsměv chytne a jedna výjimka jen potvrzuje pravidlo a najednou jsou kolem mě samí milí a ochotní lidé, kteří mi oplácejí úsměvy a dávají se se mnou do řeči. Své okolí si utváříme sami. (Převratná myšlenka, asi se nominuju na Nobelovu cenu- ještě nevim jestli- míru nebo literatury.) 
Podnětem pro snahu změnit se ze sedmihlavé saně na mírné a krotké stvoření mi je moje matka, sestra Kateřina, které čas od času mezi dready probleskne svatozář a kterážto je mou nekonečnou inspirací, amen. 

PS: Začal půst, takže ty, kdos žiješ život zlotřilý, máš možnost se kát. 


Žádné komentáře:

Okomentovat