pondělí 14. ledna 2013

moje portugalská škola


Pomalu se blíží konec mého pobytu zde v Portugalsku. Nechlubím se tím zrovna ráda, ale původně jsem sem jela na rok. Byla jsem odhodlaná jet sem na rok a pak třeba/možná/když se zadaří, tak zůstat.
Ale nakonec se vracím na začátku února zpět do vlasti. Ani sama nevím přesně proč. Možná proto, že když se mě z mojí mateřské školy ptali, zda chci opravdu zůstat rok, měla jsem zrovna špatnej den. Asi mě naštvala nějaká stávka, nebo někdo přišel na smluvenou schůzku bez omluvy o dvě hodiny později? Anebo je to tím, že finanční prostředky mi ubývají závratným tempem a musela bych si tu v případě setrvání hledat práci? Nebo se mi navzdory póze samostatný volnomyšlenkářky prostě stýská po T.?  Nebo už mi ta věčná samota leze na nervy?
Sama nevím, ale výsledkem kombinace všech zmíněných faktorů je, že se vracím. Ale bude se mi sakramentsky stýskat.

Dovolím se tedy trochu zabilancovat.
Nejprve zmíním školu, ostatně ta mě sem dostala a navíc jsem tam dnes asi byla naposled.

Bydlím v Lisabonu, ve staré části města, ale moje škola se nachází v Estorilu, zhruba 25 km daleko. Dojíždění mi zabere každý den zhruba dvě až tři hodiny cesty, někdy je to i víc, když se stávkuje.  Cesta příměstským vlakem podél oceánu mi zabere půl hodiny, ale potom mě ještě od nádraží čeká tříkilometrové stoupání pěšky ke škole. Když prší, nebo je sedm ráno, svezu se autobusem, jenž je ale pekelně drahý a není na něj spolehnutí, protože autobusová společnost vstupuje do stávky poměrně často a neoznamuje to dopředu.
Budova školy z dálky připomíná nemocnici, na to, že ji stavěli začátkem 90.let, je v tristním stavu, střechou zatýká, skrz okna fouká, sanitární zařízení více funguje, než nefunguje. Portugalci zkrátka staví podobným stylem jako české stavební firmy, hlavně co nejlevněji, ať zbude šéfovi na Mercedes.
Zvláštní mi také přijde nápad v zemi, kde teploty v létě přesahují čtyřicet stupňů, ale v zimě klidně spadnou k pěti, stavět třídy s prosklenými stěnami. V létě se v nich sedět nedá, stává se z nich skleník, ale přes zimu se v nich také sedět nedá, protože skrze velké skleněné plochy proniká do třídy chlad snad ze Sibiře. Netřeba zmiňovat, že klimatizací, nebo nedej bože topením, škola rozhodně nedisponuje. 



Ale dost o škole jako o budově. Co bych hlavně ráda zdůraznila, je kvalita výuky. Naprosto neporovnatelná s mou mateřskou školou v Praze! Samozřejmě, že určitou roli sehrál fakt, že jsem cizinka a učitelé ke mně přistupovali se zvláštním nasazením, ale i obecně vztah kantor/student je nesrovnatelně vřelejší, než u nás v Praze, kde mám často pocit, že vyučujícího studenti svou přítomností otravují.
V hodinách probíhá komunikace mezi studentem a přednášejícím takřka neustále, kantor nabádá studenty, aby využili konzultací kdykoliv i během jeho osobního volna (takže žádné konzultační hodiny jednou za čtrnáct dní kdovíjestli), učitel je aktivní ve školním informačním systému a neustále žákům posílá studijní podklady a rozšiřující materiály, zápisy z hodiny a plány na další lekce. Nikdy se mi nestalo, že by mi učitel na mail odepsal později než do 24 hodin.
A co mi přijde naprosto nejdůležitější, všichni učitelé, které jsem poznala, vypadali, že je jejich práce baví. Ani jednou jsem nezažila, že by do posluchárny přišel „kyselej ksicht“ něco si tam dvě/tři/čtyři hodiny odvyprávět a honem domů, jak je tomu dobrým zvykem v Praze na škole. Každou hodinu výuky se studenti museli nějak do programu zapojit, neexistuje, že by si student přišel svoji přednášku prosedět u facebooku. Na můj vkus se tu prosazuje až příliš skupinové práce, ale že mi to vadí, přičítám hlavně tomu, že z Česka nejsem zvyklá na ŽÁDNOU skupinovou práci.
Buď jsem měla enormní kliku na vyučující, nebo se naši učitelé od těch portugalských mají co učit. V Česku se mi často stane, že vyučující dokáže svým projevem i veskrze zábavnou látku úplně zazdít, zatímco tady kantor i z nejotravnějšího výmyslu dokáže udělat snesitelnou a přínosnou záležitost.



Na estorilské škole jsem se do hodin občas i těšila, ale nikdy jsem tam nešla jak na popravu. Výuka mě bavila a mám pocit, že byla značně přínosnější než to naše mentorování a biflování v Česku. A to je co říct, když vezmu v potaz, že výuku jsem měla v portugalštině, které jsem zezačátku nerozuměla téměř vůbec a ke konci mi stále k úplnému porozumění dost chybělo.

Už teď mě polévá studený pot, když si vzpomenu kolik tupě pročumených hodin mě zase čeká tam u nás v Praze. 

4 komentáře:

  1. Ty jo, já myslela, že tě ještě zvládnu navštívit, chjo. Škoda. Ale věřim, že na dlouho v ČR nezůstaneš :-) A skupinová práce? V Dánsku pořád, týden co týden projekty ve skupinách. Ze začátku jsem z toho byla neštastná, ale hrozně jsem se díky tomu naučila vycházet s lidma.
    Každopádně hodně štěstí v dalších krocích a koukej psát!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Skupinový práce by mohli uznávat jako praktická cvičení z psychologie.

      Vymazat
  2. Ahoj, narazila jsem na tvuj blog, moc se mi libi, skvele fotky a texty:)) K te skole, ja absolvovala VS v Rakousich (fildu) a musim rict, ze jsem nostalgicky vzpominala na Cechy. Az na par vyjimek same kysele ksichty a desne nafoukany chovani, jini byli jen hostujici nemecti profici..Tak to zrejme mame z dob monarchie:)) zdravi Jane

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj! Díky moc!
      To je fakt zvláštní, myslíš, že se tak chovali jen k Tobě, jako k Výchoďákovi, nebo ke všem? Jsou kyselý i na sebe navzájem?
      Pamatuju si, že když jsem chodila do školy v Německu, jeden kluk si vedle mě odmítnul sednout, že s Češkou sedět nebude. Jmenoval se Mohamed =) Ostatní byli všichni hrozně fajn.

      Vymazat