středa 23. ledna 2013

Malé lisabonské harašení


Není příliš o čem psát. Stále mám prázdniny a stále prší, co jsem se dívala na předpověď, bude i nadále pršet, i můj poslední víkend tady proprší. Takhle jsem si to tedy nepředstavovala. Chtěla jsem trávit své poslední týdny zde na pláži a na výletech, ale takhle můžu leda sedět doma a číhat na chvilku, kdy déšť zeslábne, abych rychle nazula kecky a šla běhat, nebo se alespoň trochu projít po městě.

Co se týče procházení po městě, well, to je jedna z věcí, které mě na tomhle jinak úžasném městě vytáčí do nepříčetna. Ráda trávím svůj čas sama a jsem patřičně hrdá na to, že mi nedělá problém zajít si sama do kina, do baru, na výstavu, na procházku a nenudím se u toho, sama si vystačím a sama si to užiju stejně jako v páru a víc než ve skupině. Je to dokonce jedna ze svobod, na které si nenechám sáhnout.
Ale tady sama holka prostě po setmění ven nemůže. Nebo může, když na to má nervy. Já na to nervy nemám a nemůžu si zvyknout, že mě někdo omezuje.
Zakopanej pes je totiž v tom, že sama dívka je vystavena nesnesitelnému vopruzování ze strany VŠECH místních mužů.
Aby na mě neustále někdo pískal, syčel a mlaskal, to bych si ještě zvykla. Ale aby na mě někdo pokřikoval prasárny, snažil se mě plácat po zadku a za ruku mě tahal do baru (v lepším případě), na to nervy nemám. A to už jsem dávno  přestala nosit krátké sukně, nebo nedejbože podpatky, když jdu ven sama, stejně bych nejraději oblékla čádor, ale nevěřím tomu, že by to bylo něco platné.

Nevím, jak to místní ženy můžou vydržet, jestli jim to vadí, nebo jestli to ignorují, nebo jestli jim to dokonce lichotí, ale já na tohle nemám, znechutí mě to do půl hodiny tak, že jdu domů. Připadám si jako blbá kráva, když se rozkřiknu na dělňase, kterej se mi jen tak pokusí zajet rukou pod sukni, když kolem něj procházím, jestli se náhodou nezbláznil, ale v těhle chvílích vážně ztrácím rovnováhu.
A když se vydám do baru sama, což v Česku dělám zcela běžně a ne, neznamená to, že se mám chuť seznamovat a ani že jsem prostitutka, strhne se mela. Trvá to obvykle tři minuty, než se na mě někdo přilepí, někdo, kdo zjevně myslí, že když říkám "ne, chci být sama", znamená to "ano, prosím, lep se na mě ještě chvíli a já s tebou půjdu".

Lisabon mě donutil mít na ulici v obličeji vždy výraz, kterému pracovně říkám "nepříčetná pí·a/masový vrah", (ten mi jde mimochodem skvěle, přiznávám, mám k němu jisté vlohy), ten jediný nepatrně sníží počet vopruzantů. Ale fakt jen o jednotky procent.
Necitím se tu v nebezpečí, jsem si jistá, že drtivá většina pokřikovačů se na nic jiného než na pokřikování nevzmůže, ale i tak už mě chování místních můžu znechutilo tolik, že po setmění radši sedím doma i tehdy, když bych si fakt hrozně chtěla jít dát někam skleničku vína a přečíst si noviny.

Lisabon je občas obecné představě o Evropě strašně vzdálenej, ale "když ho miluješ, není co řešit".


2 komentáře:

  1. Ty jo, tak kdyby si mi kdokoli - třeba i někdo, koho znám a mám docela ráda - pokusil "jen tak zajet rukou pod sukni", tak ho asi zabiju.....Fakt bych použila pěst a někam - asi kamkoliv v té situaci - ho vší silou praštila...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Však jsem toho taky pěkně nepříčetná, někdy mi i takové přidrzlé plácnutí po zadku zkazí půl dne. Ale plácnutí oplatit (a pěkně pěstí do zubů), to si netroufám. Mužský macha jsou nevyzpytatelný.

      Vymazat