úterý 29. ledna 2013

moře




Kdo má sklony k hysterii, měl by se přestěhovat k moři a každej den se na něj chodit dívat. V poměru k nekonečné vodní hladině a síle příboje, k pravidlu sedmé vlny a neustávajícímu šumění je člověk naprosto nicotný, malý a pomíjivý. A s ním i jeho problémy.

A hory a lesy fungujou podobně, jde o to zvednout se z gauče a vypnout telefon.

středa 23. ledna 2013

Malé lisabonské harašení


Není příliš o čem psát. Stále mám prázdniny a stále prší, co jsem se dívala na předpověď, bude i nadále pršet, i můj poslední víkend tady proprší. Takhle jsem si to tedy nepředstavovala. Chtěla jsem trávit své poslední týdny zde na pláži a na výletech, ale takhle můžu leda sedět doma a číhat na chvilku, kdy déšť zeslábne, abych rychle nazula kecky a šla běhat, nebo se alespoň trochu projít po městě.

Co se týče procházení po městě, well, to je jedna z věcí, které mě na tomhle jinak úžasném městě vytáčí do nepříčetna. Ráda trávím svůj čas sama a jsem patřičně hrdá na to, že mi nedělá problém zajít si sama do kina, do baru, na výstavu, na procházku a nenudím se u toho, sama si vystačím a sama si to užiju stejně jako v páru a víc než ve skupině. Je to dokonce jedna ze svobod, na které si nenechám sáhnout.
Ale tady sama holka prostě po setmění ven nemůže. Nebo může, když na to má nervy. Já na to nervy nemám a nemůžu si zvyknout, že mě někdo omezuje.
Zakopanej pes je totiž v tom, že sama dívka je vystavena nesnesitelnému vopruzování ze strany VŠECH místních mužů.
Aby na mě neustále někdo pískal, syčel a mlaskal, to bych si ještě zvykla. Ale aby na mě někdo pokřikoval prasárny, snažil se mě plácat po zadku a za ruku mě tahal do baru (v lepším případě), na to nervy nemám. A to už jsem dávno  přestala nosit krátké sukně, nebo nedejbože podpatky, když jdu ven sama, stejně bych nejraději oblékla čádor, ale nevěřím tomu, že by to bylo něco platné.

Nevím, jak to místní ženy můžou vydržet, jestli jim to vadí, nebo jestli to ignorují, nebo jestli jim to dokonce lichotí, ale já na tohle nemám, znechutí mě to do půl hodiny tak, že jdu domů. Připadám si jako blbá kráva, když se rozkřiknu na dělňase, kterej se mi jen tak pokusí zajet rukou pod sukni, když kolem něj procházím, jestli se náhodou nezbláznil, ale v těhle chvílích vážně ztrácím rovnováhu.
A když se vydám do baru sama, což v Česku dělám zcela běžně a ne, neznamená to, že se mám chuť seznamovat a ani že jsem prostitutka, strhne se mela. Trvá to obvykle tři minuty, než se na mě někdo přilepí, někdo, kdo zjevně myslí, že když říkám "ne, chci být sama", znamená to "ano, prosím, lep se na mě ještě chvíli a já s tebou půjdu".

Lisabon mě donutil mít na ulici v obličeji vždy výraz, kterému pracovně říkám "nepříčetná pí·a/masový vrah", (ten mi jde mimochodem skvěle, přiznávám, mám k němu jisté vlohy), ten jediný nepatrně sníží počet vopruzantů. Ale fakt jen o jednotky procent.
Necitím se tu v nebezpečí, jsem si jistá, že drtivá většina pokřikovačů se na nic jiného než na pokřikování nevzmůže, ale i tak už mě chování místních můžu znechutilo tolik, že po setmění radši sedím doma i tehdy, když bych si fakt hrozně chtěla jít dát někam skleničku vína a přečíst si noviny.

Lisabon je občas obecné představě o Evropě strašně vzdálenej, ale "když ho miluješ, není co řešit".


čtvrtek 17. ledna 2013

Cascais








Fotografie bez použití kurvítek.

Dopoledne bylo hezky, chvílema i azůro, ale jak jsem přijela do Cascais udělat pár fotek starého města a všech těch roztomilých bílých domečků s barevnýma dveřma, uzounkých uliček a malebných náměstíček, začlo chcát. Pardon my French, ale tomu se déšť říkat nedá. Déšť je něco, co vás zastihne ve městě cestou do práce, nebo co sledujete skrz okno a nadáváte, jak je hnusně. Ale když se táhnete někam na výlet, ještě k tomu fotit, a při výstupu z vlaku se obloha prorve, není to déšť, je to chcanec. 

I tak jsem se alespoň prošla a cvakla pár městských pláží.
Cascais je v zimě poměrně nenápadné přímořské městečko, ale v létě se promění na šarmantní letovisko, kterému by ležérnost mohlo závidět i St.Tropez. Díky poloze půl hodiny od Lisabonu je odedávna letním sídlem šlechticů a všemožných zbohatlíků a v létě tu člověk o Porsche kabriolety a kabelky od Vuittona zakopává na každém kroku. V sezóně je promenáda vedoucí podél mořského břehu narvaná jak Václavák, přes zaparkované jachty není vidět na hladinu a drink na pláži stojí člověka týdenní výplatu.
Proti tomu v zimě (a navíc v dešti) si člověk může v příjemných dvaceti stupních vychutnávat genia loci plnými doušky a zcela nerušen.

Ať žije Cascais.

středa 16. ledna 2013

být "První dámou"




Když jsem slyšela mezi argumenty hovořící proti volbě Karla Schwarzenberga, že přeci jeho žena, potenciální první dáma, neumí česky, musela jsem několikrát zhluboka nadechnout. Nehledě na mé volební preference bych se chtěla pozastavit nad přemítáním o tom, která z manželek vrcholných politiků se pro tuto bohulibou „funkci“ hodí lépe.
Myslela jsem si, že už dávno nežijeme v době, kdy manželka pana továrníka byla automaticky paní továrníkovou a kdy ženy kromě společného lože se svým manželem musely nutně sdílet i veškeré jeho názory, plány a podporovat jej ve všech jeho předůležitých životních rozhodnutích, chovat se jako slušné vycvičené domácí zvířátko a reprezentovat svého chotě.
Asi jsem se spletla.
Nerozumím tomu, proč by ženy politiků, kteří si ego nahonili do nebeských výšin tak, že se rozhodli kandidovat na post prezidenta, automaticky měly srazit paty a od té chvíle se nestarat o nic jiného, než jak reprezentovat svého muže a svou zemi. Ony přece na žádný post první dámy nekandidují!

Žena Karla Schwarzenberga, rakouská lékařka Theresa Hardegg by v případě zvolení svého muže měla zahodit stetoskop, nakoupit pár pastelových kostýmků a začít se snažit žvatlat česky o světovém míru s ženami podobně postižených mužů. A choť Miloše Zemana, Ivana, která se evidentně nechce zviditelňovat, jinak by to udělala už dávno za doby, kdy byl Miloš premiérem, snáší už druhou manželovu kandidaturu v ústraní a věnuje se svému zaměstnání, raději na své místo nastrčila svou dceru, která patrně má ambice „udělat kariéru“ jako něčí ehm…první dáma.

Představte si, že francouzský, socialistický prezident Hollande ani není ženatý a přesto byl shledán vhodným rozhodovat o své zemi. Jeho partnerka, kontroverzní novinářka Valerie Trierwiler, se po zvolení Hollanda prezidentem nechala slyšet, že ať si nikdo nemyslí, že ona se vzdá svého povolání.

Polemiky o tom, která dáma by v pozici první dámy vypadala lépe, mě uráží. No tak, je rok 2013 a ženy již pár desítek let bojují za právo být samostatnými bytostmi a ne „paní továrníkovou“.  Poněkud zpátečnický diplomatický protokol o roli první dámy byl modifikován v různých zemích v historii již tolikrát, že jsem si jistá, že na kvality našeho budoucího prezidenta nebude mít její absence pražádný vliv, ať už tím prezidentem bude kdokoliv.

pondělí 14. ledna 2013

moje portugalská škola


Pomalu se blíží konec mého pobytu zde v Portugalsku. Nechlubím se tím zrovna ráda, ale původně jsem sem jela na rok. Byla jsem odhodlaná jet sem na rok a pak třeba/možná/když se zadaří, tak zůstat.
Ale nakonec se vracím na začátku února zpět do vlasti. Ani sama nevím přesně proč. Možná proto, že když se mě z mojí mateřské školy ptali, zda chci opravdu zůstat rok, měla jsem zrovna špatnej den. Asi mě naštvala nějaká stávka, nebo někdo přišel na smluvenou schůzku bez omluvy o dvě hodiny později? Anebo je to tím, že finanční prostředky mi ubývají závratným tempem a musela bych si tu v případě setrvání hledat práci? Nebo se mi navzdory póze samostatný volnomyšlenkářky prostě stýská po T.?  Nebo už mi ta věčná samota leze na nervy?
Sama nevím, ale výsledkem kombinace všech zmíněných faktorů je, že se vracím. Ale bude se mi sakramentsky stýskat.

Dovolím se tedy trochu zabilancovat.
Nejprve zmíním školu, ostatně ta mě sem dostala a navíc jsem tam dnes asi byla naposled.

Bydlím v Lisabonu, ve staré části města, ale moje škola se nachází v Estorilu, zhruba 25 km daleko. Dojíždění mi zabere každý den zhruba dvě až tři hodiny cesty, někdy je to i víc, když se stávkuje.  Cesta příměstským vlakem podél oceánu mi zabere půl hodiny, ale potom mě ještě od nádraží čeká tříkilometrové stoupání pěšky ke škole. Když prší, nebo je sedm ráno, svezu se autobusem, jenž je ale pekelně drahý a není na něj spolehnutí, protože autobusová společnost vstupuje do stávky poměrně často a neoznamuje to dopředu.
Budova školy z dálky připomíná nemocnici, na to, že ji stavěli začátkem 90.let, je v tristním stavu, střechou zatýká, skrz okna fouká, sanitární zařízení více funguje, než nefunguje. Portugalci zkrátka staví podobným stylem jako české stavební firmy, hlavně co nejlevněji, ať zbude šéfovi na Mercedes.
Zvláštní mi také přijde nápad v zemi, kde teploty v létě přesahují čtyřicet stupňů, ale v zimě klidně spadnou k pěti, stavět třídy s prosklenými stěnami. V létě se v nich sedět nedá, stává se z nich skleník, ale přes zimu se v nich také sedět nedá, protože skrze velké skleněné plochy proniká do třídy chlad snad ze Sibiře. Netřeba zmiňovat, že klimatizací, nebo nedej bože topením, škola rozhodně nedisponuje. 



Ale dost o škole jako o budově. Co bych hlavně ráda zdůraznila, je kvalita výuky. Naprosto neporovnatelná s mou mateřskou školou v Praze! Samozřejmě, že určitou roli sehrál fakt, že jsem cizinka a učitelé ke mně přistupovali se zvláštním nasazením, ale i obecně vztah kantor/student je nesrovnatelně vřelejší, než u nás v Praze, kde mám často pocit, že vyučujícího studenti svou přítomností otravují.
V hodinách probíhá komunikace mezi studentem a přednášejícím takřka neustále, kantor nabádá studenty, aby využili konzultací kdykoliv i během jeho osobního volna (takže žádné konzultační hodiny jednou za čtrnáct dní kdovíjestli), učitel je aktivní ve školním informačním systému a neustále žákům posílá studijní podklady a rozšiřující materiály, zápisy z hodiny a plány na další lekce. Nikdy se mi nestalo, že by mi učitel na mail odepsal později než do 24 hodin.
A co mi přijde naprosto nejdůležitější, všichni učitelé, které jsem poznala, vypadali, že je jejich práce baví. Ani jednou jsem nezažila, že by do posluchárny přišel „kyselej ksicht“ něco si tam dvě/tři/čtyři hodiny odvyprávět a honem domů, jak je tomu dobrým zvykem v Praze na škole. Každou hodinu výuky se studenti museli nějak do programu zapojit, neexistuje, že by si student přišel svoji přednášku prosedět u facebooku. Na můj vkus se tu prosazuje až příliš skupinové práce, ale že mi to vadí, přičítám hlavně tomu, že z Česka nejsem zvyklá na ŽÁDNOU skupinovou práci.
Buď jsem měla enormní kliku na vyučující, nebo se naši učitelé od těch portugalských mají co učit. V Česku se mi často stane, že vyučující dokáže svým projevem i veskrze zábavnou látku úplně zazdít, zatímco tady kantor i z nejotravnějšího výmyslu dokáže udělat snesitelnou a přínosnou záležitost.



Na estorilské škole jsem se do hodin občas i těšila, ale nikdy jsem tam nešla jak na popravu. Výuka mě bavila a mám pocit, že byla značně přínosnější než to naše mentorování a biflování v Česku. A to je co říct, když vezmu v potaz, že výuku jsem měla v portugalštině, které jsem zezačátku nerozuměla téměř vůbec a ke konci mi stále k úplnému porozumění dost chybělo.

Už teď mě polévá studený pot, když si vzpomenu kolik tupě pročumených hodin mě zase čeká tam u nás v Praze. 

neděle 13. ledna 2013

Museu da Eletricidade

Narvat všechny zkoušky do jednoho týdne, zdá se mi být velmi portugalské. Na moje námitky, že připravit se tak, aby člověk byl skutečně schopnej úspěšně složit zkoušky v jednom jediném týdnu, je nemožné, dostalo se mi odpovědi, že jsem se mohla připravovat přece celé Vánoce. Jo, to jsem teoreticky mohla, ale proboha, on na světě skutečně existuje nějakej student, kterej se učí přes Vánoce?! Ne.
Ale pokud člověk přežije vypětí tohoto týdne, za odměnu jej čekají poměrně dlouhé prázdniny. Já například teď budu mít rovných 20 dní nic nedělání, maximálně přerušené jedním vložákem v podobě opakování zkoušky kterou jsem neudělala. (a jestli jsem ji udělala, tak spravedlnost neexistuje). Takže jediné, nad čím teď budu přemýšlet, je, jak se zabavit.

V neděli je v Lisabonu vstup do všech galerií a muzeí zdarma, čehož ráda využívám, protože utratit pár tisíc za kabelku je v pořádku, ale dát pár desítek korun na kulturu je samozřejmě zásah do rozpočtu, který si nemůžu dovolit.

Dnes jsem se rozhodla navštívit bývalou elektrárnu, která je přetvořená na muzeum výroby elektřiny v počátcích 20.století. Už jsem navštívila čističku odpadních vod ze stejné doby (v Praze Bubenči, doporučuju) a vodárnu (v Podolí), takže pomalu kompletuju svou sbírku technických muzeí. Kdo si teď klepe na čelo, nemá nejmenší ponětí, jaká legranda se tam dá zažít.




Ve fantastických, industriálních prostorách elektrárny se našlo místo i pro expozici věnovanou smíchu a humoru, což mi přišlo příhodné, protože jsem zrovna včera dočetla knihu, která se částečně také věnovala významu humoru, jak nás, západní kulturu, odlišuje od ostatního světa, a proč je jeho význam často podceňován. 


A když už té legrace bylo dost, šla jsem se projít do Belému, ke klášteru svatého Jeronýma, který nechal postavit král Manuel, aby předvedl svou moc a sílu (protože on chudák nebyl z přímé větvě panovníků, ale na trůn byl dosazen jako levoboček, když ostatní chlapci v rodině pomřeli a do smrti z toho měl malinký mindrák) a aby měl do čeho investovat peníze, které vydělával v obchodech s kořením, které mu vozili jeho kapitáni z právě objevovaného Nového světa. Zbudován je v typicky portugalském dekorativním stylu, který dnes označujeme jako manuelinský. Na základech pozdně gotického stylu se objevují dekorace s námořní tematikou a hlavně se symboly zmiňovaného krále.
Mít blog je fajn alespoň proto, že někde můžu předvést znalosti, které jsem získala v hodinách portugalské kultury. Nenapadá mě, kde jinde bych mohla tyto informace využít.




pátek 4. ledna 2013

instantní krám


A tak jsem taky začala používat Instagram a nemůžu si v hlavě srovnat, jestli se za to stydím, nebo zda jsem ráda, že jsem konečně taky cool (v plotě). Na jednu stranu všechna tahle fotografická kurvítka odsuzuju, protože odvedou veškerou práci namísto persóny stojící za objektivem (rozuměj z přední strany placatého telefonu), stačí cvaknout, narvat tam filtr a pak už jen šérovat a sbírat lajky, na druhou stranu uznávám, že je to vcelku zábava a navíc mě na tom baví ten rozměr sociální sítě (a sociální sítě já mám ráda, protože se díky nim nemusím scházet s reálnýma lidma).

Když fotím na velkej foťák, strávím stejně nejvíc času na postprodukci a snažím se z fotky udělat něco lepšího, než se mi povedlo zachytit na první pokus. Ale největší radost mám z fotek, které žádné podobné úpravy nepotřebují a přesto člověku zprostředkují atmosféru zachyceného místa. A takové fotky se snažím dělat a takových fotek si cením.
Instagram je proti tomu jako jít se najíst do McDonaldu, zvládne to každej a k nepovedené variaci na plnohodnotné jídlo ještě dostane hračku. Hurá! A navíc to není takovej trapas a dřina jako strávit doma půl hodiny loupáním brambor.

Aby bylo jasno, používání Instagramu nepovažuju za focení ... ale na druhou stranu... přeci si tu srandu nenechám ujít.

Najdete mě tam jako: labellaadriana

PS: Jo a v profilu jsem si opravila kontaktní email, takže teď už se mi snad po třech letech i někdo dopíše. Děkuji Olze za upozornění.

středa 2. ledna 2013

Ohňostroj v Praze



K oslavám konce roku mám ambivalentní vztah, protože mě dojímá, že něco nového začíná a že je tu jistá naděje, že věci se změní k lepšímu, na druhou stranu ale nezřízené požívání alkoholu posvěcené společenskými konvencemi mi nahání hrůzu.
Pokud by mimozemské civilizace plánovaly invazi na Zemi, určitě by ji zahájily 31.prosince, protože lidstvo by nebylo schopné klást ani nejmenší odpor. Jediné, co by nás mohlo zachránit, je, že Marťani by si mohli říct, že na tohle nemaj žaludek a radši by zas odplachtili dom.

A co se týká ohňostrojů čistě racionálně mi přijdou jako hovadina. Prostřílet pár milionů do vzduchu, když by si za ně nějakej radní radši mohl koupit novej Mercedes, nebo si vyhřívat bazén, to nedává smysl. A taky mi připomínají válku. Tedy ne že bych nějakou někdy zažila (díkybohu), ale takhle to vždycky vypadá na BBC- rány a záblesky a šíření zkázy.

No a pak si stejně jdu stoupnout s milionem dalších lidí k řece a s ústy dokořán v záklonu fascinovaně sleduju tančící světýlka na obloze, vzdychám údivem a dojímám se.
A postuju fotografie podprůměrné kvality na svůj blog.