neděle 29. prosince 2013

instantně


Tentokrát s popiskem.

1) Můj oblíbenej bar cestuje se mnou. SC Pendolino.

2) Nejvíc se mi vánoční stromeček líbí před nazdobením. Zas na druhou stranu u našich doma se na stromek věší ozdobičky z čokolády, takže pokud se Vám nějaká ozdobička hodně nelíbí, můžete ji jednoduše utrhnout a sníst.

3) Každoroční vánoční fotka s Michelle. Kila a make-up přibývají, takže musíme tuhle tradici včas zastavit, dokud se na nás dá koukat.

4) kino Aero- moje nejoblíbenější kino. Hned po příjezdu domů do Prahy jsem spěchala na Nymfomanku, byť jsem měla jako u všech u Trierových filmů měla strach, že mi bude lízt na nervy, tak zcela překvapeně musím říct, že Nymfomanka je skvělá. Lehká, vtipná, svižná, místy mrazivá. Porno od toho nečekejte, ale babičku katoličku nechte doma.


5) Petra  - moje kamarádka grafička žijící a tvořící mnoho let v Anglii. Ta holka pracuje, i když nepracuje. Nad skleničkou cuvé jsme se snažily vymyslet co nejvíce "tak se to říká jen v Česku" přísloví, které se ona v další své práci pokusí přeložit a ilustrovat tak, aby je Angláni pochopili. Těším se na "trapnej jako sáňky v létě".

6) Mlýnská kavárna na Kampě. Opravdu nechápu, proč jsem tam nikdy nebyla. Od teď pravidelně- skvělý místo.

pondělí 2. prosince 2013

První neděle






Neuvěřitelný.
Je prostě neuvěřitelný, že už je tu zase advent. V letošním roce mi chybí čtyři měsíce, bohužel zrovna ty letní, ty se utopily v Labi. Ze zimy do zimy.
K Vánocům mám vztah, řekněme, komplikovaný. Ale ke světýlkům a k Praze ne. A ke svařáku chovám city velice pozitivní. 
A v neděli vždycky chodím na kávu.
Takže logicky z toho vznikly tyhle fotky, které už všichni všude viděli a navíc mnohem lepší a hezčí, ale tak si to zkuste sami, bejt tam a nefotit. 

Jasně, nemusela bych je nikde publikovat. A neměla bych. Ale cožpak vy to nemáte- každý večer v Praze jako poprvé? Alenka v říši divů. To snad musí bejt kulisy. Potěmkiáda. 
Loňský advent jsem strávila v Lisabonu. Pila pivo na pláži a nadávala na slejváky, které přišly vždycky, když jsem to nejmíň čekala. A smála se úchylný výzdobě, umělým stromkům a pozlaceným palmám. 
Chtěla bych se pořád všude cítit nová a překvapená. V Praze to jde. 

sobota 30. listopadu 2013

Velká nádhera






Velká nádhera je přímo nádhera neskutečná. Opravdu. 
Do kina moc nechodím. Když se člověk s takovým nasazením jako já věnuje alkoholismu, práci a depresím, nezbývá na kino moc času ani peněz. No, třeba to jednou bude jinak.
Ale zpět k filmu.

Běžte na něj do kina, ten film si to zaslouží. A vy taky. 
Chvílemi jsem měla pocit, že tolik krásy ani pojmout nezvládnu, ty záběry - trochu kýčovité, zároveň syrové, navoněná bída římské smetánky, smrt a šampaňské, vizuálně dokonalý snímek, dvě a půl hodiny na návštěvě v Itálii. Nádhera ze které mrazí, pozlátko a hniloba, nemám slova, kterými bych pocit z filmu popsala.

Vlastně možná jo: radost. To je ono. Nesmírná radost od začátku do konce a ještě pár dní po shlédnutí snímku. 

čtvrtek 21. listopadu 2013

Blanka o jídle z popelnice

Sdílím článek Blanky Novotný, která už tři roky bloguje z Dánska. Je to fakt vtipná a chytrá holka a její texty jsou hrozně dobrý, bohužel se rozhodla, že její blog můžou číst jen pozvaní, takže sem nemůžu jednoduše lísknout jen odkaz. Tenhle poslední její text mi ale přišel tak zásadní, že jsem Blanku poprosila, zda ho sem můžu sdílet. 

_____________________________________________________________________________________________

Dneska mám obrovskou potřebu svěřit se vám se svým novým koníčkem, ale pořád nevím, jak to podat, neboť je to lehce kontroverzní. Asi nejlepší bude nějakej úvodní příběh.
Takže někdy na začátku září, v dobách kdy jsem ještě nebyla chudá jak kostelní myš, jsem nějak nevěděla, co si tu v Dánsku počít. A tak jednou z mých mála volnočasových náplní bylo večírkování s klukama. A jednou jsme takhle někdy kolem čtvrté ráno šli domů z Pitstopu. A kluci se najednou zastavují u zadního vchodu místního supermarketu, že se tam chtějí podívat, jestli tam není vyhozené nějaké jídlo. Někteří už asi tuší, kam tím mířím. Samozřejmě jsem předtím o sběru jídla z popelnic slyšela, ale vždycky mi to přišlo trošku ošemetný, špinavý a hlavně nikdy by mě nenapadlo, že bych se do toho mohla sama pustit. Jenže tuhletu osudnou noc mi bylo všechno tak trochu jedno. A tak se najednou přihodilo, že držím bedýnku s trsem ředkviček, jarní cibulkou, salátem, okurkama, jablkem, květákem a živým koriandrem. Doma jsem to jen tak položila na stůl a šla jsem spát. Ráno jsem se probudila, o poznání střízlivější než předchozí noc, a nějak se mi nechtělo věřit, že jsem takovou hezkou zeleninu našla v popelnici. Napsala jsem o tom Mirce a ona se svěřila, že to vždycky chtěla vyzkoušet a že by jsme mohly jít obhlídnout situaci v Koldingu někdy spolu. Začaly jsme tím, že sme udělaly průzkum toho, kde jsou kontejnery přístupné a kde ne, kde se na noc zamykají a podobně. Úspěšné jsme byly u Aldi na kopci, asi 2 km od centra, kde jsme našli broskve, rajčata, saláty, brokolice, cibule a podobně. Celé natěšené jsme si to donesly domů a bylo jasné, že to nebyla poslední návštěva kontejneru. Další den jsme objevily kontejner u Livy, na opačném konci města. A to snad ani neni kontejner, to je krabice s šesti dveřma, které s si jednoduše otevřete a najdete co potřebujete. Samozřejmě chodíme na výpravy vybavení - čelovka, pytle na odpad, batoh, rukavice. Vždycky je to lehce adrenalin a taky příjemná noční procházka po okolí. Přijdu si možná lehce ganstersky a lehce jako bezdomovec, ale prostě mě to baví. Jen mám trochu problém, jak to podat lidem kolem mě. Začala jsem pomalu - první byl nařadě můj spolužák a toho času i spolubydlící z Holandska. Přijel do Koldingu v půlce září a ptal se mě, co tu jako dělám, jestli tu není nuda. Tak jsem mu začala vysvětlovat, jak chodíme s Mirkou lovit jídlo do popelnic. Přesně si pamatuju jeho vyděšenej výraz, na kterej se mu odpověděla, že jestli chce, může jít s náma. A tak šel. Celou cestu vyprávěl o tom, že to snad nemyslíme vážně, že snad nejsme bezdomovci, ale ve chvíli, kdy otevřel kontejner, neměl slov. Byl z toho tak nadšenej, dokonce hned skočil do popelnice, což je třeba věc, kterou já neprovozuju. Pak o tom asi tři dny nonstop vyprávěl, že to přece neni možný, jak můžou vyhazovat takový věci a rozhodně se nebojim prohlásit ho za nejnadšenějšího člena našeho malého dumpster diving týmu. Mimochodem pro naší činnost máme krycí název Racooning neboli mývalování (to asi nebude český slovo, že jo), protože podle jakéhosi návodu na internetu je vhodné na kontejner nejdřív zaklepat, aby jsme vyhnali případné mývaly, kterých tu jistě žije v Dánsku nepočítaně.
Tak a teď se pokusím vysvětlit, proč jsem za toho tak nadšená. A nejen já. Zaprvé - jak víte, v Dánsku se plýtvá. Neuvěřitelně. Co zbyde od večeře, se prostě vyhodí, i kdyby to byla půlka kuřete a rozhodně se to nedává do krabičky na druhej den k obědu. A tohle plýtvání si vynásobte asi tak stovkou a výsledek najdete v kontejnerech u místních supermarketů . Vyhazuje se neprošlé zboží, věci co mají poškozený obal nebo věci co nevypadají přesně podle katalogu. Okurky, která nejsou dostatečně rovné. Balík rajčat, kde je jedno lehce pomačkané. Pytel brambor, který má centimetrovou díru. Dýně, která je trochu křivá. Chleba, který má do minimální trvanlivosti ještě pár dní, jen si ho nikdo nechce koupit. Krabice keksů, kde je ušpiněný obal (a vnitřek je celej zatavenej ve folii). A taky kytky! Jak řezané, tak ty v květináči. Těch je mi nejvíc líto a vždycky si je beru domů. Už je pomalu nemám kam dávat a u mě doma to vypadá jako v botanické zahradě. Mám tu například orchidej, vánoční hvězdu, chryzantému, kaktus, kterej krásně kvete a celou zahrádku bylinek. Z řezaných kytek si vždycky udělám kytici, která mi tu průměrně vydrží tak týden. Rozhodně si nikdy neberu domů nic nahnilýho, plesnivýho nebo zkaženýho. Dokonce jsme se přistihli, že jsme už pěkně vybíravý. Já mám třeba osobně problém brát si maso a mléčné výrobky, narozdíl od holanďana, kterej bere všechno (a stále žije). I když nedávno jsme objevili asi půl kila slaniny, která měla min.trvanlivost do druhého dne, my si  jí ještě ten den osmažili a snědli. Vůbec máme plno zajímavejch úlovků. Šest 3L boxů vína - s natrženým obalem. To byly moje druhé Vánoce. nebo karton hermelínu. Nebo třeba jogurtové mléko s vanilkou příchutí, kterému do minimální trvanlivosti chyběly ještě 3 týdny. Našli jsme toho asi 10 litrů.  Nebo 6 balení sušených meruněk a 10 pytlíků lískových oříšků - oni jsou v supermarketu pověšené na takové tyčce a tyhle nešly pověsit. Nebo teď v neděli jsem našla prací prášek (měl lehce prasklé víčko) a aviváž (ta byla od toho pracího prášku umazaná). Nebo 5 balení koenzymu Q10, což znamená, že v příštích 400 dnech bych teoreticky neměla dostat infarkt. Nebo jeden z našich prvních úlovků byl velkej pytel plnej bonbonů Maoam. Ten pytel byl natrženej, v něm byli 3 další pytle, v každým tom pytli to balení Maoam a to jak víte, je ještě samostatně zabalený uvnitř. Prostě nikdy nepochopim, proč to vyhodí. Nebo vložky, trojbalení, ale ten jeden obal je zdeformovanej. Oni to prostě ani nerozbalí a nesnaží se to prodat po jednom, prostě to letí do koše. Vždycky jsme překvapený, co všechno se dá najít a co všechno jsou schopní vyhodit a to už chodíme lovit 3 měsíce alespoň 2x týdně. Je to totiž návykový, což by vám mohl potvrdit nejen holanďan, ale i moje návštěva z ČR, co tu byla o víkendu. Byli zvědavý, tak jsem je vzala v pátek na lov a oni pak chtěli chodit lovit každej večer. Nebo moji slovenští couchsurfeři. Ty mi o tom dodneška píšou nadšený zprávy. Dokonce jsme jednou vzali s sebou i naší spolužačku, která je z Dánska. Právě Dánové tohle nejvíc nechápou, myslí si, že do kontejnerů chodí lovit jen bezdomovci. Tak samozřejmě, je to bohatej stát. Takže ona taky nejdřív hodně nechápavě koukala. Ale podruhé už nadšeně vytahovala jídlo z kontejneru a řikala, že je to neuvěřitelný, jak někdo může vyhazovat takovýho jídla. Ono je tohle těžký pochopit do té doby, než poprvé otevřete kontejner a začnete vytahovat tu zeleninu, který vůbec nic není.
Druhá věc, která mě na tom hrozně baví, je fakt, že nemusim chodit nakupovat. Teda chodím si kupovat jednou týdně maso, vajíčka a mlíko, ale jinak vůbec nic. Takže když si to spočítáte, dá se za měsíc vyžít s dánskou dvoustovkou. A to se mi teď zrovna nesmírně hodí. Teda dokud jsem nenašla to víno, kupovala jsem i alkohol, ale teď mám rozhodně do nového roku vystaráno. Ale hrozně mě baví to, že se nemusim rozhodovat, co uvařit, na co mám chuť. Vařím prostě z toho, co mám. Třeba dneska jsem našla květák. Hodně květáku. Takže jasná květáková polévka a placičky. V neděli jsme našli plnej kontejner mražené zeleniny - datum bylo do 10/2015 a všechna zelenina byla ještě zmrzlá. Proklínala jsem můj mini mrazák a vzala si jen jedno balení hrášku a tři balení kukuřice, ze kterých jsme hned udělali kotel polívky. Samozřejmě v polívkách teď jedu nejvíc. Když nebyla taková zima, dělala jsem pořád gazpacho, protože kontejnery byly plný rajčat, paprik a okurek. Teď vařím spíš brokolicovou, květákovou a podobně. Do toho každý ráno džus z citrusů případně manga, ananasu a podobných pokladů. Prostě obecně od té doby co takhle lovím, mám pocit, že jím jako král. A hlavně nemusím absolvovat tu nerozhodnost, když jste v obchodě a vlastně nevíte co koupit a uvařit. To je hrozně osvobozující. A kreativní.
A vůbec. Tohle byla óda na dumpster diving/racooning/lov jídla z popelnic. Já to považuju za můj novej koníček, protože je to hrozně návykový. Jak mi psala včera kamarádka z ČR po víkendu, kdy jsme jedli jen nalovené poklady: "Ty jo, mě přijde hrozně konzumní jít si kupovat jídlo". Je mi jasný, že ne každej by se do toho pustil, ale zatím mě ještě nikdo neodsoudil. 
Je mi jasný, že Dánsko bude dumpster divingovým rájem, zkušenost z ČR nemám, ale nemyslím si, že by to bylo nemožný. Viz například tenhle příspěvek od slečny z Plzně.  Navíc dokonce existuje mapa míst, kde se dá lovit v Praze nebo v Brně.  
Dumpster diving je v Dánsku legální, co se jednou vyhodí do popelnice se považuje jako veřejnej majetek. Samozřejmě pokud se nesnažíte vloupávat do uzamčených areálů a podobně. Občas je u kontejnerů cedule, že za jakékoliv jídlo nalezené uvnitř nenese supermarket zodpovědnost, což lze vlastně přeložit jako Vezměte si co chcete. 
Kdyby jste si chtěli přečíst další zkušenosti dumpster diverů v Dánska, tak tady je jak to chodí v Roskilde i s videem. A tady podobná zkušenost z Aarhusu. A nesmím zapomenout na film, co před cca. 3 lety natočili lidi od nás ze školy. Právě přesně u toho kontejneru z Aldi. 

Tohle je z minulého týdne...24 l vína plus nekonečně mnoho krekrů. Party sada hadr. 

Tohle je dnešní úlovek...

...když se na to podíváte, poznali by jste, že je to zelenina z kontejneru?

Malé botanické okénko...

Tady máme květákovo hrachovou polévku...možná jednou napíšu kuchařku: Vaříme z kontejneru. 

Tady máme kytky, rozmarýn a nějakou zeleninu. A mnoho vína.

Tady se nám připravuje kuře s kontejnerovou zeleninou a kontejnerovým rozmarýnem.

Tady první letošní ulovená dýně. Rozdělili jsme si jí celkem čtyři. Plus nalovené kytky a bylinky. 

Tady takovej klasickej set. Trocha zeleniny, trocha ovoce, chleba a slanina. Víc nic nepotřebujete. V obchodě bych za to dala víc jak stovku.

Tohle byl velkej úlovek....hlavně plno uzenýho lososa.

Tohle je můj úplně první úlovek...

...a taky to bylo poprvé, kdy jsme se rozhodly, že to všechno napíšeme na papír a zkusíme spočítat, kolik by jsme za to daly v obchodě. Vyšlo nám, že něco kolem 850 dk. To jsou skoro 3000 kč.  Za jednu hodinovou procházku do kontejneru. 

Tohle jsou fotky od Mirky, má hezčí podlahu :-)


středa 6. listopadu 2013

Promítej i ty!





Promítej i ty! je projekt Člověka v tísni (to jste nečekali, co?), který umožňuje komukoliv, aby si zapůjčil některý z vybraných filmů - úspěšných na Jednom světě - zdarma.
Prostě si na webu vyberete svýho favorita, přihlásíte se, stáhnete si ho a s partou kamarádů (žáků, příbuzných, klientů...) si film pustíte. A v ideálním případě si o něm potom spolu budete povídat.
Což si budete, to zaručuji, protože vybrané snímky (btw.každou chvíli přibude nějaký nový) jsou vybrané tak, aby o nich člověk nemohl mlčet.

Co se týká témat, každý si najde svoje, které ho zajímá. Jeden svět je festival dokumentů souvisejících s lidskými právy, takže ve výběru filmů najdete témata jako inkluzivní vzdělávání a zapojení "jiných" lidí do společnosti, dokumenty z totalitních zemí, gay tematiku, migraci, aktuální společenská témata hýbající Českem jako protiromské pochody nebo problematiku dlužních pastí, taky hlad, obchod s bílým masem, novodobé otroctví... 

Projekt je geniálně uživatelsky přívětivý, zahraniční filmy jsou v původním znění s českými titulky, snímky z české produkce jsou opatřeny titulky v angličtině. 

_________________________________________________________________________________
Fotografie u článku jsou ze včerejší akce v galerii Langhans, kde se právě promítal jeden z filmů z Promítej i ty! v rámci Týdne pro inkluzi. Vybrali jsme snímek Berg Fidel, všichni spolu, dokumentující praxi z jedné německé inkluzivní školy, kde se spolu učí všechny děti najednou - nehledě na rasu, sociální zázemí, inteligenci nebo zdravotní stav.
Jak je možné, že někde to jde a někde ne?
Proč je nejoblíbenější praktikou v českém školství děti od sebe pokud možno co nejvíce segregovat? Můžeme se potom divit stavu naší společnosti, xenofobním a rasistickým tendencím v ní? Proč je kvalitní školství na konci žebříčku priorit každé naší vlády? 

Následná debata byla strhující, vzhledem k pozvaným hostům to snad nemohlo ani být jinak. Dvě dámy z ministerstva školství, Ondřej Hausenblas - pedagogický průkopník a Michaela Němcová z o.s. Rytmus - učitelka a matka dítěte s postižením. Debata byla nahrávána, brzy se sestříhaná objeví na youtube, umístím sem potom odkaz, myslím, že je přínosné si ji poslechnout opravdu pro každého.

čtvrtek 31. října 2013

Objevitel






 
Omlouvam se za rychlopost z MHD- neni cas ztracet cas :-)

Mam rada svoji praci taky proto, ze pomer drepeni u pocitace a prime prace s lidma si do jiste miry muzu nastavit sama.
A verte mi, ze ja u pocitace vydrzim sedet vazne dlouho, nejlepe se bavim u excelovych tabulek, ale stejne je toho nekdy moc a potrebuju si popovidat I s zivyma lidma. Napriklad kazdy tyden vedu klub pro deti ohrozene socialnim vyloucenim. Vzhledem k tomu, ze nejsem moc kreativni, snazim se decka brat z klubu ven - na vystavy, workshopy a ruzne dny otevrenych dveri. Nastesti se v Praze porad neco deje a ja si muzu vybirat akce, ktere zajimaji I me. Podivam se tak na spoustu mist, kam bych se jinak podivala jen tezko.

Napriklad vcera jsme byli v Dome u Zlateho prstenu na vystave, ktera mapuje 50 let existence Galerie hlavniho mesta Prahy.
Slecna, ktera nas provazela byla skvela, deti utahla na vareny nudli a ja sem tak mela prostor si vystavu projit a prohlednout. A na zaver nas vzala do atelieru, kde si clovek pouhou svou pritomnosti prijde jak umelec. S trochou fantazie v mem pripade.
Tolik k fotkam.

A ted proc pisu z MHD. Sedim konkretne v buse z letiste, kam jsem na pul sestou byla vyprovodit kamaradku z Anglie na let do Madridu, potazmo na Islas Canarias.
A splnil se nam "sen" vsech cestovatelu, totiz ze let byl zrusen a nikdo o nicem nic nevi. Iberia zapomnela dat Mary vedet.
Klasicky Spanele- na co sahnou, poserou.
Nechala jsem tedy M.na letisti, aby si mohla jit do kancelare Iberie alespon zanadavat. Muzeme uzavrit sazky, zda nakonec odleti, nebo vyhodila 300 EUR z okna a dovolenou stravi u me na Zizkove.
Ja osobne ji fakt fandim, ale na Spanely moc nesazim.

neděle 27. října 2013

instantně


ohňostroj, Žižkov                                knihovna, Arbesák                         Adriana, Doubrava
Tom, Monolok                                    les, Aš                                             kafe, Monolok

pátek 25. října 2013

na jedný lodi




Ne, v žádném případě nebudu nikomu cpát koho volím a nikomu nebudu kecat do toho, koho má volit. Ať každej volí dle svého nejlepšího vědomí a svědomí a moc to nebudem rozmazávat, jo? Alespoň tady ne, prosím.
Když už jsme přežili celej měsíc předvolební masáže, tak teď, když volby probíhají, můžeme se snad trochu uklidnit. Taky Vás tak zoufale se...štvou všichni "erudovaní odborníci" co jich kolem nás je se svými prognózami?
"Já bych, řekl, že AB vytvoří koalici s BC a CD se do sněmovny vůbec ....PLESK!". "#můjtipvoleb ... PLESK! PLESK!"

Byla jsem na pirátským happeningu před Kongresovým centrem,  z mnoha důvodů mi to přišlo jako dobrej nápad. 


Zajímavé je pozorovat, jaké skupinky "demonstrantů" se v davu profilují.
Někdo si přijde zařečnit. Poslechnout si sám sebe, nebo nějaký ty známý. Někdo se chce zviditelnit a zubí se do objektivu, když drží vlajku (eh). Někdo si chce zanadávat a někdo se chce potkat s přáteli. Někdo se přijde poprat.
Zpívali jsme a skandovali, hráli na harmoniku, tančili nebo si podupávali, diskutovali a dělali si legraci z ochranky.
"Vniknutí" do Kongresového centra bylo velmi dramatické...přišli jsme dovnitř normálně otevřeným hlavním vchodem po schodech. Ochranka byla překvapivě překvapená a nepříliš překvapivě dost agresivní. 
Jeden mladý hoch, čerstvě plnoletý, dostal pěstí od securiťáka, když ho označil za fašistu, pak jsme se trochu postrkali ve dveřích a to bylo všechno. Ďykičau. 

Kde se tedy berou dnešní titulky "piráti pobodali ochranku" případně "ochranka surově zkopala piráta"? 

Jak se z jednoho málem stane nepřízpůsobivej živel. A co děláte po večerech Vy?


středa 23. října 2013

víc než retro


Co je víc než retro? 
To, co je autentický.
Chebskou nádražkou by se jistě ráda inspirovala nejedna pražská hipsterská kavárna.

úterý 22. října 2013

instantně


Hrad, Skalná                                      Adriana, doma                               Adriana, vlak
Tom, Kaaba                                       Francouzky, Alfréd ve dvoře         Šimon, Langhans

neděle 20. října 2013

Vliv Česka na mozek

Před volbami je „duch národa“ cítit ve vzduchu nesnesitelně koncentrovaný. Sliz nám všem kape z úst, když se najednou začneme nesmírně angažovaně vyjadřovat … ke všemu. Dva dny výkřiků a nekontrolovatelných záškubů v tvářích vážených voličů předcházejí očekávatelným čtyřem letem ticha po pěšině.
Ticha občas protnutého nějakou tou rezignovanou nadávkou v hospodě.
Nejsem lepší, tahle země mě vždycky dostane.
Venku není tráva zelenější, ale neštve mě to, protože není moje.
Venku nesleduju, co se děje doma. A snesitelná lehkost bytí se vždycky dostaví, na to je spoleh.

Doma je doma, smrádek a teploučko.
S pocitem vnitřního uhnívání vrátím se vždycky ke starým, dobrým zvykům.

Začnu pít pivo a vůbec se nepozastavuju nad tím, že ho piju z půllitru, tedy kýblu. Víno si nedám, protože je kyselý a smrdí. Nedám si ani olivy, protože co to je? Pozřu hermelín utopenej v oleji. K obědu jsem měla asi taky hermelín, nebo smaženej plastovej ajdam, protože tohle je v naši zemi trest pro lidi, kteří nechtějí jíst mrtvá těla tvorů, kteří chtěli žít.

Jezdím tramvají, ale možná si jednou taky pořídím Fábijy na lýzink a pak v ní budu jezdit sama a poslušně se zařazovat do kolon tvořených dalšími pohodlnými samotáři.
V tramvaji se nesměju, protože kdo se směje, je úchyl. A kdo mluví moc nahlas, na toho se syčí. A vůbec, většinu času trávím snahou zneviditelnit se. Sousedy nezdravím, když potkám přítele, dělám radši, že ho nevidím.

Nosím černý oblečení, to se sluší. Móda je tu jen pro lidi, kteří nemají co na práci. A práce to je největší hodnota! Práce je tu pro každého, kdo není příživník, nepřizpůsobivý nýmand. Já práci mám.

Kouřím a nesportuju. A když už zasportuju, hodně o tom mluvím, dává mi to pocit výjimečnosti. Necestuju, nemám přece peníze, no jasně, dřív se cestovat nesmělo a teď na to lidi stejně nemají, tak co.

No všechno patřičně nadávám, na facebooku se s ničím nepářu a v hospodě najdu řešení jakéhokoliv problému.


A v tomhle rozpoložení jdu k volbám. A budu volit lidi, o kterých si myslím, že nejsou jako já. Doufám, že jsou mnohem lepší než já. Ale něco uvnitř mi říká, že si je nezasloužím. 

sobota 19. října 2013

Světla

Je ještě něco, co o Signal festivalu nebylo řečeno? Těžko. A pokud přecejen nevíte, o co jde, LINK ZDE
Mně se tam vlastně vůbec nechtělo, zábava pro masy není pro mě, já maso nejím. Navíc po týdnu života alá rocková hvězda na šňůře jsem chtěla víkend strávit na ose postel-koupelna-lednice.
Ale když si na mě vzpomněla kamarádka, kterou jsem neviděla od května, nedá se svítit, jde se na světla.


Zas na druhou stranu je Praha v noci tak krásná, že i bez těch blikátek stojí za to jít se pořádně projít i po stopadesáté. Lepší než sedět v hospodě, nebo tančit na idiotskou hudbu v přeplněným klubu a poslouchat žvásty playboye z Bratislavy (na což stejně samozřejmě došlo).
Měsíc včera svítil jak reflektor v Truman show, asi aby se nenechal zahanbit a petřínská rozhledna vrhala světlo jako maják, z čehož jsem nadšená asi nejvíc, protože když už v Prdelákově nemáme moře, je dobrý mít aspoň pořádnej maják. 





OK, stavba Quadria na Národce není součástí festivalu, ale v noci její industriální záře taky ohromuje. I když s tím faceliftem, který bude uštědřen okolnímu prostředí nesouhlasím.


Je čas začít zase běhat. Přes léto jsem neměla kapacity na pobíhání a od května jsem tomu moc nedala. Moc znamená vlastně nic.
Ale někdy zas začít musím, pokud možno dřív, než začne mrznout a sněžit, to se pak s běháním začíná fakt dost těžko. A taky sem se viděla ve velkým zrcadle v bazénu stojíc nahá pod zářivkou a hrozně sem se lekla. Permice do fitka je v Praze záležitost jen pro horních deset tisíc, tudíž nezbývá skutečně než to zas rozběhat. Takže budík zazvoní ráno v sedm, z bot jsem vyklepala pavouky a zapomentuej cvičební úbor se vrátil z Kokořína, sbírám morál a ráno Bůh se mnou. Díkyčau.

pondělí 7. října 2013

Babí léto je děvka





Nemám ráda podzim, pokud to tak vypadá.
Když skončí léto, něco ve mně umře. A pak to společně s listím spadaným na chodníku začne hnít.
I když do toho zasvítí slunce, není to kdovíjaká podívaná.


Ze zimy mám strach jako z Konce světa (a hardboiled wonderlandu). 
Jak se rok přehoupne přes osmý měsíc, pozoruju, jak všude kolem mě raší deprese. Babí léto je jen zoufalej pokus přírody uchlácholit všechny ty stovky miliónů lidí, který žijou v mírným pásmu, uchlácholit a pak jim do srdce zatnout rampouch.

Vy to necítíte? Tu melancholii? 

Zimu, co vám leze do morků kostí a vysává energii z těla? 
Nenahání vám strach to ticho, které zbylo po ptácích? Jako ticho před velkou sněhovou bouří. 
Jako když sedíte v křesle u zubaře a čekáte, až to začne bolet.

Vidím kolem jenom umírání a překotnou snahu sbalit všechny fidlátka, než začne opravdu mrznout.

Jaká bude letos zima?

středa 25. září 2013

uteče voda v řece


Dnes jsem narazila na článek, na poměrně pitomej článek nutno podotknout, kterej tvrdí, že život začíná tam, kde končí komfortní zóna. Aby člověk něco zažil, musí z týhle zóny vystoupit a...něco se začne dít. O tom žádná, ale aby člověk na tohle přišel, nemusí bejt nutně americkej vědec. Stačí si zahrát s dětma na babu. V domečku je pohoda, ale legrace je mimo něj, jenže člověk musí běžet.

Povodně jsou pomalu za mnou, nebožáci vytopení se z nich budou ještě dlouho vzpamatovávat, já se zase budu vzpamatovávat z těch nebožáků. Poslední sen o apokalyptické záplavě se mi zdál včera v noci.

Z hotelu jsem se po čtvrt roce odstěhovala a než jsem si stihla vzpomenout, co jsem dělávala před povodněmi, je tu další výzva. 
Do svý komfortní zóny se podívám, předpokládám, někdy kolem Vánoc. 



pátek 20. září 2013

Pod svícnem je Žižkov








Po pár týdnech jsem se zase dostala z Litoměřic do Prahy. Teď už cejtím, že v Praze jsem doma. Jak vidím žižkovskej vysílač, pookřeju.
Nechápu, jak si lidé, kteří každé ráno dojíždějí do Prahy, můžou zachovat psychické zdraví. I jednou za týden je to na mě prostě moc stres. Když jedu na dálnici 130km/h, zjevně brzdím provoz a každej jeliman ve Škodovce mi to dává najevo. Prostát se od Letňan až do centra a do toho furt poslouchat Zelenou vlnu o tom, jak je Praha ucpaná...když dojedu na místo, jsem zralá zapít Neurol kořalkou.


Víte jak vypadá přepracování? Já už jo, je to tak, když musíte odejít z kanclu vybrečet se na záchod a celý odpoledne prozvracíte. Než jsem stres zažila, myslela jsem, že se mě stres netýká. 

Den volna jsem strávila na školení o problému byznysu s dluhama, kterej v Česku krásně vzkvétá, a den následující zase na foundraisingovém večírku s nejvýznamnějšími dárci Člověka v tísni. Bylo příjemné po třech měsících sundat holiny a triko s logem a vzít si šatičky a botičky, nalakovat si nehty a vyfoukat vlasy a na obličej nepatlat repelent, ale make-up. Nicméně nejzábavnější část večírku začíná, když odejou všichni dárci, pro příště bych si ale měla zapamatovat, že o osmnáct sklenic vína méně je furt dost a že když večírek skončí, nemám chodit s ředitelema naproti do baru na "poslední" drink. A nemám nikomu půjčovat telefon a taky nemám somrovat cigára od generálního a radši vůbec nemluvit a nic nedělat. Protože je pak ráno ve výtahu trapné ticho.

A teď už jsem zase zpět v Litoměřicích, sama, na náměstí se slaví vinobraní a mně je furt ještě špatně ze včerejšího vinopřebrání. A moc mě to mrzí.