neděle 18. listopadu 2012

Sintra





17/11 - 16:00
V domnění, že jedu na hory, sedla jsem si ve vlaku k okýnku a těšila se na panorámata. Jeli jsme 40 minut skrz souvislou zástavbu děsivejch paneláků, potom jsme na pět minut vjeli do tunelu a vyjeli na horách. Asi nějaký kouzlo...
Poprvé jsem letos ucítila ve vzduchu podzim - spatřila alej stromů s barevným listím, zlověstné, těžké mraky se hnaly po obloze a prudký vítr se v nárazech opíral do okolních kopců.

Přes prvotní problémy s orientací způsobené absencí slušného značení pro zmatené turisty jsem našla "svůj" hostel. Snažila jsem se si v hlavě vybavit mapu města, na kterou jsem doma spěšně mrkla a mám trochu tušení, že to musela být mapa nějaké jiné Sintry na jiné planetě. 

Hostel mě mile překvapil, připomněl mi svou atmosférou albergues. Dokonce i někomu v pokoji děsně smrděly boty- no, úplná nostalgie. A taky trochu Vilu Vilekulu. 
Krásná stará vila se skleněnými lustry, štukováním, francouzskými okny otevřenými do zahrady a galerií na točitém schodišti, plná mladých lidí, kteří se potkávají a vráží do sebe ve volně přístupné kuchyni, když se shánějí po kafi, v obýváku hipstři polehávájící u svých McBooků, na zahradě právě probíhající workshop lukostřelby. Prostě cool place.

Sotva jsem se ubytovala, venku začali pršet kočky a psi a žáby a trakaře, to už je holt moje karma, takže jsem čekala a čekala, než se to trochu uklidní a potom už bylo na pozdě jít na hrad.


19:00
Koupila jsem si alespoň vstupenky na tři hrady na zítra, aby mě náhodou nenapadlo nikam nejít. A šla jsem na večeři k Indům. Indové umí nejlepší vegetariánskou kuchyni na světě, jak ví každý vegetarián.
Teď tu sedím a zjevně místnímu personálu rozšiřuji představu o evropské kultuře- kluci indický asi neznají model "přijde holka sama na večeři, nechá si zapálit svíčku, nalejt víno, naservírovat si předkrm a hlavní jídlo a přitom na nikoho nečeká". Už se na mě byl podívat i kuchař a uklízeč a několik kamarádů, měla bych začít vybírat peníze.

Aha, pingl už se chytl a snaží se se mnou navazovat konverzaci, naštěstí ty trapné pokusy netrvají moc dlouho, protože přicházejí další hosté.
Peru se se svými 0,375l vína, po delší abstinenci to do mě nějak neleze a už začínám mít v hlavě.

21:00
Po večeři jsem se procházela křivolakými ulicemi městečka a nějak vůbec nevím, jak to tu uchopit. Trochu Segovie, trochu Český Krumlov- ale vše v takovém portugalském ošuntělém stylu. Já vím, je po sezóně, ale i těch pár lidí, co jsem potkala, mi tu přišlo nějak nepatřičně. Dost tajuplný místo. Asi že je blízko ten konec světa- a teď myslím Cabo da Roca, žádný mayský povídačky. 

Zase prší, jdu domů.

Žádné komentáře:

Okomentovat