neděle 4. listopadu 2012

Gulbenkian Centro de Arte Moderna

Todo o mundo é composto de mudanca- svět je složen ze změn

Je vcelku jasné, že jednou budu muset bydlet v tovární hale.

Muzeum má překrásné zahrady, jenomže v neděli tu vždy pršívá, prohlédla jsem si je leda z okna.


Přemýšlela jsem, zda někoho vůbec může bavit číst cizí postřehy z NĚJAKÉ galerie NĚKDE v Portugalsku a nakonec jsem usoudila, že ani ne.
Ale stejně si to neodpustím, svůj vztah k muzeím a galeriím jsem tu nedávno popisovala, takže je jasné proč.

První zajímavá skutečnost je, že celé muzeum (složené z několika budov, každá z nich je zaměřená na jiné období) spravuje Gulbenkain nadace.
Zakladatel Calouste Gulbekian pocházel z prastarého a bohatého arménského rodu, jehož tradicí od nepaměti bylo podporovat umění a veřejné blaho. Sám Calouste byl vědec, obchodník, filantrop, diplomat a sběratel umění a b
yl to také vizionář, který rozpoznal význam ropných zásob na Blízkém Východě. Ale ani to všechno mu nepomohlo a musel uprchnout z Turecka po prvním anti-arménském pogromu. Nejprve emigroval do Egypta, následně dostal za své zásluhy Britské občanství a 20 let žil v Londýně, dalších 20 let žil v Paříži, kde pracoval ve francouzských diplomatických službách.
Během Druhé světové války se rozhodl utéci do USA a když se měl v Lisabonu nalodit, učarovalo mu město natolik, že se rozhodl zůstat až do své smrti roku 1955.

Strhující život, co říkáte? A to jsem zde, prosím, udělala nejstručnější ze stručných výcuců. Zajímal-li by se někdo více o život rodiny Gulbenkain, o Calousteho nebo o jeho nadaci, nechť čte např. ZDE

V Lisabonu zaštiťuje Gulbenkain nadace bezpočet projektů, od muzeí a galerií, přes knihovny, financuje vlastní vědecký institut, zakládá parky, poskytuje granty a stipendia, vyhlašuje soutěže ve všech možných oborech, stará se o vztahy s Francií a podporuje arménskou komunitu, etc.

A konečně já jsem se rozhodla navštívit centrum moderního umění- více ZDE . Byť jsem zde neviděla nic vyloženě dechberoucího, celkový dojem ze stálé expozice i z aktuálních výstav mám velmi pozitivní.
Velkorysé prostory modernímu umění sluší, byť v případě díla Carlose Nogueiry ZDE jsem se nemohla zbavit dojmu, že instalace vytržené ze svého původního prostředí, kam byly navrženy, nemohou úplně vyjádřit svůj smysl.
Stálá sbírka výtvarného umění mě nadchla, použité barvy, struktury a motivy mi sedly, právě tak jako kombinace vystavovaných autorů. K vidění ZDE


Zmíním už jenom koutek věnovaný Lochnesské příšeře, shlédnutí jakési inscenace na motivy povídek Raye Bradburyho a Isaaca Asimova a nakonec jsem viděla rozhovor s Jeanem-Paulem Sarterem, ve kterém mluvil o svém vztahu se Simone de Beauvoir.
Na jednoho skoro až příliš dojmů, nicméně budete-li někdy v Lisabonu, Gulbenkain galerie by vám neměly uniknout, zajímáte-li se o umění.

Nudný článek o skvěle strávené neděli, já vím.

Žádné komentáře:

Okomentovat