čtvrtek 29. listopadu 2012

Sněhový pohár



Je to krásný pocit mít v životě nějaké jistoty. Třeba jistotu, že do mého rodného města dorazí zima. A s ní sníh, spousta sněhu (sníh je právě to podstatné, jinak je tam zima pořád). Strašná spousta sněhu, úplná kalamita! A každý rok se tohle studené a bílé nadělení stane ústředním tématem všech obyvatel maloměsta.
Na sobě pozoruji, že ani odstěhovat se do jiného města, jiné země, jiného časového pásma nepomůže, protože stejně s napětím sleduji své známé na facebooku a komentuji každý status, který se zmíní o sněhu (a že jich je!). Zbožňuji bavit se o sněhu, jsem neustále připravená se bavit o sněhu! Mám v rukávu tisíc a jednu příhodu, ve které je ústředním motivem sníh.
A tyhle příhody opakuji každý rok, když začne sněžit. Všichni si dokola vyprávíme ty stejné příhody, které už všichni známe a stejně se smíchy za břicho popadáme a plácáme se navzájem po zádech. Stohy stejných fotek obrovských sněhových hromad a zapadlých policejních aut se hromadí na hard disku, jediný rozdíl mezi nimi je rok pořízení.

Všem vyprávím, jak s první sněhovou vločkou zavládne mezi muži v ulici, v níž bydlí moji rodiče, rivalita a na plno propukne pohár odhazovačů sněhu. Kdo má líp a dříve odklizeno, má právo se s vítězným úsměvem opřít o hrablo, pozorovat sousedy při jejich snaze a rozdávat moudra.    

       
Základem je mít špičkové vybavení- otec má sadu hrabel různých barev, rozměrů a tvrdostí (a já nevím, jaká ještě jiná kritéria hrabla musí splňovat) na různé typy sněhu! A jako správný profesionál nakupuje vybavení během roku, protože ví, že pokud by začal shánět, až když začne sněžit, už si nevybere, nebo nedejbože hrabla už budou vyprodána- a není větší potupa, než odhazovat sníh obyčejnou lopatou! 
Sněhové frézy jsou pro snoby a soused, který si pořídil traktorek s rolbou také odhrnuje úplně na nic a pokaždé, když projede, je potřeba jít po něm dílo dokonat pěkně ručně s hrablem.

Otec celé dny prostojí u okna a sleduje, kdy přijde ten správný moment vyrazit do boje se závějemi (zhruba osmkrát během 24 hodin), samozřejmě u toho sprostě nadává na sníh, silničáře, sousedy, sníh, posypovou sůl, sníh, parkovací místa a sníh, ale nemyslí to vážně, to je prostě jenom součást pravidel sněhového poháru.
Když morálně podlehnete a jdete sníh odházet místo něj, VŽDYCKY to odházíte špatně a otec to stejně MUSÍ po vás přeházet. (No, ale aspoň má nové téma k nadávání). Holt účast ve sněhovém poháru není pro každého. 


A nejraději ze všeho mám ten den, kdy už člověk z okna nevidí ani oblohu přes hromady ze silnice odházeného sněhu, které se kupí před domem. To mi chybí. 
Přiznávám, že když sedím pod palmou a lížu zmrzlinu, moje představy o zimě jsou přehnaně romantické, přitom ve skutečnosti zhruba koncem dubna ve mně každá další sněhová vločka vyvolává nekontrolovatelné záchvaty pláče...ale jo, chybí mi sníh.

PS: Ale líbí se mi, že svým portugalským známým můžu vyprávět o sněhu a ono je to zajímá! Berou to asi jako historky z běžného života na Marsu. 

pátek 23. listopadu 2012

Pena




Pena je portugalskej Neuschwanstein. Pena je taky portugalská Hluboká.
Přesně takovej ten zámek, kde člověk musí pořád vzdychat "óch" a "achich" a je tak sladkej, že při delším pobytu v něm se jednomu mohou začít kazit zuby. Romantismus, nic pro mě, ale na druhou stranu něco podobného člověk nevídá denně. 


Krásné, pohádkové zahrady jsem si tentokrát s těžkým srdcem odpustila, protože už jsem měla hlad a byla mi docela zima. A když je mi dlouho zima, bývám nepříčetná, čímž jsem, myslím, docela proslulá.

Zámek sám je poměrně čerstvého data (polovina 19.století) a ještě poslední portugalští panovníci v něm během letních měsíců normálně bydleli, proto je proti jiným zámkům dost komfortní, na stěnách jsou tapety a stropy jsou nízké, aby nebyla taková zima, dokonce komnaty disponují vlastními koupelnami s důmyslným systémem tekoucí teplé vody. S trochou fantazie si umím představit, že bych tam mohla žít (což rozhodně nemůžu říct o mnohých lisabonských bytech).

Může mi někdo vysvětlit, proč se nemůže v některých zámcích fotit? Zajímalo by mě skutečné vysvětlení, protože ať přemýšlím, jak přemýšlím, nic kloudného mě nenapadá. A to, že interiéry v Peně nesměly být foceny, je ohromná škoda, protože zámek je zařízen vážně nádherně, v některých pokojích mi přišlo, že si král jen právě odskočil na jednání a na stole má ještě rozepsaný dopis. Pár desítek (možná stovek) hradů a zámků už jsem prošla, ale na Penu jen tak nezapomenu.
Fotky exteriéru se moc nepovedly (možná by se povedly, kdybych nebyla zmrzlá a nepřemýšlela jen nad tím, kdy se konečně půjdu někam ohřát), protože počasí a světlo mi nepřálo.

A to je z mého výletu do Sintry všechno, zbývá ještě zhruba pět zámků a parků, na které jsem se nedostala, a obávám se, že už se ani nedostanu, a Cabo da Roca jsem odložila na některý z následujících víkendů.

PS: Až si někde jako já přečtete, že čínská restaurace naproti nádraží v Sintře stojí za návštěvu, zapřísahám vás, nechoďte tam!

středa 21. listopadu 2012

Je to fér?

Dnes ráno na angličtině nám jedna moje spolužačka prezentovala, jak jednou byla týden v Německu v rámci nějakého projektu pro mládež sponzorovaném EU. Měli jsme vidět zaujetí v tvářích mých téměř dvacetiletých spolužáků, ten tichý obdiv a vzdychání: "Ach, ona byla v Německu a navíc tam potkala spoustu cizinců!". 
V tu chvíli mi došlo, jaké štěstí jsem měla a narodila jsem se ve správný čas a na správném místě. Moje dospívání byl vlastně jeden velkej projekt financovanej EU, několikrát do roka KAŽDÝ rok jsem mohla někam vycestovat, dělat zajímavý věci se zajímavejma lidma a to vše bez starostí a většinou zdarma. Procestovala jsem tak víceméně celou Evropu! Myslela jsem si, že je to samozřejmost, že tu možnost má každý, ale opak nejspíš bude pravdou. Asi že celá Evropa měla pocit, že my jako čerstvě svobodná a zaostalá východní země, potřebujeme kultivovat a propojovat a motivovat a rozvíjet a seznamovat a představovat a spolupracovat, dalo se s trochou dobré vůle dostat kamkoliv. (A když se mě občas někdo zeptal, jestli už máme v Československu (!) barevnou televizi a splachovací záchod, brala jsem to jako vtip).

V Portugalsku, které (z naprosto neznámých důvodů) má punc západní, rozvinuté země, evidentně takové možnosti moji vrstevníci neměly.
Když se nás učitelka ptala, jestli máme někdo podobný zážitek jako dívka, která prezentovala svůj týdenní pobyt v Německu, radši jsem ani nehnula brvou, vyprávět těm lidem, jak jsem za (i jejich) evropské peníze procestovala kdeco a převážně nešlo o nic jiného než se dobře pobavit...přišlo mi to nefér.

pondělí 19. listopadu 2012

Castelo dos Mouros





Pokud jste někdy spali v hostelu nebo v ubytovně ve velkém, společném pokoji, tak to znáte. Pravidlo jednoho idiota. Vždycky je tam. Ten člověk, kterej přijde v noci, když už všichni dávno spí, rozsvítí, lekne se, že pokoj je plnej spících lidí (jak překvapivé), zhasne, cestou k posteli dvakrát zakopne, začne se přehrabovat v batohu, něco vytáhne, aby to následně upustil, za mocného funění se vydrápe na postel a vzpomene si, že vlastně ještě musí dolů (dojít si na záchod, vyčistit si zuby, najít nabíječku) a když už jsou ÚPLNĚ všichni v pokoji vzhůru a nasraně frkají, konečně si jde lehnout, do pěti minut usne a spokojeně oddechuje, zatímco vy ještě hodinu potom koukáte do stropu a čekáte, jestli znovu zaberete.  
Jo, tak tenhle idiot ani tentokrát nechyběl.

Ráno jsem zamaskovala kruhy pod očima a po vcelku obstojné snídani jsem se rozloučila a vydala se na ty slavné hrady. 

Zámek přímo v Sintře splnil všechna očekávání, ale mě už to táhla na kopec konečně si projít tu zříceninu, která je vidět z celého širého okolí a místní o ní mluví jako o tajuplném místě spojeném s mnoha legendami a záhadami. Zkrátka na hradě straší, což člověk ucejtí v kostech, hned jak se k začne blížit.
V okolních lesích bych se věru sama toulat nechtěla, hrad původně maurský byl klíčovým místem portugalské reconquisty, pár století se o něj starala místní židovská komunita, než byla vypoklonkována pryč z poloostrova, mezitím byl hrad opuštěn a sloužil jako hřbitov ... prostě příjemné místo k rozjímání.  

Nyní lze obejít po hradbách skoro celý bývalý hrad, což je vcelku adrenalinový zážitek, protože je to fakt vysoko, tudíž tam dost silně fouká a hradby jsou nezajištěné, ale rozhodně to za to stojí. 


neděle 18. listopadu 2012

Sintra





17/11 - 16:00
V domnění, že jedu na hory, sedla jsem si ve vlaku k okýnku a těšila se na panorámata. Jeli jsme 40 minut skrz souvislou zástavbu děsivejch paneláků, potom jsme na pět minut vjeli do tunelu a vyjeli na horách. Asi nějaký kouzlo...
Poprvé jsem letos ucítila ve vzduchu podzim - spatřila alej stromů s barevným listím, zlověstné, těžké mraky se hnaly po obloze a prudký vítr se v nárazech opíral do okolních kopců.

Přes prvotní problémy s orientací způsobené absencí slušného značení pro zmatené turisty jsem našla "svůj" hostel. Snažila jsem se si v hlavě vybavit mapu města, na kterou jsem doma spěšně mrkla a mám trochu tušení, že to musela být mapa nějaké jiné Sintry na jiné planetě. 

Hostel mě mile překvapil, připomněl mi svou atmosférou albergues. Dokonce i někomu v pokoji děsně smrděly boty- no, úplná nostalgie. A taky trochu Vilu Vilekulu. 
Krásná stará vila se skleněnými lustry, štukováním, francouzskými okny otevřenými do zahrady a galerií na točitém schodišti, plná mladých lidí, kteří se potkávají a vráží do sebe ve volně přístupné kuchyni, když se shánějí po kafi, v obýváku hipstři polehávájící u svých McBooků, na zahradě právě probíhající workshop lukostřelby. Prostě cool place.

Sotva jsem se ubytovala, venku začali pršet kočky a psi a žáby a trakaře, to už je holt moje karma, takže jsem čekala a čekala, než se to trochu uklidní a potom už bylo na pozdě jít na hrad.


19:00
Koupila jsem si alespoň vstupenky na tři hrady na zítra, aby mě náhodou nenapadlo nikam nejít. A šla jsem na večeři k Indům. Indové umí nejlepší vegetariánskou kuchyni na světě, jak ví každý vegetarián.
Teď tu sedím a zjevně místnímu personálu rozšiřuji představu o evropské kultuře- kluci indický asi neznají model "přijde holka sama na večeři, nechá si zapálit svíčku, nalejt víno, naservírovat si předkrm a hlavní jídlo a přitom na nikoho nečeká". Už se na mě byl podívat i kuchař a uklízeč a několik kamarádů, měla bych začít vybírat peníze.

Aha, pingl už se chytl a snaží se se mnou navazovat konverzaci, naštěstí ty trapné pokusy netrvají moc dlouho, protože přicházejí další hosté.
Peru se se svými 0,375l vína, po delší abstinenci to do mě nějak neleze a už začínám mít v hlavě.

21:00
Po večeři jsem se procházela křivolakými ulicemi městečka a nějak vůbec nevím, jak to tu uchopit. Trochu Segovie, trochu Český Krumlov- ale vše v takovém portugalském ošuntělém stylu. Já vím, je po sezóně, ale i těch pár lidí, co jsem potkala, mi tu přišlo nějak nepatřičně. Dost tajuplný místo. Asi že je blízko ten konec světa- a teď myslím Cabo da Roca, žádný mayský povídačky. 

Zase prší, jdu domů.

sobota 10. listopadu 2012

happy birthday to me



Dnes mám narozeniny.
Tak dlouho jsem přemýšlela, co na své narozeniny budu dělat (myslela jsem na výlet do hor, opulentní večeři ve veganské restauraci, pravé šampaňské, nebo dlouhý výběh podél moře) až se problém opět vyřešil sám a já jsem včera ulehla do postele s ukázkovou virózou.
Takže své 23. narozeniny trávím v cizí zemi, sama a nemocná. Žádné strachy, nemám z toho depku ani zkaženou náladu, beru to, nedá se nic dělat
Alespoň můžu trávit celý den v posteli (a já miluju trávit celý den v posteli), dívat se na televizi, číst si, cpát se. Škoda, že je mi tak blbě, že mě vlastně vůbec nebaví dívat se na televizi, číst si a na jídlo nemám pomyšlení. Cítím se jako odpadkový koš.
Prolejvám se odvarem ze zázvoru, koukám do stropu a přemýšlím.


23.

Sakra, kdy se to stalo?

Dobře, stará ještě nejsem, ale začínám se oprávněně domnívat, že se nakonec dožiju třicítky. Až mi bude 25, budu už na každé další narozeniny brečet, protože to skončí všechna sranda. Asi.
Už teď jsou všechny modelky mladší než já, všechny olympijské vítězky a můzy taky, nejmladší milionáři světa a zázračné děti...no, o těch ani nemluvím. Kluci v mým věku choděj s holkama věku mýho bráchy. (vždyť jsou to děti!)


23 a ještě jsem pořád neuběhla maraton. Nenapsala jsem knihu. Ani jsem ještě nevydělala svůj první milion. Nemám ani dostudováno, nejsem vdaná, nemám dítě a ještě k tomu ani nevím, jestli vůbec tohle všechno chci.
Můžu to pojmout jako plán na další rok. Nebo pětiletku. Ale do třiceti bych to fakt měla zmáknout!

Ale jestli to dál všechno půjde tímhle tempem, tak mi třicet bude pozítří. 


neděle 4. listopadu 2012

Gulbenkian Centro de Arte Moderna

Todo o mundo é composto de mudanca- svět je složen ze změn

Je vcelku jasné, že jednou budu muset bydlet v tovární hale.

Muzeum má překrásné zahrady, jenomže v neděli tu vždy pršívá, prohlédla jsem si je leda z okna.


Přemýšlela jsem, zda někoho vůbec může bavit číst cizí postřehy z NĚJAKÉ galerie NĚKDE v Portugalsku a nakonec jsem usoudila, že ani ne.
Ale stejně si to neodpustím, svůj vztah k muzeím a galeriím jsem tu nedávno popisovala, takže je jasné proč.

První zajímavá skutečnost je, že celé muzeum (složené z několika budov, každá z nich je zaměřená na jiné období) spravuje Gulbenkain nadace.
Zakladatel Calouste Gulbekian pocházel z prastarého a bohatého arménského rodu, jehož tradicí od nepaměti bylo podporovat umění a veřejné blaho. Sám Calouste byl vědec, obchodník, filantrop, diplomat a sběratel umění a b
yl to také vizionář, který rozpoznal význam ropných zásob na Blízkém Východě. Ale ani to všechno mu nepomohlo a musel uprchnout z Turecka po prvním anti-arménském pogromu. Nejprve emigroval do Egypta, následně dostal za své zásluhy Britské občanství a 20 let žil v Londýně, dalších 20 let žil v Paříži, kde pracoval ve francouzských diplomatických službách.
Během Druhé světové války se rozhodl utéci do USA a když se měl v Lisabonu nalodit, učarovalo mu město natolik, že se rozhodl zůstat až do své smrti roku 1955.

Strhující život, co říkáte? A to jsem zde, prosím, udělala nejstručnější ze stručných výcuců. Zajímal-li by se někdo více o život rodiny Gulbenkain, o Calousteho nebo o jeho nadaci, nechť čte např. ZDE

V Lisabonu zaštiťuje Gulbenkain nadace bezpočet projektů, od muzeí a galerií, přes knihovny, financuje vlastní vědecký institut, zakládá parky, poskytuje granty a stipendia, vyhlašuje soutěže ve všech možných oborech, stará se o vztahy s Francií a podporuje arménskou komunitu, etc.

A konečně já jsem se rozhodla navštívit centrum moderního umění- více ZDE . Byť jsem zde neviděla nic vyloženě dechberoucího, celkový dojem ze stálé expozice i z aktuálních výstav mám velmi pozitivní.
Velkorysé prostory modernímu umění sluší, byť v případě díla Carlose Nogueiry ZDE jsem se nemohla zbavit dojmu, že instalace vytržené ze svého původního prostředí, kam byly navrženy, nemohou úplně vyjádřit svůj smysl.
Stálá sbírka výtvarného umění mě nadchla, použité barvy, struktury a motivy mi sedly, právě tak jako kombinace vystavovaných autorů. K vidění ZDE


Zmíním už jenom koutek věnovaný Lochnesské příšeře, shlédnutí jakési inscenace na motivy povídek Raye Bradburyho a Isaaca Asimova a nakonec jsem viděla rozhovor s Jeanem-Paulem Sarterem, ve kterém mluvil o svém vztahu se Simone de Beauvoir.
Na jednoho skoro až příliš dojmů, nicméně budete-li někdy v Lisabonu, Gulbenkain galerie by vám neměly uniknout, zajímáte-li se o umění.

Nudný článek o skvěle strávené neděli, já vím.