úterý 30. října 2012

Nakopávák





Loni jsem běhávala hlavně ráno, patrně v rámci projektu "no pain, no glory".
Potom jsem od toho nějak upustila.
V Lisabonu jsem se naučila běhat se západem slunce. Mám večer vždy víc energie a líbí se mi, že se po návratu se můžu jen osprchovat a zalézt si do postele.


Ale trochu mi chybí ta časně ranní atmosféra, hodina mezi psem a vlkem, kterou mám z celého dne nejraději. Měkké světlo ozařuje horizont, pára stoupá z lesů a válí se nad řekou. Ve městech se potácejí opilci vracející se z flámů a mezi nimi se proplétají šedé siluety těch, kteří už spěchají do práce. Je ticho a klid, ve vzduchu se tetelí očekávání dne nadcházejícího.
Rána ve městě jsou úplně jiná než rána v krajině, obě ale miluji.

Takže jsem se dnes rozhodla si připomenout radost z ranního běhu a bylo to ohromující, viděla jsem východ slunce, barevnou oblohu, obrovskou dvojitou duhu a nakonec jsem příšerně zmokla.
Euforizující zážitek, zkuste to občas taky.

3 komentáře:

  1. Já jsem večerního běhání nechal, protože jsem zjistil, že pak nemůžu usnout. Když se nemůžu jít proběhnout před šestou p. m., nejdu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Fakt nemůžeš usnout? Tak to asi musíš běžet delší vzdálenost =)

      Vymazat
    2. Ba ne. Běhám dost dlouhou. Jen obecně špatně spím.

      Vymazat