středa 31. října 2012

Star Trek


Stávkuju

Těžko v mentalitě a v chování místních odlišuji, co je příčinou a co je naopak důsledkem hospodářské krize, kterou Portugalsko prochází a která je citelná opravdu všude, jako nějaký zatuchlý pach visící ve vzduchu.
Osobně si, když to vezmu kolem a kolem, nemyslím, že by krizi způsobil běžný lid nebo nedej bože přebujelý sociální sektor (o kterém tady nemůže být ani řeč mimochodem), jak nám cpou média. Příčinu vidím spíš v politických a finančních machinacích, do kterých jen těžko získáme vhled.


Ale i tak mě některé vlastnosti místních obyvatel přivádějí k zoufalství, občas bych si nejraději stoupla doprostřed ulice a řvala "To se k˙˙˙˙ nemůžete divit, že jste v krizi!!!".

Dnes ráno jsem jela do školy, všechno probíhalo hladce, ve vlaku jsem si přečetla upozornění, že zítra bude opět stávka vlakové společnosti...dobře, budu s tím počítat. Přejdu z nádraží na zastávku, kde už obvykle stojí autobus a celý vlak se do něj snaží nějak narvat, je to sice trochu Indie, ale lepší než se táhnout 4km do kopce v dešti v sedm ráno. Poprvé jsem zpozorněla, když jsem žádný autobus neviděla...že by už odjel? Sednu si tedy a čekám, jako dalších sto lidí kolem. No, nebudem to protahovat, autobus prostě nepřijel. Přijely nějaké meziměstské linky, ale jinak nic. Pokud autobusová společnost vstoupila do stávky, opět to neoznámila předem, pokud si autobusy jen tak nejezdí, začínám ztrácet víru v systém =)

Stávky můžou být účinnou pákou, ale takhle nás tam stálo sto studentů a důchodců marně čekajících na bus, který nepřijede a ti, na které je stávka patrně mířena, už dávno odjeli svými Mercedesy do kanceláře.

Navíc autobusy jsou tu pekelně drahý...za pět minut strávených jízdou platím lístek za 2,20 EUR, pokud si koupím měsíční jízdenku, pořád je to nějakých 30EUR. Vážně mám platit 30EUR každý měsíc za službu, na kterou se nemůžu spolehnout? 
Na další měsíc si lístek na autobus nekoupím, budu prostě vyjíždět ještě dřív a každý den dvakrát zdolávat krpál ke škole pěšky, ostatně můžu to pojmout jako fitness. 

Na to, abych si, jako minule, chytla taxík a nechala se do školy odvézt, jsem neměla náladu. Kdo mi to proplatí? No nikdo. A protože vlivem čekání na bus jsem už stejně nejdůležitější předmět meškala, tak jsem se jen příšerně nafoukla, odkráčela zpět na vlak a odjela domů. Doma jsem si udělala čaj s medem a znovu se položila do postele, protože když si můžou stávkovat oni, já můžu přece taky. 

Takže sorry, jsem ve stávce.



úterý 30. října 2012

Nakopávák





Loni jsem běhávala hlavně ráno, patrně v rámci projektu "no pain, no glory".
Potom jsem od toho nějak upustila.
V Lisabonu jsem se naučila běhat se západem slunce. Mám večer vždy víc energie a líbí se mi, že se po návratu se můžu jen osprchovat a zalézt si do postele.


Ale trochu mi chybí ta časně ranní atmosféra, hodina mezi psem a vlkem, kterou mám z celého dne nejraději. Měkké světlo ozařuje horizont, pára stoupá z lesů a válí se nad řekou. Ve městech se potácejí opilci vracející se z flámů a mezi nimi se proplétají šedé siluety těch, kteří už spěchají do práce. Je ticho a klid, ve vzduchu se tetelí očekávání dne nadcházejícího.
Rána ve městě jsou úplně jiná než rána v krajině, obě ale miluji.

Takže jsem se dnes rozhodla si připomenout radost z ranního běhu a bylo to ohromující, viděla jsem východ slunce, barevnou oblohu, obrovskou dvojitou duhu a nakonec jsem příšerně zmokla.
Euforizující zážitek, zkuste to občas taky.

sobota 27. října 2012

Příští rok

Obvykle to začne Valentýnem. Každý rok se to opakuje, každý rok si říkám, že příští rok se už na Valentýna nevykašlu, ale že opravdu popřemýšlím nad tím, čím svého kluka obdaruji a fakt už si uděláme oba čas zajít si večer na hezkou večeři. 
     Na Velikonoce mám vždy v plánu alespoň koupit cestou domů pár pugétů, abych si doma udělala jaro- ale nakonec si tak maximálně vyměním tapetu v počítači. 
     Plynule přes Čarodějnice, kdy si pokaždé opakuji, že napřesrok už vážně pojedu na venkov a strávím celou noc venku u ohně, přes první Máj, kdy se pokaždé v jedenáct večer s Tomem zděsíme, že uschneme a s baterkou hledáme v Praze za barákem nějakej rozkvetlej strom.
     Že by člověk měl v létě vyjet na dovolenou, odpočinout si a změnit trochu prostředí- to se snažíme popřít každý rok, kdy sedíme na Letný v parku, pijeme Kofolu a diskutujeme o tom, že Praha v létě je stejně nejlepší, tak co se budeme někam táhnout.

     Dýni jsem taky ještě nikdy nevydlabala, pokud jsem z ní zrovna nechtěla dělat polévku, abych ji mohla postavit na Halloween za okno. 
     Skvělou narozeninovou oslavu, kam pozvu všechny své přátele už opravdu uspořádám příští rok, letos jsem to nějak nestihla zorganizovat. 
     Taky bych hrozně ráda jednou začala vánoční dárky kupovat včas, a pořídila si domů stromek, nebo alespoň zavěsila jmelí... Naštěstí zatím pokaždé se mi alespoň povedlo strávit svátky s rodinou, ale když mi letos otec poradil, že když přes Vánoce zůstanu v Portugalsku, tak přece hrozně ušetřím, málem jsem se rozbrečela. Už už jsem si sama sebe představovala, jak sedím sama pod palmou s kapsama plnejma peněz.
     A koncem každého roku si říkám: "letos ještě naposled půjdu do práce, ale příští rok chci Silvestra strávit s Tomem na horách."

     Radši ani nebudu zmiňovat všechny ty Foodfestivaly, Designbloky, konzerty a filmové festivaly, na které se letos bohužel nepodívám, ale příští rok !PŘÍŠTÍ ROK! už to určitě vyjde.

Říkám si, kdy asi ten "příští rok" přijde? Až budu mít víc peněz, nebo víc času? Až budu společenštější, romantičtější nebo pracovitější? Až přestanu nechávat věci na poslední chvíli a povinnosti odkládat na "za pět dvanáct"? 

Jedno je jisté: Už jsem snad konečně zjistila, že lepší člověk se ze mě mávnutím kouzelného proutku nestane, vize toho, že budu bohatá - povoláním manželka, která má času dost, se taky nebezpečně vzdaluje.
A pokud nechci zabřednout do čekání na "příští rok", ani slevit ze svých požadavků, budu muset začít dělat věci po svém, navzdory své lenosti a nekonečnému množství překážek, které vyvstanou po každém rozhodnutí přizpůsobit plynutí času k obrazu svému. 

Ale začnu s tím asi až příští rok, protože teď to nejde, jsem v cizině, chápete. 

pátek 26. října 2012

z návštěvy






Návštěva dnes odpoledne odletěla zpět do vlasti a já jsem tak opět osiřela.
Na druhou stranu mi to nevadí, protože už jsem se těšila, jak si uspořádám párty ve vlastním stylu (mátovej čaj s medem, vlněný ponožky a blogy) a jak si půjdu zaběhat a zacvičit, protože týden jídla a poflakování za sebou nezanechal jenom výčitky v hlavě, ale i pár gramů čistého sádla všude jinde.

Půjčila jsem si od Marči pár fotek, které zde nadělala, na kterých jsem já. 


Krásnej víkend přeji! (já budu dohánět nasekané resty, ale docela se na to  těším)

středa 24. října 2012

O mar do Cascais




Tenhle týden mám návštěvu a moc se mi líbí jí ukazovat vše, co mám na Lisabonu a okolí nejraději. A taky se mi líbí, že všechna místa mají takový ohlas, jaký měla u mě.
Když jsem viděla Lisabon poprvé, napadlo mě, že nic krásnějšího jsem ještě v Evropě neviděla a překvapivě, všichni, kteří Lisabon znají, tvrdí víceméně to samé.
Dnes jsme byly na procházce z Estorilu do Cascais, kde jsme se překvapivě skvěle naobědvaly a zašly jsme i do míst, kde jsem ještě ani sama nebyla. 

Cascais je takové portugalské Saint Tropez, plné "posh" lidí, jachet, pláží, luxusních hotelů a restaurací, uprostřed s malinkou nákupní třídou, s promenádama podél moře a roztomilým starým městem. Místo, kde prostě chcete žít a nestarat se o žádnou krizi, vlastní ani hospodářskou =)
Ale stejně nás nejvíc nadchlo moře- ačkoliv celé dny poprchává, když jsme se šly projít k moři, vykouklo slunce a udělalo se teplo. Marianě se vybil iPhone a já jsem zapomněla Konicu doma, takže jsem udělala jen pár rychlých fotek na svůj mobil.
Myslím, že vyšly krásně, obrovské vlny a dramatické nebe ani nepotřebují žádné filtry a dodatečné úpravy.

Mám ráda návštěvy, procházení po památkách, večeře v restauracích a drinky v barech u moře si většinou sama moc nedopřávám, ale co by člověk neudělal pro návštěvu!

středa 17. října 2012

Museo do Orient

Záměrně jsem si vybrala nejtěžší kurs angličtiny, který na škole máme. Joana mě odrazovala, že to pro mě bude moc těžké, čímž se mě samozřejmě hrozně dotkla, protože jsem o sobě měla mínění, že na tom s angličtinou nejsem špatně. (Já mám o sobě vůbec zbytečně často přehnané mínění).
Brzy jsem pochopila, že měla samozřejmě pravdu. "Naše" angličtina totiž není tak úplně angličtina- počítá se s tím, že když do kurzu nastoupíte, už anglicky dávno umíte a náplní hodin tak není, jak by se mohlo zdát, učit se anglicky, ale probrat celou portugalskou historii. O které toho vím asi tolik jako o jaderné fyzice. (tzn. kdysi kolem mě na gymplu prošla, nicméně nezanechala trvalé následky).

Teacher je dominantní žena středního věku, která mi bez okolků řekla, že moje english je trash. 
Poté, co se moje ego vrátilo z hor, kam se s hysterickým pláčem uteklo skrýt, rozhodla jsem se, že to prostě zvládnu. Mám přece ráda výzvy. 
Takže čtu, čtu a čtu, překládám a překládám, a pro chybějící informace chodím do knihoven, infocenter a muzeí. 

Na dnešek připadla návštěva Orient muzea, o víkendu mě čeká muzeum námořních objevů. Téma mého závěrečného projektu jsou totiž portugalské námořní objevy a kolonizace. 
Naštěstí miluji muzea. Fascinuje mě ten klid a ticho, historie sterilně uzavřená ve skleněných krabicích, pocit tajného spiklenectví s ostatními návštěvníky a se zaměstnanci muzea. Všechno, co mě otravuje, zůstává venku před dveřmi (pokud zrovna člověk nenatrefí na povinný středoškolský zájezd do muzea), dovnitř se dostávají jenom podivíni a intelektuálové (a já) dychtivě vstřebávající informace. 

A o jaké informace bohatší jsem dnes odcházela?
V přízemí probíhá dočasná výstava o obnovitelných zdrojích energie. Informace, která mi vyrazila dech je, že Portugalsko zajišťuje veškerou svou produkci energie skrze obnovitelé zdroje. Tato produkce pokryje zhruba 60% spotřeby země, což je světový unikát. Fantastické. 


První patro muzea je věnováno Orientu, tedy zemím, které Portugalci "objevili" a jejich kultuře, umění a historii. (tedy části Afriky, Indii, Číně, Indonésii a Japonsku)


A poslední patro patří asijským náboženstvím. A také krásné výstavě zabývající se historií pítí čaje.


Pokud se budete někdy pohybovat v Lisabonu a nebudete vědět coby (což se ale asi nestane), bez obav do muzea Orientu zajděte, stojí to za to.

A na závěr kvíz: "Najdi rybu." (Je tam kapr jako stehno, očividně hospodářská krize v zemi ještě není tak strašná, lidé stále mají co jíst a nemusí lovit potravu v rybníčcích před muzeem.)


neděle 14. října 2012

Asociál






Mám školu šest dní v týdnu. Cesta do školy mi trvá hodinu a půl. To znamená, že strávím tři hodiny denně někde na cestě. Po škole jsem ráda, že si stihnu něco uvařit, udělat úkoly a jít si zacvičit, nebo zaběhat, zavolat domů. Na nic jiného čas nezbývá, nebo zcela výjimečně jednou týdně. 
Nevím, jak to dělají ostatní Erasmus studenti, ale asi musí mít lepší systém, než mám já, protože je vidím denně v ulicich Bairro Alto (místa, kde se v Lisabonu "paří" a shodou okolností místa, kde bydlím), jak se druží, veselí a opíjejí. 
Bohužel já se neumím přenést přes to, že mě někdo platí za to, abych tu studovala a učila se jazyk, a prostě do školy nechodit a užívat si tu alkoholu a pofidérního společenského života. 
Erasmus studenti obvykle spolu i bydlí. Bydlí většinou minimálně po šesti lidech v doupěti, kde se koná párty od rána do večera. Já jsem ale vyměnila možnost nonstop zábavy za vlastní čistou koupelnu a klidné spolubydlení ve dvou lidech. 
Nebudeme chodit kolem horké kaše, prostě je ze mě tragický asociál. Jestli můj život vypadá zajímavě, tak je to jenom iluze způsobená vzdáleností, protože veškerou náplň svého času jsem vám popsala na začátku jednou větou.

Zvláštní ale je, že mi to vlastně nevadí. Když to vezmu kolem a kolem, jsem spokojená, dělám to, co jsem vždy dělat chtěla. Na druhou stranu mi nějakej hlas v hlavě našeptává, že jsem loser, že takhle bych žít neměla a jsem na to moc mladá, ať se rozhlédnu kolem sebe a začnu si "užívat".
Mám ale trochu pocit, že to je našeptávač společenských konvencí, očekávání, která nejsou moje. Nevím, jak se k tomu mám postavit, tak si alespoň postěžuji v tomhle kousku virtuálního prostoru. Omlouvám se za sebe. 

středa 10. října 2012

Parque das Nações












Parque das Nações is a leisure, commercial, and residential area in LisbonPortugal. It covers an extensive area in northeastern Lisbon next to the Tagus estuary, formerly used for mainly industrial purposes.
The area underwent a tremendous transformation in the 1990s when it was chosen as the location for the Expo '98 World Exhibition. After the exhibition, the area got its current name (although it is not uncommon for the Portuguese to still refer to it as "Expo"), and more transformations occurred such as the new Vasco da Gama shopping mall, the Lisbon's International Fair complex, hotels and many new office and residential buildings. Many attractions built for the Expo '98 remained and keep drawing visitors, such as theOceanarium, one of the world's biggest aquariums.
Taking advantage of its geographical position, Parque das Nações is also proud of its brand new Marina. Marina Parque das Naçõesfeatures 600 berths and modern infrastructures, a river pier for cruises or historical vessels, and an exclusive pontoon prepared to receive nautical and on land events.
For those who are birdlovers, this is a perfect spot for bird watching as it is sited in the Tagus Estuary, one of the largest and diverse estuaries of Europe.
An estimated 15,000 people currently live in the Parque das Nações, which is halved between the Lisbon and Loures municipalities, effectively splitting the local government of the area. There is a movement of citizens requesting the Lisbon's half to annex the one belonging to Loures, thereby integrating the entire area within the Lisbon municipality.
(zdroj: wikipedia.org)

pondělí 8. října 2012

p...pondělí


Ráno jsem si doma zabouchla klíče, potom jsem zjistila, že mi z neznámých důvodů nefunguje telefon a pak, když jsem konečně přijela do školy, čekalo nás překvapení- jediná hodina, kvůli které jsem sem hodinu a půl jela, odpadla. Všechno špatně. Byla bych jela domů a zalezla si zpátky do postele...jenže nemám ty klíče. 

Pondělky jsou kouzelné.

neděle 7. října 2012

Mercado do Ribeiro


Místo, kam si každé ráno chodím pro ovoce a pro zeleninu. 
Není to úplně snadné, protože musím sejít (a následně vyjít) tisíc schodů, prodírat se davem otrapů teprve se vracejících z párty a projít kolem hor polomrtvých mořských živočichů (rybí trh), což mi jako vegoušovi po ránu vůbec dobře nedělá. 
Odměnou mi ale jsou prvotřídní potraviny v bio kvalitě.
Dnes jsem například "ulovila" dýni, zítra z ní nadělám hranolky opět podle receptu drahé Kitchinette


pátek 5. října 2012


Zdroj: http://cool-lisbon.blogspot.pt/2012/03/lux_06.html

Když jsem se včera večer vrátila ze školy domů, byla jsem rozhodnutá se večer učit a strávit následující páteční, sváteční den během a plaváním a přípravou jedné prezentace. Jala jsem se vařit podle TOHOTO receptu večeři (mimochodem perník a ani pohanku tady člověk prostě nesežene, ale aspoň tím získá prostor pro improvizaci) a když jsem byla v nejlepším, přišla Vera a zeptala se mě, jestli jsem ready. 
Ready for what?
To mám z toho, že se nikdy nekoukám na telefon a to mám dokonce dva .
Vera měla totiž včera narozeniny, což jsem samozřejmě taky úplně vyignorovala, a psala mi zprávu, že mě zve na svou narozeninovou oslavu.

Tak jsem polévku rovnou strčila do lednice, smyla ze sebe písek z pláže a vyrazili jsme. V nejpitoresknější části města v malinké, levné restauraci se nakonec sešlo více než třicet veřiných přátel. Zvláštní směs lidí, ale co by člověk čekal od psycholožky. V nižším počtu jsme pokračovali do baru a nakonec mě Vera s Nunem vzali do nejlepšího (a nejdražšího) klubu ve městě, do kterého, když se člověk chce dostat, musí si vystát dvouhodinovou frontu před vchodem. My jsme byli zapsáni na seznamu pozvaných hostů jako někdo z vedení Heinekenu, ale jak se to celé stalo, to opravdu netuším.

Většinou jsem na párty jediná, kdo nepije tvrdý alkohol (vyjma těhotných) a většinou jsem stejně druhý den jediná, komu je strašně špatně. A protože jsme se včera vrátili domů dnes v sedm ráno, zkuste hádat, kolik jsem uběhla a uplavala.

Nicméně jsem ráda, že zas alespoň 14 dní na žádnou párty nemusím a návštěvu "nejlepšího" klub ve městě mám odškrtnutou ze seznamu věcí, které musím zažít

úterý 2. října 2012

index spokojenosti

Oblíbila jsem si jeden termín, který používá moje spolubydlící: "index spokojenosti".
Pohyb indexu spokojenosti člověk může pozorovat, pokud je jeho kvalita života taková, aby nemusel řešit, zda zítra sežene něco k jídlu, nebo nebude znásilněn, nebo neskončí na ulici. Tudíž, co si budeme povídat, radovat se nad rostoucím indexem spokojenosti se může jen velmi malá část lidstva. Na druhou stranu nemá cenu si vyčítat, že se snažíme být spokojení a pro ten pocit dělat maximum, spokojení lidé pozitivně ovlivňují své okolí, což je samo o sobě mnohem důležitější, než by se na první pohled mohlo zdát. 

Ale dost vyprávění hodného žáka pomocné školy.

Co vás dělá spokojenými?
A nebudeme se teď bavit o "když jsou všichni moji blízcí zdraví", ani o "radosti v očích vlastních dětí", pokud by tyhle věci nefungovaly, o žádném indexu spokojenosti nemůže být řeč. Index spokojenosti můžeme pozorovat, když máme pocit, že všechno je, jak má být. Je to jakási nadstavba, náhlý, zdánlivě bezdůvodný pocit štěstí. Může to bejt květina ve váze na stole, výhled z okna na louku, nebo vůně čerstvé kávy, co já vím. 
Je dobré vědět, které činnosti a vjemy nám tenhle stav navozují a následně je záměrně vyhledávat, zaměřit se na ně. A potom se jimi uklidňovat, tetelit se blahem, těšit se z nich.

Co funguje na mě?
Vysledovala jsem, že mě uklidňují rozlehlá prostranství a planiny, místa, kde volně fouká vítr, která dýchají. A právě tak velké, prostorné místnosti, haly, vysoké stropy, chlad a světlo. Jestli mě něco přivádí k zoufalství, tak jsou to "útulné pokojíčky", když se potřebuji uklidnit, musím vyběhnout za město. Někdy se musím radostí smát, když jedu po dálnici rovinatou krajinou, nebo stojím v nádražní hale.
Ráda sedávám na břehu moře nebo jezera a užívám si pocit vlastni nicotnosti oproti obrovské vodní ploše.
Když jsem hodně unavená, potřebuju cítit sladkou vůni, ať už je to vypraná šála, sladký kafe nebo parfém.
Přemýšlet můžu, jenom když je vše kolem mě srovnané do latě, vyhledávám tlumené a jednolité barvy, abych se mohla v klidu soustředit.
Vždycky se mi výrazně zlepší nálada, když si kousnu do opravdového ovoce, tím nemyslím supermarketové polotovary, ale šťavnaté a voňavé, skutečné ovoce. Pomalu sníst celý hrozen vína, takového, ve kterém je "wow" v každé bobuli, zažene kdejakou chmuru.


Na myšlenku snažit se definovat "index spokojenosti" mě přivedlo dnešní odpoledne strávené na pláži. Seděla jsem tam už asi potisící, ale zase mi v hlavě rezonovalo báječné nic. Je konec sezóny, na pláži je tak člověk skoro sám, ale počasí je ještě úplně letní, racci řvou, na obzoru se pohybují siluety plachetnic. Bílá barva písku se pozvolna vpíjí do zelenkavých odstínů oceánu a ty o kousek dál přecházejí do světle azurové barvy nebe. Když mi písek zavrzal mezi prsty na nohou a vítr rozfoukal slané vlasy, měla jsem pocit, že sem na vteřinu zažila zen. Můj index spokojenosti vystřelil do nebeských výšin.
A nejlepší na tom je, že vím, že tohle se stane pokaždé, když si na ten břeh sednu. 
A to je to, o čem tady mluvím.