neděle 30. září 2012

krátce



A teď je sobota večer, po oknem slyším rozjásané zvuky baru, spolubydlící se věnujou pití portského a takovej těm věcem, o kterejch se mluví až po desátý večer, a já jsem právě dočetla článek o konkurenční struktuře v plavebním průmyslu, ale ještě mě čeká vývoj podoby národního portugalského kroje v průběhu dějin. 

Ale zítra....zítra!!!

neděle 23. září 2012

A pak přišla bouře.



Na pláži v Carcavelos se koná mistrovství světa v surfu žen. Chtěla jsem se na holky jít podívat přes den, ale usnula jsem ve vlaku a probudila se až na konečný, tj. v Lisabonu. 
Vyrazila jsem aspoň večer na konzert na pláž, kterej byl nakonec úplně skvělej. Až mi zas budou Portugalci tvrdit, že nemají žádnou dobrou vlastní hudbu, můžu argumentovat kapelou, která se jmenuje Orelha Negra.
Mrkněte na video, btw. v hlavní roli Lisabon.

Přesně můj šálek čaje.
Už mi rozumíte? =)


Pláž v Carcavelos je nádherná, obrovská a docela klidná, problém ale je, že leží vcelku daleko od nádraží. A vede k ní cesta, na které bych se vyskytla v noci sama jen fakt dost nerada. Po konzertě jsem radši vyrazila zpět a vzala to oklikou po výpadovce vedoucí po pobřeží. Pěkně blbej nápad. Ale to si nevybereš.

A doma jsem se ještě stavila v baru u nás v ulici a potvrdila si tak jedno ze zásadních pravidel vesmíru: "Můžeš ujít světa kraj, ale nejlepší hospoda je stejně vždycky ta za barákem".
Majitel žil rok v Brně. 


V noci přišla bouře s vydatným deštěm. Spláchla všudepřítomný pach moče a rybiny, ale také moje naděje na neděli strávenou na pláži.
No, alespoň se mohu věnovat studiu. Hurá.

pátek 21. září 2012

Já mám hodinky, oni mají čas...


Čtrnáct dnů, třetí kolečko.

Scéna první, nádraží, 20 minut čekání:
: "Jdu si pro tu kartu, co měla bejt hotová před pěti dny a nebyla"
Portugalec: "Jasně, už ji tady máme"
Já: "Tak mi na ni nahrajte lítačku na vlaky a na busy."
Portugalec: "ZROVNA dneska nemůžeme nahrávat lístky na autobusy."
Já: "Tak aspoň na ty vlaky."
Portugalec: "Dobře, to ale bude dražší, než kdyby sis to koupila najednou."
Já: "Zaplatím kartou"
Portugalec: "Tady se může platit jenom portugalskejma kartama."
Já: "Vždyť jsem tady minule touhle kartou normálně platila..."
Portugalec:" To není možný."

Scéna druhá, banka, 30 minut čekání:
Já: "Takže mi chcete říct, že když si chci vybrat šest set EUR, musím to udělat u bankomatu, natřikrát, zaplatit 25 EUR na poplatcích za výběr a částku dostanu vyplacenou v desetieurovkách?"
Portugalec: "Je to tak."

Scéna třetí, škola, 60 minut čekání:
Já: "Tak vám nesu rozvrh a ty papíry, jak jsem je měla vyplnit do konce týdne, abych si mohla vyzvednout ID a číslo studenta."
Portugalec: "Ježiš, zapomněl jsem ti dát ještě tohle..."
Já: "Aha, tak alespoň už jsem si sestavila ten rozvrh konečně."
Portugalec: "V pondělí se rozvrhy budou měnit."
Já: "A kdy už dostanu konečně ID a číslo studenta, bez kterýho se nenajím, nepřihlásím do systému, nemůžu tisknout, nemám přístup na internet a nemůžu si půjčit učebnice?"
Portugalec: "Až mi přineseš ty vyplněný papíry a sestavenej rozvrh. Stav se příští pátek."


vlny

Neptejte se mě, jak se mám.
Nemám ráda, když na tuhle otázku odpovídá někdo jinak, než že se má dobře. Je to otázka tzv. zdvořilostní. Takže stejně odpovím, že se mám dobře. 
I kdybych měla náhodou pocit, že skutečně někoho zajímá, jak že se mám, řekla bych, že se mám dobře.
Hlavně neotravovat svou existencí žádné jiné existence, tak to je.
Když se nemám špatně, tak se stejně vlastně mám dobře, ne?

Dosáhla jsem nové úrovně umění průhlednosti. Jsem naprosto průhledná, čirá jako sklo, jako studánka lesní.  Tak průhledná, že až to skoro vypadá, že jsem prázdná. Lidi do mě ani nevrážejí, oni mnou procházejí, bez mrknutí oka na mě ani nemrknou. Ani se neotočí, jen projdou.

Dosud jsem nepochopila, kde se bere pocit štěstí. Někdy splním veškeré potřebné požadavky a nestane se nic. Jindy se začnu smát ráno uprostřed prázdný ulice.
Už jsem skoro deset měsíců čistá. 

Bála jsem se o oceán. Ale dnes přišly vlny, přesně podle všech očekávání, obrovský, krásný vlny. Seděla jsem na břehu a nemohla se ani pohnout, ani jsem nedýchala strachy, že když mrknu, vlny zmizí.
Průhledná holka na břehu moře.

Jediná fotka, kterou doma mám je ta, na které jsem vyfocená já. Jsem položená vedle zrcadla. Pro jistotu.

neděle 16. září 2012

Belém

Most 25.dubna, socha Cristo rei a závody plachetnic
A moje nový boty =)
Za mnou kamenej Vasco de Gama, Fernao de Magalhaes a další mořeplavci a králové.
Památník námořních objevů.
Belém, Lisabon.
Vyhlídka na památníku. Cha a samospoušť.
Klášter sv. Jeronýma, pozdně gotický styl, Unesco
Belémská věž (odsud vyplouvali mořeplavci na své objevitelské cesty)
Pit stop
A čau.

pátek 14. září 2012

Zastav!



Před pár dny byla na facebooku výzva od jednoho redaktora Respektu, zda by, pokud někdo pobývá ve velkém evropském městě, mohl zaslat pár fotek tamních zastávek MHD.
Mohla bych, určitě bych mohla, ale nevěděla jsem jakých zastávek. Zda jde o to, zachytit zastávku tzv. běžnou, průměrnou, za vše hovořící, nebo naopak mám hledat zastávky tzv. výstavní, krásné, zvláštní. Nevěděla jsem, jakého článku se fotky stanou součástí. Nakonec jsem zhodnotila, že nejlepší bude, když prostě vyjdu za barák a vyfotím dvě nejbližší zastávky. Pro ilustraci. Žádnej disneyland. 


Lisabon je totiž svou sítí MHD velice speciální. Nebo znáte hodně měst, kde jsou součástí běžné MHD lanovky? Historické tramvaje? Výtahy?


Lisabon leží v deltě řeky Tejo, vystavěn na okolních kopcích. Co kopcích, krpálech! Člověk zde neustále strmě stoupá, nebo klesá, nebo se belhá po schodišti, a to vše je korunováno staletým (možná i starším) dlážděním, vedrem, uzounkejma uličkama, přehuštěnou automobilovou dopravou a po šesté večerní i davy rozjařených lidí. Na podpatky člověk může rovnou zapomenout, na ježdění na kole rovněž a řízení auta je (pro mě) vrcholným adrenalinovým zážitkem, který když přežije, stejně nikdy nenajde místo k ustájení svého plechového oře.
Je to trochu hardcore.


Ke mně domů vede jedno obrovské, dlouhé schodiště téměř od nábřeží až ke dveřím. Jednou bych chtěla být v takové kondici, abych ty schody vyšla na jeden zátah a nahoře nebyla zralá na sprchu a ventolin. V paralelní ulici jezdí lanovka. Přesně ta samá, která v Praze jezdí na Petřín. Normální lanovka mezi domy, kterou normální občané používají jako součást MHD. O kousek dál je výtah Santa Justa, který funguje od roku 1902, dnes již spíše turistická atrakce, ale znám i také, kteří se jím nechávají běžně vyvážet ze jedné čtvrti do druhé. A vně starého města jsou i eskalátory.
To myslím k pochopení problematiky stačí. Kopce jako prase. (Vždycky jsem si přála bydlet ve městě typu Amsterdam, kde kolo je součástí dopravní kultury, lze na něm jezdit v šatech a v lodičkách a usmívat se na lidi kolem. Tak třeba příště to už vyjde.)


Možná v některém z příštích čísel Respektu budou k vidění tyhle dvě moje fotky. Já si tady asi Respekt nekoupím, a vy taky nemusíte, protože vy ty fotky vidíte už tady u mě na blogu.  Ale kupte si ho, protože to je nejlepší českej časopis a schovejte mi ho, protože se chci pokochat svou vteřinou slávy. 

středa 12. září 2012

jo, tak takhle žít můžu







Dnes jsem režim pláž-bar proložila ranní jógou, jak už jsem naznačila na facebooku =), a na to, že jsem posledních půl roku cvičila poctivě každej den, jsem pěkně zmordovaná. Následně odpoledne mě vynesla vlna na šutr a skončila jsem jen s trošinku odřeným stehnem, překvapivě, protože jsem čekala pár zlomených žeber.

Je to boj, ty prázniny, skoro o život!

úterý 11. září 2012

Jdi do hajzlu, Nečasi


Dnes jsem přišla z pláže a otevřela jsem si český zprávy. Já vím, já hloupá to dělám pořád dokola, ale když já mám pocit, že chci vědět, co se v našem malém rybníčku děje, protože sem neprosákne nic, zhola nic. 

Přečetla jsem si, co říkal včera náš prime minister a zatmělo se mi před očima. Víte, já jsem ho měla za blbečka vždycky, protože moje srdce bije vlevo, a ten člověk zkrátka vždycky vysílal na jiný frekvenci než já, ale budiž, stále jsem ho považovala za šprta s brejličkama, co to přese všechno určitým způsobem myslí dobře.


Ale takovou snůšku příšerných keců jsem dlouho nečetla. Chápu, že dostal od Kikiny mokrým hadrem přes držku za ty svý výroky z posledních pár dnů, ale tohle…buď netuším, co má Hradní pán za páky, anebo je náš premiér skutečně kokot (prašť, jako uhoď), a díkybohu se to konečně ukázalo ve všech svých barvách.


Teď jsem vážně ráda, že sem (a ani nikam jinam mnohem blíž) neprosákne nic, protože jinak bych se musela hluboce stydět. Jeden idiot v čele státu stačí, drahoušku, ale dva- to už je příliš silná káva. Proto říkám, přátelé, že ten člověk v žádném případě nemluví za mě a navzdory českému exportu  (či kýhovíru), Dalajláma zůstane jedním z těch, kterých si na celé planetě vážím nejvíc a i nadále se budu modlit za Pussy Riot a za tisíce dalších lidí, kteří dělaj věci jinak a navzdory.

neděle 9. září 2012

nedělní odpoledne



Bejvá občas docela nuda.
Dnes jsem narušila běžnou rutinu plář-bar-pláž-bar, protože včera bylo obého až příliš, pořádně jsem se vyspala a potom jsem se šla nudit na nábřeží. Dlouhou chvíli jsem si zkracovala jedením zmrzliny a nakonec jsem šla hledat optimální bežeckou trasu na zítra. Ideální cestu podél řeky jsem nenašla, ale našla jsem alespoň takovou, kde se ráno nebudu bát o život.
Když už jsem došla docela daleko, řekla jsem si, že se půjdu projít do Alfamy, což je nejpoetičtější místo Lisabonu a zas jsem z toho byla celá naměkko, ze všech těch uliček a schodišť a balkónků a barů a z celý tý atmosféry místa, které vás přenese do minulého století. A oklikou jsem se starým městem dostala až skoro domů a stavila se nakoupit ovoce a zeleninu.
Večer jsem strávila "vařením" gazpacha. Je mi strašně líto těch, kteří ještě gazpacho nejedli, protože já bych pro něj upsala duši ďáblu. Možná se tu brzy objeví recept, nejlépe ještě v létě, protože kdo by jedl studenou polívku v zimě, že jo.
A před chvílí mi volala Joana, že dopekla rybu, ať se stavím a potom půjdem do venkovního kina.

Teď mě ale napadá, kde že je vlastně ta nuda? 

naposledy z Balatonu




Koupila jsem si kabel, kterým potečou fotky z telefonu do počítače, třikrát hurá.
A tím pádem jsem se dostala ještě k fotkám z Balatonu. A byť to není moc aktuální, bylo by mi líto je sem nedat, protože se mi děsně líběj. 

Jinak už bydlím. S psycholožkou. To se může hodit.

čtvrtek 6. září 2012

letošní poprvé z Portu

Fotky jsou v mobilu a kabel od mobilu je v Česku, kde já nejsem. A ty další způsoby, jak dostat fotky z telefonu až sem na blog, jsou mi tajemstvím.
Takže třeba někdy příště, až se mi bude chtít tahat někam foťák, nebo až to vyřeším úplně jinak.
Ale ono je to asi stejně šumák, představte si ráj na zemi a představíte si místo, kde teď sem.

Cesta byla díkybohu suchá, ale o portugalských aerolinkách už nikdy nic hezkýho nepovím. Joana mě našla a odvezla do bytu v úplně nejúplnějším centru Lisabonu, kde cesty jsou na sebe kolmé ve smyslu vertikálním, nikoliv horizontálním, domečky jsou asi tři metry široké a z každého bytu má jen jeden pokoj okno.

Dopoledne a poledne jsem strávila na pláži daleko za městem, kde jsou na oceánu velký vlny a voda je tak studená, že v ní jde vydržet jen když si načůráte do neoprénu. Nenamazaná samozřejmě. Takže teď zářím jak ředkev a je mi blbý chodit mezi lidi. Žádný ledvnikovo-řízkový turista by se za mě nestyděl.

Hledám si svůj byt, zkouším najít takový, který bude mít okno na ulici, ne jenom do sousedního bytu. A dnes jsem měla vegetariánský hotdog, což už samo o sobě zní jako hovadina, a říkám vám, nejezte to, bylo mi z toho pěkně blbě. Naštěstí jsem to večer rozpila červeným portugalským. A jinak už asi nic zajímavýho. Kromě toho, že už mám snad konečně opravdovou radost, že jsem tu a že všechno klaplo, co klapnout mělo, protože do teď jsem byla hrozně emočně vyčpělá, asi tím stresem. A dnes to ze mě spadlo a konečně mám zas pocit, že všechno je, jak má bejt.

Příště s fotkama, I promise.