čtvrtek 30. srpna 2012

Stěhování


Stěhování, stěhováníčko. Už zase. Nacpat svůj život do krabic a vše podstatné obsáhnout kufrem.
Nehromadím věci, nejsem ten typ, co si schovává věci "na památku", přikrášluje si své obydlí kdečím a nemá srdce vyhazovat věci s příběhem. Žádný "co kdyby" nevedu a jak se mi doma přimotá pod nohu něco, co nemá praktické využití v každodenním životě, nemilosrdně to letí do popelnice.
A stejně jsem za tři roky nashromáždila úctyhodnou hromadu věcí. Když tak koukám na krabice a pytle kolem sebe, říkám si, kolik zbytečných věcí si s sebou taháme. Kolik z těch věcí opravdu potřebuju? Pět procent? Možná ani to ne. Mám chuť mezi ty kartonový stavby hodit granát. Ale granát nemám, takže to všechno zase povezu ...eh, kam jinam než k rodičům. Potupnej pocit. Jak dlouho to tam asi bude hnít? Pár let, než se vrátím a starý krámy pro mě budou leda  přítěží? Nebo už se nevrátím?
Při balení jsem měla zvláštní pocit, takovej definitivní. 

Prošlo mi rukama spousta věcí, nemohla jsem se ale zbavit dojmu, že ty věci ke mně vůbec nepatří. Jako bych vyklízela byt po mrtvém.

Byt to byl skvělej, i když jsem si to v celým vesmíru asi myslela jen já. Budou mi chybět růže za oknem, posezení na schodech odkud je vidět celá Praha a ty velký, vzdušný a poloprázdný místnosti. Nastěhovala jsem se sem hned po maturitě, žába blbá a nazkušená. Blbá jsem tedy stále stejně, ale zestárla jsem tu asi tak o 200 let. I když jsem hodně cestovala a často jsem tu dlouho nebyla, ale stále jsem měla pocit, že když se vracím do Prahy, vracím se k sobě domů. No a teď je šmitec. Nechci bejt patetická, ale je to trochu bittersweet.
Hloupá Honza jde do světa. 

PS: Omlouvám se za ty přehnaně osobní kecy, ale muselo to ven.

Žádné komentáře:

Okomentovat