čtvrtek 30. srpna 2012

Stěhování


Stěhování, stěhováníčko. Už zase. Nacpat svůj život do krabic a vše podstatné obsáhnout kufrem.
Nehromadím věci, nejsem ten typ, co si schovává věci "na památku", přikrášluje si své obydlí kdečím a nemá srdce vyhazovat věci s příběhem. Žádný "co kdyby" nevedu a jak se mi doma přimotá pod nohu něco, co nemá praktické využití v každodenním životě, nemilosrdně to letí do popelnice.
A stejně jsem za tři roky nashromáždila úctyhodnou hromadu věcí. Když tak koukám na krabice a pytle kolem sebe, říkám si, kolik zbytečných věcí si s sebou taháme. Kolik z těch věcí opravdu potřebuju? Pět procent? Možná ani to ne. Mám chuť mezi ty kartonový stavby hodit granát. Ale granát nemám, takže to všechno zase povezu ...eh, kam jinam než k rodičům. Potupnej pocit. Jak dlouho to tam asi bude hnít? Pár let, než se vrátím a starý krámy pro mě budou leda  přítěží? Nebo už se nevrátím?
Při balení jsem měla zvláštní pocit, takovej definitivní. 

Prošlo mi rukama spousta věcí, nemohla jsem se ale zbavit dojmu, že ty věci ke mně vůbec nepatří. Jako bych vyklízela byt po mrtvém.

Byt to byl skvělej, i když jsem si to v celým vesmíru asi myslela jen já. Budou mi chybět růže za oknem, posezení na schodech odkud je vidět celá Praha a ty velký, vzdušný a poloprázdný místnosti. Nastěhovala jsem se sem hned po maturitě, žába blbá a nazkušená. Blbá jsem tedy stále stejně, ale zestárla jsem tu asi tak o 200 let. I když jsem hodně cestovala a často jsem tu dlouho nebyla, ale stále jsem měla pocit, že když se vracím do Prahy, vracím se k sobě domů. No a teď je šmitec. Nechci bejt patetická, ale je to trochu bittersweet.
Hloupá Honza jde do světa. 

PS: Omlouvám se za ty přehnaně osobní kecy, ale muselo to ven.

neděle 26. srpna 2012

O psech jako lidech

Objevila jsem dnes blog amerického psa. A je to jeden z nejvíc cool blogů, které znám.
Samozřejmě mě napadlo, jak se, proboha, ten pes dostal do situací, ve kterých je zachycen a jestli je mu to příjemné, ale v poslední době jsem potkala několik psů, (nutno podotknout, že velkých plemen) kteří vykazovali charakterové vlastnosti, které jsem doposud zaznamenala jen u lidí.
A dost to tedy zamávalo s mým vztahem ke psům. Vlastně jsem psy nikdy neměla ráda a už vůbec jsem neměla ráda lidi, kteří měli psy rádi hodně.
Ale po prvním setkáním s ridgebackem Rustym jsem musela své stanovisko značně přehodnotit a od té doby  se setkávám se psy, kteří jsou na první pohled tak silnými osobnostmi, že mám pocit, že při oslovování bych jim měla vykat.
Lidi po světě taky běhají nejrůznější a proto jsem nakonec dospěla k závěru, že proč by nemohl existovat pes, jehož koníčkem je focení a gymnastika. Seznamte se s Maddie. 






čtvrtek 23. srpna 2012

Do školy


Za chvíli vyrážím na přijímačky na magisterské studium. Přijde mi to jako dokonale absurdní drama. Ještě tu školu, co mě se.e, nemám ani hotovou a už se na ni hlásím znovu. 
Jsem z toho trochu schizofrenní, no, mám já tohle zapotřebí?

úterý 21. srpna 2012

Budapešť





Často cestuju sama.
Nejprve mi to bylo líto, ale nakonec jsem si zvykla. Teď už bych neměnila, zjistila jsem, že sama si užiju místo stejně mnohem líp. Nemusím na nikoho brát ohled, o ničem diskutovat. Když si chci sednout na nebřeží, zapálit si cigárko a kinklat nohama nad řekou, tak si prostě sednu a udělám to. Jdu kam chci, aniž bych neustále byla konfrontována, jestli vím, kam jdu a co tam uvidím. Jdu klidně spát v deset a nikdo mě netahá do klubů, který mi stejně lezou na nervy.... 

V Budapešti jsem sama nebyla. A už to jelo...

A: "Tak kam půjdem, co vás zajímá?"
X: "Do nejbližší trafiky pro kafe a pro cigára, jinak je mi to jedno"

A: "Tak půjdem do galerie?"
X: "To je zbytečne drahý."


X: "Tak vymysli ty, kam půjdem."
A:"Ok, takže tudy (ukazuju na mapě)"
X: "No to ses pos...a, takovou dálku?!"

A: "Hele, máme dvě hodiny, tak se půjdem někam najíst, ne?"
X: "Se stavím na burgra v mekáči a budu v pohodě."

X,Y,Z: (sborově) "Už tam budéééééém?!"

Radost, cestovat s přáteli =). Ale i tak to za to stálo. Asi tam ale pojedu ještě někdy znovu. Sama. 

sobota 18. srpna 2012

Děti fotily...







Na táboře jsme dětem rozdali foťáky, úplně nejobyčejnější kompakty, asi takový, který byste byli ochotni půjčit bandě rozjívených dětí, a vyhlásili jsme soutěž o nejlepší fotku v různých kategoriích. Čekala jsem, že z toho vyleze lecjaká kravina, ale tohle teda ne. Já myslim, že super, ne?

čtvrtek 16. srpna 2012

z kabeličky


Během hysterického hledání kdovíčeho jsem vysypala obsah svý tašky a koukám, jak se pěkně vybarvil.

Týpek nahoře na žvejkačkách povídá: 


"Včera se mi pod voknem promenovaly děsně zmalovaný polonahý buchty na jehlách."

"Nejdřív jsem si myslel, sou to štětky."

A když žvejky otevřete, dodá:

"Pak mi ale došlo, že je prvního září a děti dou do školy..."

Jsou to žvejky z projektu Charity Gums, o kterém si můžete přečíst ZDE, ve zkratce: Z prodeje každé krabičky jde 10% ceny na charitu a obaly navrhují mladí výtvarníci, takže co obal, to perla. Osobně ale favorizuji tzv. Klausovky, které jdou tak na dračku, že když jsem na ně uspořádala lov, že jich nakoupím do zásoby, neuspěla jsem ani na jednom z prodejních míst. Smolík.

úterý 14. srpna 2012

Balaton vol.II



Jo, je to mělký.


Klepala jsem si před pár lety na čelo, když mi naši řekli, že jedou na dovolenou na Balaton. Přišlo mi legrační, že v době, kdy můžou jet kam chtějí, jedou zrovna tam.

Stačilo pár let a na otázku "co takhle zajet na Balaton?" dychtivě odpovídám, že jasně, protože to je přece retro a tím pádem cool. 
A cool to fakt bylo. 

Sešli jsme se v Budapešti a pokračovali obytňákem směr maďarské moře, cestou jsme vypili plnou lednici piva a zazpívali si s Bobem Marleym, což jsem brala jako jasné znamení, že tahle dovolená se povede. Bydleli jsme v parádním domku na kraji městečka přímo u pláže. Jako velký bonus počítám, že skrze zahradu  vedly koleje a pro mě jako pro vlakového fandu není nic hezčího, než když sedím na zahradě s přáteli, grilujeme, pokuřujeme a za zády nám projíždí rychlíky směr Budapešť. 

Voda v Balatonu je krásně zelenkavá, trochu kalná od zvířeného písku, ale čistá. Když fouká, tak se i vlní, naše městečko bylo malé, bez monstrózních hotelových komplexů a bez davů přismahlých turistů. Večer jsme chodili ochutnávat regionální vína na trhy, ale mezi námi, na to by byl měsíc krátká doba, cpali jsme se langošema a rybama, kluci si oblíbili pečené maso se zelím, já zas zelím plněné pálivé papriky. Čisto, teplo, absolutní pohoda (nedá mi to a musím dodat, že vše se pohybuje v polovičních cenách, než srovnatelná místa na západě).

Víc fotek už sem z Balatonu cpát nebudu, protože mně se sice modré vody, modré nebe, bílé plachetnice a racci jen tak neokoukají, ale chápu, že leckomu můžou připadat lehce fádní. Chtěla jsem fotit i víc, ale proběhla drobná anabáze s foťákem, kdy se parchant už málem taky koupal v jezeře, ale nakonec jsme se nějak domluvili a aspoň pár fotek vyšlo. 


No a teď už jsem zase "doma", na vcelku krutém dojezdu. Znám se a vím, že návraty odkudkoliv kamkoliv mi nedělají dobře, ale tentokrát se toho semlelo nějak moc, a ještě se toho hodně dít bude, tak alespoň takhle o sobě dávám vědět v pauzách mezi záchvaty úzkosti, spánkem a učením. Přesně v takovejch obdobích mám ze všeho největší chuť se na všechno vykašlat, pořídit si kočku, televizi a záhonek, zahodit telefon, odstřihnout internet a věnovat se jen vaření, běhání a pozorování mraků. Tak snad to zas brzo přejde a vydaří se všechno, za co tolik bojuju. 
Konec kňourání. 
=) 

středa 1. srpna 2012

z posledních dnů

Čaj nic moc, ale lahvičky se hodí.

Manikúra- změna je život.

lustr na portugalské ambasádě

inferno

s Kubajzem na cestě z tábora domů

Sokol na Klamovce
streetart na Letný
Tak já jedu, za 14 dní naviděnou!