sobota 30. června 2012

Prázdniny hard

Jako by nám někdo chtěl něco naznačit...


A teď kam?


Pár posledních fotek z Aše. Foceno během běhání na obstaróžní mobilní telefón. Důležitý je obsah, ne forma, tentokrát.
Už jsem zas pár dní doma v Praze a řeknu vám, ty prázdniny, to je pěkná dřina. A nejen proto, že venkovní klima připomíná prádelnu. 
Posledních pár dní bylo tak intenzivních, že ač jsem Konicu měla celou dobu u sebe, nechtělo se mi ani na vteřinu sledovat dění kolem skrze hledáček.


Ve čtvrtek jsem se konečně byla podívat v Langhansu, kde už je hotové centrum Člověka v tísni pro styk s veřejností. Krásné prostory, kam jsem ráda chodila ještě když tam byla galerie, se hned staly mojí srdeční záležitostí. Ve dvoře probíhá skvělá výstava k smutnému tématu výročí popravy Milady Horákové. Langans je otevřen každý den a vstup je zdarma, rozhodně doporučuji. A v kavárně mají skvělý bio mošty a mamacoffee kávičku. 
Důvodem mojí návštěvy byla rozlučková akce s dobrovolníky zapojenými v programu Daruj2hodiny, které se účastil i Šimon Pánek, v mých očích nejvýznamnější současná česká osobnost. Je pochopitelné, že míra dojetí byla vrchovatá, když mi kolegové přichystali překvapení a veřejně před všemi mně a ještě třem lidem děkovali za účast na stáži. Fakt jsem si chvilku připadala jak miss Amerika, slzy na krajíčku. Ale naštěstí jsme doják za chvilku zamluvili a zapili a já si tak odnáším jenom úplně malou lítost, že v Člověku v tísni nemůžu zůstat. Věřím ale, že s prvním pohledem na oceán všechny podobné pocity vyprchají.


Následující den jsme slavili s dětma v parku konec školního roku, jela jsem si pro Marii na letiště, poflakovali jsme se po Praze, na chvilku se stavili v Crossu na párty Rádia 1, potom jsem ve tři ráno opět jela s Marií na letiště a dnes sice závislá na přísunu kofeinu, rozmyslela jsem se, že se budu pohybovat pouze po klimatizovaných prostorech. Vyrazila jsem na shopping therapy a dopadlo to jako vždy tak, že mě to tam začlo brzo pěkně štvát a jediné, co mě skutečně baví nakupovat, je jídlo. Zásobeni ciderem, čerstvým špenátem, burákovým máslem, pomerančovým sirupem, zmrzlinou a dalšími nezbytnostmi, poflakujem se s klukama doma a užíváme si letní večer... každej u svého počítače. 

středa 27. června 2012

na druhé straně




Stejná krajina, stejná architektura, společné dějiny...vždycky mě fascinovalo, jak přesto je prostředí před a za státní hranicí odlišné. Kdybych se snažila rozdíl pojmenovat, opět bychom z toho vyšli jako stádo nemytejch hňupů. Dvacet let sem, dvacet let tam a změna k lepšímu viditelná leda lupou, kdovíjestli. Čím to asi bude? Strašně bych si přála, abych se dožila toho, že nikde žádná státní hranice nebude, že všichni budem jenom Evropané, v lepším případě Pozemšťané, ale z vývoje posledních let to vypadá, že tohle moje přání je čirá Utopie. Co mě ale zaráží je, že se takovýmu pokroku bráníme my, asi si nechceme nechat ukrást svoje právo krást? Dobře "nám" tak, jelitům. 


Bohužel si nepamatuju, jak se jmenuje tahle dědina ležící někde poblíž Waldsassenu a Mitterteichu, zapůsobila na mě ale mohutně. Na jednom náměstí sochy skřetů, ďáblů a smrtek a přitom se uprostřed tyčí mariánský sloup? U kostela pro jistotu stojí dva dřevěný svatý, ale v knajpě hned vedle se čepuje Zoigl (od slova Teufel?). Hned v úvodu se k nám připojil obecní blázen, kostelní zvony zvonily a zvonily a obloha se tvářila zlověstně... chvilku mě zamrazilo během jinak skvělého víkendu.

úterý 26. června 2012

V kůži bohémky

Vždycky jezdím pouze a jedině vlakem z rodné dědiny do metropole a je to jediná chvíle, kdy si kupuji časopis. Vlastně ještě na letišti, ale tam si kupuji módní plátky převážně v různých jazykových mutacích, ať zmírním pocit provinění. Do vlaku volím mezi konkurenčními plátky Reflexem a Respektem. Obvykle se rozhoduji na základě obrázku na titulní straně, v lepším případě podle hlavního tématu, hlavně rychle, ať není trafikantka nervózní. Včera volba padla na druhý jmenovaný, o kterém si mimochodem stejně myslím, že je lepší.
Na konci Respektu se nachází rubrika "Jeden den v životě", kterou si čtu docela ráda, asi že mám sklony k šmíráctví, kdo ví. Tentokrát mě ale článek fakt zvedl ze židle, tedy z obstarožní koženkové sedačky Českých drah. 
Svůj běžný, průměrný den nám představuje Anča, studentka bohemistiky na FF UK. Jako studentka soukromé školy (a teď si správný Čech odplivne) cítím se být jaksi outsiderem a pologramotným, rozmazleným dítětem (jak je mi neustále předkládáno) a vzhlížím s úctou a s obdivem ke studentům Karlovy univerzity. Beze srandy, sice přeháním, ale tak nějak to vážně cejtím. Ovšem nevědět, že slečna Anča je kým je, doporučím jí dát si facku a naordinovat si skotské střiky.


V úvodu je pobouřená, že její spolubydlící v nekřesťanských osm ráno používá svůj mobilní telefon, protože je ale Anča statečná, stejně vstane z postele v deset. Jako intelektuální rozcvičku popřemýšlí, zda šediny mužům sluší, v rámci dokreslení kompletního obrazu světa pročte Facebook. Pochlubí se, že nesnídá a protože je to rebelka, jejím prvním jídlem bývá až strips menu v KFC. Huuustý, co? Anča nás seznámí, že nosí sako, oxfordky a sluneční brýle (fakt nic víc?) a poslouchá SKA. Potom odchází do školy, ale protože ji to moc nebaví, dá si radši se spolužáky lahváče, jsou to přeci bohémové, ha ha ha. No a pak už je skoro večer, tak jde domů, dá si víno a pustí si Ulici a pak Ordinaci. 


Ok, klidně bych Anču přešla mlčením a šok z intelektuálních schopností studentky FF UK bych holt nějak rozchodila, ale já nemůžu, prostě n-e-m-ů-ž-u. Skutečně obvykle podobná individua jen obcházím a hlavně, že se s nimi nemusím bavit, ale teď bych hrozně ráda zjistila PROČ a CO ji vedlo k tomu, pochlubit se sebou na stránkách Respektu? Je to přístup "jsem kráva a nestydím se za to" nebo "záviďte rebelce z velkoměsta"? A zdaleka nejhorší je ten pocit, že po přečtení jejího blábolu možná pár lidí zařadí všechny "studentky z Prahy" do jednoho šuplíku a já bych se tam s Ančou klidně mohla potkat. Uf, běhá mi mráz po zádech, ačkoliv se ze všech svých sil snažím nebýt ničím podobným, co když jsem vlastně jenom Ančinou druhou stránkou mince? 
Konec šmitec, to radši skládat uhlí. 

pátek 22. června 2012

Eger u řeky Eger







Ašský klimatický paradox opět potvrzen, takže pokud vám je kdekoliv vedro, přijeďte na Egerlandsko, ještě lépe do Ascherlandu, ale vezměte si svetr.
Zcela výjimečně je tu i co dělat, v Henleinově tělocvičně dnes vrcholí pidivadelní festival, pokud někoho (jako třeba většinu místních obyvatel) kultůra vůbec nezajímá, příroda je tu již několik desetiletí nedotčená. Pilgrim friendly. Po pěti hodinách cesty odkudkoliv zde vypadnete z vozu a když řeknete "su dead" vůbec nebudete daleko od pravdy. 
Včera byl "takový ten den", kdy bych si nechala provést krevně-kávovou transfuzi, a hubu si zalepila kobercovkou, protože se mnou nebylo k vydržení, ranní běh ani odpolední výlet (viz. fotky) nic nepomohl, rozhodla jsem se tedy, jak sem napíšu o všech pseudokřivdách a pseudozklamáních posledních dní, naštěstí ale nezbyl čas a dnes jsem již opět v kondici, fresh and happy. 

pátek 15. června 2012

jako voda

Jestli čas poběží stejnou rychlostí jako tento týden, pozítří mi bude třicet.
Muzejní noc byla propadák (Oskar to říkal!). Nekonečné fronty všude, ještě k tomu dost podivná skvadra lidí. "Pepo, dnes je to zadarmo, Ordinaci si natočíme a místo toho půjdem do můzea." Kromě Trmalovy vily ve Strašnicích, kde jsem si navíc ani nestihla prohlédnout výstavu České vily, protože "Čas nás tlačí, pojďme dál" jsem se ani nikam nedostala. Ale tak aspoň jsem se pěkně prošla noční Prahou.
A od té doby se každý den ozve někdo koho jsem dlouho neviděla, takže se vesele socializuju. Například včera to bylo ale až přehnaně veselé a dnes z toho mám oteklý mozek, čemuž odpovídá můj sloh. Kocovina z nóbl sektu s jahodama je stejně nenóbl jako každá jiná. 


Trojský zámek. Taky fronta. 

Polovina nejmenší fronty. Tuhle jsem si jedinou vystála.

100% vegetarian




Myslím, že mám novou nejoblíbenější restauraci.
Petřín. Všechny růže bych chtěla nosit ve vlasech.

Angry birds.

Ještě se vrátím k té restauraci. Je to Luka Lu na Újezdě, balkánsko-italská jízda, rozhodně stojí za návštěvu nejen kvůli dokonale uhozené venkovní terase se stromama na zdech a kanárkama v klecích, ale vaří tam taky dost funky. 

sobota 9. června 2012

Co, proč a jak




Ve výstavní síni Instituto Cervantes v Praze Na Rybníčku právě probíhá výstava prací katalánského grafika Diega Feijóo. K vidění jsou návrhy vizuálů, publikací, ilustrací, plakátů, grafické návrhy a pohyblivé grafiky určené pro klienty, kterými jsou například Lékaři bez hranic, autonomní katalánská vláda nebo barcelonské centrum designu (které je mimochodem parádní).
Jakožto velký fanda do architektury, designu a grafiky všechny podobné výstavy vymetám jako Čech pivnice, sic jediné kritérium, které k posuzování hodnoty vystavované díla znám, je metoda "líbí se mi to/nelíbí se mi to". A tohle se mi docela líbilo, navíc pro nás negramoty, je u každé vystavené věci polopaticky vysvětleno o CO se jedná, PROČ to vzniklo a JAK to nabylo své současné podoby.
ZDE je autorův web, pokud to máte Na Rybníček daleko, ale toužíte se s autorovým dílem seznámit.


Dnes probíhá v Praze muzejní noc a já se celý den strašně těším, protože se chystám na několik výstav, které jsem chtěla navštívit, ale tak nějak nebyl čas, nebo co, znáte to. A například od noční návštěvy španělské synagogy si slibuji docela hodně. Takže nabíjím foťák a bystřím smysly, reportáž přijde brzy!
Neděle bude ve znamení dospávání probdělé muzejní noci, a především úklidu, vaření, pečení a chystání programu, v noci mi přiletí na návštěvu má drahá kamarádka, toho času v Anglii. A vlastně hned v úterý přiletí má druhá drahá kamarádku, toho času tamtéž. Nejsou teď lety Praha-Londýn za zvýhodněnou cenu? =)

pátek 8. června 2012

široko, daleko


Někdy háj (high pozn. aut.) a někdy tak v háji, že proti tomu i Háje vypadaj jak kus ráje (díky Kato za rýmy a šprýmy). Okolní svět se smršťuje a roztahuje v závislosti nevímnačem, ale já mám ráda když jsou věci mega a maximální. Když je svět velkej a všude je daleko, mám pocit, že můžu volně dejchat. Mentální klaustrofobie, znáte to?


středa 6. června 2012

Ani tam to není špatný...






Odskočení na výlet do Pardubic. A taky do Rybitví!!! =)
Jsem z toho nějaká zmožená, ze zenového večerního běhu také a abych si nenazvracela do klávesnice, nebo neupadla pod stůl, poroučím se do postele. Text přijde brzy, dnes alespoň fotky. Tak.

pondělí 4. června 2012

Hudba nás zachrání, a láska.



Zdroj: http://westcoasttales.wordpress.com/2010/01/03/vina-apsara-the-ground-beneath-her-feet/
Následující věci nám škodí: sex, výškové budovy, čokoláda, nedostatek cvičení, diktatura, rasismus! Kdeže, au contraire! Celibát poškozuje mozek, mrakodrapy nás přibližují k Bohu, , zkoušky prokázaly, že tabulka čokolády denně zvyšuje výkonnost dětí ve škole, cvičení je životu nebezpečné, tyranie je jen součást naší kultury, takže vám budu vděčný, když se do prdele budete se svými kulturně-imperialistickými idejemi držet dál od mého rajónu, a co se týče rasismu, hlavně ať se z nás nestanou nějací mravokárci, je lepší, když je na očích než pod nějakým zasviněným tepichem.
Támhle je umírněný extremista! Tamto univerzální právo je specifické! Tahle obřezaná žena je kulturně šťastná! Nařezávání penisů australských domorodců je kulturní barbarství! Fotky nelžou! Ten snímek je podvrh! Svobodu tisku! Zatněte tipec šťouravým žurnalistům! Román je mrtvý! Čest je mrtvá! Bůh je mrtvý! Prdlajs, všichni jsou naživu a přijdou i po nás! Hvězda stoupá! Ne, padá! Jedli jsme v pět! Jedli jsme v šest! Nádherný svět! Ne, je to trest! Východ je Západ! Nahoře je dole! Ano je ne! Uvnitř je vně! Lži jsou pravda! Nenávist je láska! Dvě a dvě je pět! 
A všechno se děje v nejlepším úmyslu, v tom nejlepším ze všech možných světů. 


S. Rushdie, Zem pod jejíma nohama, s.279 (jak jinak)


PS: Dnes je úplněk, něco si přejte, ale prosím vás, hlavně opatrně.

neděle 3. června 2012

příjemce úsměvů

Dnes jsem poprvé v životě na vlastní kůži zjistila, jaké to je, když se na vás v metru někdo usměje. Na mě se obecně lidi moc neusmívaj, ale přisuzuju to tomu, že jsem nosičem typického "bitchface", česky "ksichtu na ránu", pro nechápavé: znamená to, že i když mám fakt dobrou náladu a optimismus mi stříká i ušima, stejně se tvářím jak bankovní úřednice těsně před pauzou na oběd. No a dnes přistoupil do metra mladý muž, vzezřením výstřední, v ruce třímající bibli, ale přesto všechno sympaťák, podíval se na mě a obdařil mě tak zářivým úsměvem (typu "rád se na lidi usmívám" a ne "máš pěkný kozy", aby bylo jasno), že jsem doteď zcela omámena.
Sice to asi neznamená, že se na lidi v metru začnu usmívat, protože bych si koledovala leda o dotaz, jestli mě něco bolí, ale apeluji na vás ostatní, smějte se víc! 
A já z toho budu mít radost, která na mě vůbec nebude poznat.

Myšlenkové cestování, pár výmluv a gratulace

via: http://personales.mundivia.es/navia/
via: http://www.minube.com/fotos/rincon/120557/561816
Často se v hlavě vracím do Tapie, městečka, které má v místech, kdy byste čekali náměstí, pláž. 
Kdybych si nevybrala k životu jiné místo, určitě bych se snažila svojí existenci nasměrovat do Tapie, naštěstí se to nestane a já si tak budu moct pořád uchovat vzpomínku na ni, jako na dějiště výborného kosmického fórku, zázraku chcete-li, jediného místa, kde jsem se zdržela dvě noci na Jakubské cestě. ¨
Pouť kromě toho, že je mým osobním Velkým tématem, samozřejmě je i tématem Veledíla, které bych ráda měla zítra večer dopsané. (mírné pousmání)


Jenže to s mojí pracovní morálkou jde nějak od desítí k pěti. Posledních pár měsíců jsem si zvykla chodit spát nejpozději v deset hodin, ačkoliv jsem se tak stala terčem posměšků, byl to jediný působ, kterak ráno v šest důstojně vstát z postele a odebrat se zdravit slunce. Tenhle týden to tak není. Ráno cvičit nechodím, protože bych měla psát. Večer nechodím brzo spát, ačkoliv od devíti stejně nejsem schopná donutit neurony navzájem spolupracovat, protože bych měla psát. Běhat jsem nebyla ani nepamatuju, protože bych měla psát a nejsem po ruce depresivním přátelům, protože bych měla psát. 
No...pokud bych skutečně psala tolik, kolik si na to zvlášť vyhradím času, z diplomky by už dávno byl obsáhlý průvodce. Dne, kdy skutečně veledílo dopíšu, se obzvlášť děsím, protože zjistím, že jsem přibrala osm kilo, uhnala si skoliózu a stala se světloplachou. 
Páni, to je keců kolem trochy učení, co?
Včera jsem v jedenáct v noci byla v kostele na minikonzertu kostelního sboru a musím říct, že kostel je pro minikonzert kostelního sboru nejlepší možný místo. Tím jsem chtěla říct, že to bylo fakt hodně dobrý. Navíc to byl ten kostel, kterej mám doslova za barákem a kam jsem se léta chtěla podívat, ale nepodívala (tak to bejvá, to znáte, ne?), moderní stavba zasvěcená sv.Terezičce z Lisieux.

Člověk v Tísni má dnes dvacáté narozeniny, zatleskejme oslavenci, protože na rozdíl od mnohých (třeba ode mě), to bylo smysluplně strávených dvacet let. Vše nej, chlape, vážím si tě!


pátek 1. června 2012

Den dětí, noc kostelů



Neumřela jsem, ani jsem se ještě neunudila k smrti. 
A pampelišky už dávno odkvetly, já vím, vlastně i pivoňky a tulipány, o rododendronech ani nemluvě. Ale za to mi výhled z okna konečně zpříjemňují růže, které kvetou až do pozdního podzimu. To už tady nebudu, to už budu sledovat exotičtější květenu. Ale ty růže mi chybět budou, to né že ne. 
V Žabce maj skvělý kafe do kelímku a v knihovně se dá sedět na terase a sledovat ruch města, střechu kostela a nemluvící děcka na zahradě školky, před barákem už mi zas jezdí tramvaje, svěřené dítě se ve škole zlepšilo a nejlepší kámoš má depresi. 
Prej mám děsivě bílý nohy, ze kterejch jsem se rozhodla už nikdy nesundat sandále, ráda procházím Stromovkou v noci. Dávkuju si knihu po stránkách, protože mám strach, že ji brzy přečtu a žádná další už nebude taková. Fotbal mě zajímat nebude, ale nejím maso. Táhne se to.
Všechno je to asi tak logický, jako že mě baví psát diplomku. A až ji dopíšu, snad mě bude bavit zase blogovat, i když kdo ví, protože všechno, co bych vám ráda řekla, už řekl někdo přede mnou líp.
Ještě jste se neunudili k smrti? 
Dnes je den dětí a taky noc kostelů, komu je to málo, měl by vědět, že je taky mezinárodní den koblih, což by se podle mě, mělo oslavit.