úterý 22. května 2012

Oči tygra

Zdroj: 
http://www.sedmicka.cz/praha-a-stredni-cechy/clanek/trener-boxu-kdyz-jsou-u-me-neberou-drogy-227740


Kromě toho, že mě moje práce strašně baví, naplňuje a přijde mi prostě celkově hrozně důležitá, taky díky ní poznám celou řádku zajímavých lidí. (A teď se pozastavme nad termínem "práce", je možné nazývat prací něco, za co vlastně nedostáváte peníze? Je možné nazývat prací něco, co vás baví? Co dělá práci prací? Skoro mě huba bolí nazývat to, čemu se poslední půlrok věnuji prací, ale prozatím u tohoto termínu zůstaňme)
Řeknu vám, je to radost, "pracovat" (jo, ty uvozovky jsem si nemohla odpustit) výhradně s lidmi, se kterými chcete chodit na pivo, bavit se o politice a plánovat společnou dovolenou. 

Včera jsme v rámci teambuildingu, jak by se to asi mělo nazývat, abychom byli moderní, pozvali na besedu, jak by se to asi mělo nazývat, abychom byli seriózní, pana Stanislava Tišera. A protože předpokládám, že jste toto jméno nejspíš nikdy neslyšeli, povím vám, kdo to je.

Bývalý reprezentant Česka v boxu. Dnes vede boxerský klub, který navštěvují převážně děti z ulice. 
Na internetu je o něm informací dost, já bych se ale raději věnovala pocitům, které ve mě tento pán zanechal. 
(Více informací o panu Tišerovi a celém boxerském klubu můžete najít TADY ,  TADY  nebo TADY a TADY je jeden tematickej článek jako bonus)

Stanislav Tišer svépomocí vybavil starou tělocvičnu boxerským náčiním, sedl si do ní, zapálil si a nechal dveře dokořán. Netrvalo to ani moc dlouho a jeho tělocvičnu začalo navštěvovat pár dětí, které během poflakování po ulici napadlo jít se podívat dovnitř a Tišer jim nabídl, že je bude zdarma učit boxovat. Tišer dětem poskytl oporu svojí silné osobnosti, tréninkové zázemí, společný cíl a podařilo se mu tak kromě jednoho z nejúspěšnějších boxerských klubů v zemi vybudovat docela unikátní komunitu. 
Klub byl několikrát přemístěn, zrušen, pod sladkými slovy jako "podpora" a "patronace" takřka odsouzen k zániku, vždycky svou existenci znovu obnovil a velmi úspěšně funguje dodnes. 

Myslím si, že neexistuje člověk, jehož předsudky by pan Tišer neknockoutoval během prvních vět svého bezprostředního projevu. 
 Klub navštěvují holky i kluci napříč věkovým spektrem a společenským původem, od pouličních děcek, přes umělce, po právníky a doktory. Ti movitější platí, aby ti chudí mohli trénovat, tělocvična je otevřená každý den od rána do večera a kdokoliv si kdykoliv může přijít nejenom zatrénovat, ale i popovídat.

Nejprve mi to celé přišlo jako nějaká pohádka. Tohle přece v Česku nemůže nikdy fungovat! Ale po prvních pár slovech, které k nám pan Tišer pronesl, mi bylo úplně jasné, že všechno je to realita. 
Ač sám vychodil sedm tříd základní školy, řekla bych, že tenhle chlápek je profesor z Univerzity ulice. Bez mrknutí oka sází moudra, která se jiný léta snaží vyčíst z knih a v praxi je neuvede nikdy.
"Nikdo nebude šťastný, dokud bude kopat jen sám za sebe. Když si něco hodně přejete, splní se to. Je třeba věci přijímat tak, jak přicházejí. Děti nepotřebují peníze a školy, ale sny a lásku. Nejenom prací je člověk živ."
Bohužel uvedl i spoustu příkladů, že česká společnost je neuvěřitelně xenofobní, nebo jak se dělá politika v Praze, nicméně celkový pocit ze setkání se Stanislavem Tišerem byla jedna velká radost, že mezi námi chodí lidé, pro které je pomáhat součást jejich přirozenosti. 

Domů jsem šla hrozně, ale hrozně pyšná na to, že jsem dalšího takového člověka poznala osobně.



Žádné komentáře:

Okomentovat