úterý 22. května 2012

Oči tygra

Zdroj: 
http://www.sedmicka.cz/praha-a-stredni-cechy/clanek/trener-boxu-kdyz-jsou-u-me-neberou-drogy-227740


Kromě toho, že mě moje práce strašně baví, naplňuje a přijde mi prostě celkově hrozně důležitá, taky díky ní poznám celou řádku zajímavých lidí. (A teď se pozastavme nad termínem "práce", je možné nazývat prací něco, za co vlastně nedostáváte peníze? Je možné nazývat prací něco, co vás baví? Co dělá práci prací? Skoro mě huba bolí nazývat to, čemu se poslední půlrok věnuji prací, ale prozatím u tohoto termínu zůstaňme)
Řeknu vám, je to radost, "pracovat" (jo, ty uvozovky jsem si nemohla odpustit) výhradně s lidmi, se kterými chcete chodit na pivo, bavit se o politice a plánovat společnou dovolenou. 

Včera jsme v rámci teambuildingu, jak by se to asi mělo nazývat, abychom byli moderní, pozvali na besedu, jak by se to asi mělo nazývat, abychom byli seriózní, pana Stanislava Tišera. A protože předpokládám, že jste toto jméno nejspíš nikdy neslyšeli, povím vám, kdo to je.

Bývalý reprezentant Česka v boxu. Dnes vede boxerský klub, který navštěvují převážně děti z ulice. 
Na internetu je o něm informací dost, já bych se ale raději věnovala pocitům, které ve mě tento pán zanechal. 
(Více informací o panu Tišerovi a celém boxerském klubu můžete najít TADY ,  TADY  nebo TADY a TADY je jeden tematickej článek jako bonus)

Stanislav Tišer svépomocí vybavil starou tělocvičnu boxerským náčiním, sedl si do ní, zapálil si a nechal dveře dokořán. Netrvalo to ani moc dlouho a jeho tělocvičnu začalo navštěvovat pár dětí, které během poflakování po ulici napadlo jít se podívat dovnitř a Tišer jim nabídl, že je bude zdarma učit boxovat. Tišer dětem poskytl oporu svojí silné osobnosti, tréninkové zázemí, společný cíl a podařilo se mu tak kromě jednoho z nejúspěšnějších boxerských klubů v zemi vybudovat docela unikátní komunitu. 
Klub byl několikrát přemístěn, zrušen, pod sladkými slovy jako "podpora" a "patronace" takřka odsouzen k zániku, vždycky svou existenci znovu obnovil a velmi úspěšně funguje dodnes. 

Myslím si, že neexistuje člověk, jehož předsudky by pan Tišer neknockoutoval během prvních vět svého bezprostředního projevu. 
 Klub navštěvují holky i kluci napříč věkovým spektrem a společenským původem, od pouličních děcek, přes umělce, po právníky a doktory. Ti movitější platí, aby ti chudí mohli trénovat, tělocvična je otevřená každý den od rána do večera a kdokoliv si kdykoliv může přijít nejenom zatrénovat, ale i popovídat.

Nejprve mi to celé přišlo jako nějaká pohádka. Tohle přece v Česku nemůže nikdy fungovat! Ale po prvních pár slovech, které k nám pan Tišer pronesl, mi bylo úplně jasné, že všechno je to realita. 
Ač sám vychodil sedm tříd základní školy, řekla bych, že tenhle chlápek je profesor z Univerzity ulice. Bez mrknutí oka sází moudra, která se jiný léta snaží vyčíst z knih a v praxi je neuvede nikdy.
"Nikdo nebude šťastný, dokud bude kopat jen sám za sebe. Když si něco hodně přejete, splní se to. Je třeba věci přijímat tak, jak přicházejí. Děti nepotřebují peníze a školy, ale sny a lásku. Nejenom prací je člověk živ."
Bohužel uvedl i spoustu příkladů, že česká společnost je neuvěřitelně xenofobní, nebo jak se dělá politika v Praze, nicméně celkový pocit ze setkání se Stanislavem Tišerem byla jedna velká radost, že mezi námi chodí lidé, pro které je pomáhat součást jejich přirozenosti. 

Domů jsem šla hrozně, ale hrozně pyšná na to, že jsem dalšího takového člověka poznala osobně.



pátek 18. května 2012

maturita



Sleduju na facebooku své mladší friends, jak během týdne hrdě oznamují své maturitní výsledky a závidím jim. Tu obrovskou úlevu a hlavně ty čtyři následující měsíce absolutní anarchie.
Ještě jim asi nikdo neřekl, že taková maturitka je čeká v letech následujících každých půl roku, ale už bez tý úlevy a bez těch příjemných, doprovodných věcí kolem. Ha, néé, poslední  věta bylo jen závistivé rejpnutí.


Zpětně si vzpomínám na svojí maturitu s velkou radostí. Věřila jsem, že jedná o něco fakt velkýho a potom, když se mi nějakým ohromným zázrakem a hlavně díky dobré vůli vyučujících (které jsem se předcházejících osm let snažila přivést do hrobu) podařilo odmaturovat s vyznamenáním, cítila jsem se minimálně jako ředitelka vesmíru. Nosila jsem se jako velká dáma po tom našem maloměstě a pak si čtyři měsíce nepamatuju nic. Jisté je, že od té doby nepiju tvrdý alkohol. 
Potom jsem se najednou probrala v Praze a věci se otočily o 180 stupňů v můj neprospěch. Mávat lejstrem s razítkem venkovskýho gymplu nikam nevedlo, ukázalo se, že jedinou cestou je začít na sobě makat. 


Ale to předbíhám, to jsem vůbec říct nechtěla. Chtěla jsem říct: "Vraťte mi, prosím, ty čtyři měsíce prázdnin po maturitě, teď už bych věděla jak s nimi naložit lépe, než si jen vodpálit játra."


Jenže to nejde. A to je dobře. 

neděle 6. května 2012

Jedna báseň





Trávit sobotní večer v čajovně, no považte... Někdy mě napadá, že kdyby moje pubertální Já vidělo moje současné Já, asi by se nestačilo divit. 


Ale upřímně řečeno, když jsem tam tak seděla, učila se na zítřejší snad poslední zkoušku, jedla jsem špičkovej štrůdl s banánem a nebeskou rajčatovou polévku, oboje domácí, od paní výčepní N a K k tomu hrál na klavír, venku zuřila první pořádná pražská bouřka a o nohy se mi otíraly kočky Růžena s Čočkou, byla jsem hrozně ráda, že nemusím sedět v žádný zahulený knajpě a poslouchat chytrý řeči. 


A v noci se mi zdál skvělej sen o naší chalupě v nejhlubším sudetském lese... no, asi už vím, kde se budu učit na státnice. 

čtvrtek 3. května 2012

Thu 3 May


Připadám si jako novej člověk, od té doby, co je venku takové počasí. Myslím, že nošení sandálů má nějakej zvláštní, příznivej vliv na mojí psychiku. V sandálech jsem svobodná =)
Baví mě, jak se bouřky Praze opatrně vyhýbaj. Je slyšet hřmění, vidět černočerná obloha, a potom spadne celých patnáct a půl kapky a je po všem. Energie ve vzduchu člověka šimrá na chloupcích na rukou, když jde ven před setměním.


Čarodějnice jsem upálený, v našem případě vytažený z kanálu (historku jak v jednu ráno vytahujete přizabitou kamarádku z kanálu, to vám snad ani vyprávět nemůžu), přede mnou je poslední zkouška, konečně jsem zase uběhla deset kilometrů pod hodinu a tak bych mohla pokračovat o dalším miliónu drobností, které mi v květnu dělají radost, jednou  nich je třeba ta, že se mi konečně povedlo udělat obstojnou fotku ohňostroje. Je dobrá, že jo?