úterý 10. dubna 2012

Jak jsem se postila a nedopostila.

Řekla jsem si, že letos by bylo pěkné držet půst.
Tak jsem to zkusila, počínaje popeleční středou jsem se do toho ctnostnýho a zdravýho života opřela.


40 dní před sebou, vše jsem viděla velmi optimisticky.
Zpět na začátek. Asi bych měla vysvětlit, jak mě to napadlo.


Za prvé jsem měla trochu pocit, že konzumace alkoholu se v mém případě z občasné zábavy stala nutnou rutinou. Rozumějte, určitě mě neuvidíte nikde panákovat, zvracet, či šněrovat ulici, ale pokud si aspoň jednou za dva dny nedám sklenku, dvě vína, mozek se mi stáhne do křeče a stává se ze mě semetrika. A tak jsem si chtěla ověřit, jestli ze mě náhodou není mladý alkoholik.
Druhým důvodem byl, nevím, jak to smysluplně popsat, pocit, že dnes se žije příliš...uvolněně. Běžné je snažit se žít maximálně pohodlně, což je prokládáno svátky, kdy se žije ještě pohodlněji a ještě víc se slaví, než obvykle, a nějak z našich životů úplně zmizela doba zklidnění a uskromnění, která by logicky chybět neměla, protože nabízí zase úplně jiný, důležitý rozměr.
A do třetice je doba před Velikonocemi tradiční dobou půstu a ačkoliv křesťanka nejsem, mnohé obyčeje ve jejich původním významu jsou zapomenuty a zbyla z nich jenom prázdná, znásilněná skořápka. Což mi přijde blbý. 
Podtrženo, sečteno, držet půst mi přišlo jako nejpřirozenější věc na světě.


Rozhodla jsem se přestat pít alkohol, omezit kouření na úplné minimum (což znamená dát si cigárko, když už bych se klepala a nebyla schopná dát dohromady větu, kuřáci pochopí), úplně přestat jíst maso, mléko a vajíčka jenom jako součást jiného jídla, neponocovat, neprokrastinovat, vstávat každý den před úsvitem a věnovat se "duchovním věcem", což v překladu znamená "mít čas přemýšlet nad svým chováním", neutrácet a nepodléhat emocím. Prostě chovat se tak, jak bych se moc ráda chovala stále, ale nemám na to.


Nepočítala jsem s tím, jak těžké bude v takovém rozpoložení normálně fungovat mezi ostatními lidmi. 
Což o to, vstávání problém rozhodně nebyl, protože v rámci neponocování jsem běžně upadla do postele kolem půl desáté večer. 
Ale například s jídlem už problém nastal. Kdo není zvyklý žít jako vegan, při adaptaci na takový život vlastně nedělá nic jiného, než že myslí na jídlo. "Kde a kdy nakoupím. Kdy budu vařit. Čím lze co nahradit. Nejsou náhodou v tomhle jídle vajíčka?" A pokud tohle všechno člověk zvládne sesynchronizovat a neskončí na zajídání jablka mrkví, začne fáze konfrontace s okolím. 
"Proč jako nejíš maso? A kdy si s tím začla? A děláš to z přesvědčení, nebo to máš od doktora? A fakt si nedáš ani filé?" 
Vlastně si jeden občas přijde jako úplnej rebel. A nejhorší rozhořčení vyvolá mezi lidmi, když se jim svěří, že nepije. Úplnej skandál.
"JAKTOŽE nepiješ?! Se mnou si ale panáka dáš, ne, vždyť jsme kámoši! Ty jseš nemocná? Ty si myslíš, že jseš teď něco víc?" 
A skončí to tak, že vás všichni přestanou někam zvát, protože "trháte partu". 


Dalším problémem se stalo něco, co jsem nazvala "substituce". Když jsem tedy přestala jíst maso, čokoládu a pít víno a vstávala jsem před šestou, začala jsem, abych se vůbec udržela celý den na nohou, pít hektolitry kafe. Kafe, kafe, kafe. Malinkej, tikající, zasranej budíček v hlavě. Závislost jsem nahradila závislostí jinou.  
Podobná věc se mi děla s problémem prokrastinace. Sice jsem už nečuměla zbytečně několik hodin denně do monitoru a neklikala na šipečku ve snaze vymačkat z facebooku něco zajímavého, ale pro změnu jsem začala čumět do zdi. Nebo z okna. Nebo do módního časopisu. Že by se nějak zvýšil můj pracovní výkon, o tom nemůže být řeč. 


A poslední problém mě překvapil asi nejvíc. Ono si totiž okolí nevšimlo, že teď jsem svatá. Nikdo na mě nebyl milejší, ačkoliv já jsem se milá být snažila. Nikdo mi situaci neulehčoval. Nikdo mě za ten nekonečnej boj se sebou nepochválil. Fakt ne, překvapení? 


A když už jsem, zhruba po měsíci, začala mít pocit, že JÁ ale vážně dělám MAXIMUM a stále žádnej zenovej klid nepřichází, samou lítostí sama nad sebou jsem se rozbrečela v metru. Pořádně jsem se politovala a šla jsem rovnou do hospody. 


Stále se se mnou máte chuť bavit? Já se za sebe stydím, opravdu. Měsíc jsem nedělala nic jinýho, než jsem se snažila oblbnout sama sebe a vymejšlet tisíc výmluv, proč si dát další kafe. Normální posera. Ale aspoň to o sobě vím a můžu na tom začít pracovat. 


Maso jsem jíst znovu nezačala a i nadále vstávám každý den před úsvitem a snažím se tak svýmu horšímu já nakopávat prdel. A víno samozřejmě piju uvědoměle.

5 komentářů:

  1. Hej tak to je drsný. Já sama křesťanka jsem (teda jakože) a cítím se být opravdu zahanbena tvým postním snažením. Že to tak úplně nevyšlo je myslím docela normální, nabrala sis toho fakt hodně, důležitá je ta snaha. Smekám před tebou a příští rok to zkusím vzít taky tak od podlahy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Není třeba čekat na další rok, začít lze kdykoliv. Ani nemusí bejt pondělí. To jen my, trosky, potřebujeme nějaký symbolický datum =)
      Díky za koment.

      Vymazat
  2. Ty jo, takovej půst bych potřebovala jako sůl. Taky smekám před snahou a stydím se...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vzpomínám si, že tys přeci začátkem roku taky měsíc nepila, nebo tak něco. Někdo tomu říká půst, někdo předsevzetí, někdo tomu nemusí říkat nijak. Důležitá je snaha dělat věci jinak.

      Vymazat
  3. Až budeš mít metrák, maso Ti poleze ušima a v žilách Ti bude kolovat vodka, přijď, protože mně je jedno, jak blbneš nebo vzkvétáš, já Tě podpořim. I Tvoje morální úpadky a úsměvné snahy miluju! Mimochodem sis vybrala blbou dobu, naučila jsem se SKVĚLOU svíčkovou a minibar za oknem bohatne.

    OdpovědětVymazat