pondělí 30. dubna 2012

čarodějnice





A zase čarodějnice. Můj úplně nejvíc nejoblíbenější den v roce. 
Nemám ráda oslavy Nového roku, jednak mi nepřijde, že by to bylo něco bůhvíjak k slavení a navíc koncem prosince nemám pražádnou náladu něco slavit, když máme dva hnusný, studený měsíce za sebou, ale ještě další tři nás stále čekají. Marnost nad marnost. 


Ale čarodky, to je jiná. Oslavovat konec zimy bych zvládla klidně tři dny v kuse. A všechny ty věci, které k tomu patří...ohně, májka, květiny, láska...  srdce hipíkovo radostně poskočí. 
Čeká nás noc, kdy se budou dít velký věci a zítra už definitivně zvítězí to hodnější, mladší a krásnější. 
Tak si úspěšně "upalte svojí čarodějnici" a na viděnou v lepší části roku. 






obrázek: http://www.prebral.net/gal/foto/snem/snem01.htm

sobota 28. dubna 2012

Sat 28 Apr






+ BONUS



malá běžecká agitka



Hele lidi, běžte běhat.
Opravdu, teď je to nejlepší možné počasí, přes den krásně, ale ráno a večer ještě nejsou žádný extra hice. 
Není to nic dramatickýho, chvilku jdete přírodou, pak kousek popoběhnete, nalámejte to přes koleno.
Proč tady agituju za běh? Protože kdyby běhali všichni, svět by byl mnohem lepší místo k životu. Nerozumím tomu, co se při běhu v těle děje, ale přísahám, že vám pak bude mnohem líp. Tělesně i duševně. A lidé, kteří se cítí dobře a jsou se sebou spokojení, dělají dobré věci. Je to tak...jak se to říká? Simply as fuck? Přesně tak. Hlavně z toho nedělejte vědu, nebo klidně jo, pokud vás to baví. Ale fakt vyběhněte. 


Venku je TAK krásně, květen je nejlepší měsíc. Stromy mají konečně listy (není konec dubna trochu pozdě?), květy voní, ptactvo se vrátilo z dovolené a zpívá, řeka hází prasátka, každá vůně něco připomíná...vy byste u toho chtěli chybět? 


A navíc neexistuje otázka na kterou byste při běhu nenašli odpověď. Trápí vás něco? Běžte běhat. Ať je to cokoliv, jsem si jistá, že běhání na to pomáhá. 







pátek 27. dubna 2012

CéU



Už je to pár týdnu, co jsme byly v Akropoli na konzertě CéU.
Krásné brazilské CéU se povedlo přenést mě kousek za oceán a daleko do blízké budoucnosti.
A s úsměvem na tváři jsem protančila nejen celou noc, ale i několik následujících dnů.

Někdy se to prostě povede. 


Pravidla letního chování



Venku je TAK krásně, pátek odpoledne...kam bych tak jela? 
Nikam, jasně, začalo zkouškový. Tak si na sebe alespoň můžu otevřít okno. Přijde mi zajímavý, že pokaždé, když začne zkouškové období, udělá se venku krásně. Ale nebudu si to brát osobně, to né.


Že je jaro, poznala jsem jednoduše cestou do školy, Kobylisy jsou plné zedníků a dělníků nahoře bez, kteří pokřikují oplzlé poznámky na všechno, co se kolem hejbe. Ve výloze jsem spatřila, jak doopravdy vypadají moje nohy, když si nevezmu punčocháče. Z autobusů MHD se opět line typický letní, český odér. Na chodících je třeba se vyhýbat rozplesklým kopečkům zmrzliny a plačícím dětem. Jo a taky je teplo a svítí sluníčko. Napadlo mě, že minimálně první dva problémy by vyřešilo nošení čádoru. Ale asi by to na naše xenofobní spoluobyvatele bylo moc silný kafe, takže blízkovýchodní fashion necháme ještě pár let zrát. 


Napadlo mě v zapařeném autobuse, že bych možná mohla sestavit jistá pravidla péče o zevnějšek, která by mohla být obecně aplikovatelná. Tedy rubrika "vyzkoušeno za vás".


- ničím se hlavně nemazat- ono je příjemnější potit vodu se solí, než vodu se solí a slizem. 


- nosit stažené vlasy- stejně jakákoliv frizúra dopadne během chvíle jako týden nemytý bratranec Itt. A navíc je pod těma vlasama strašný vedro. 


- ubrat s make-upem- na přímém slunci příliš zmalovaná děvčata vypadají jak na útěku z Madame Tussauds. A navíc stejně ten make-up steče, nebo to aspoň zkusí. A člověk se skrz něj neopálí. Těší mě tahle doba, kdy si vystačím s opalovacím krémem a voděodolnou řasenkou. 


- ubrat s parfémem- na léto se vyrábí speciální edice odlehčených vůní. Pokud vám to přijde jako zbytečnost, zkuste si vystačit jen jemně parfémovaným deodorantem. A vaši spolucestující vám poděkují. 


- nosit oblečení z přírodních vláken- jednou jsem si koupila krásné, dlouhé, letní šaty a zjistila jsem, že se v létě vůbec nosit nedají, neb jsem pod nimi byla jak uzavřená v igelitce. A od té doby si dávám pozor, co si ve vedru na sebe vezmu. Bavlna a len to jistí. 


- nechodit nahá- a nyní se opět poučíme od našich blízkovýchodních, či jižanských přátel. Čim víc kůže ukážete, tím větší vám bude vedro. Fakt. Tou nahou kůží se odpařuje voda a navíc se můžete spálit. Takže jasnou volbou by měly být splývavé, vzdušné, ale dlouhé střihy oblečení. Proč asi beudíni nechoděj po poušti v bikinách? Přesně proto. A víte mimochodem, jak se projeví dehydratace? Začnete být unavení, ústa si samým zíváním z pantů málem vyvrátíte. 


- nosit sluneční brýle- Ze šklebení do sluníčka se totiž nedělaj jen vrásky, ale i zánět spojivek, víme? Obzvlášť těm, kteří si vezmou o zkouškovém učení ven a hodiny se dívají do zářivě bílých skript. A navíc, sluneční brýle dodávají člověku stoprocentně prázdninový feeling. 


Děkuji za pozornost, pravidla jsem si v hlavě dávala dohromady pološílená v autobuse, když jsem ani jedno z nich nedodržela. Takže až se příště vyhrabu zpod učebnic, JÁ nezapomenu.


Přeju vám bezproblémovou aklimatizaci na léto a sobě lepší témata pro články.

úterý 10. dubna 2012

Jak jsem se postila a nedopostila.

Řekla jsem si, že letos by bylo pěkné držet půst.
Tak jsem to zkusila, počínaje popeleční středou jsem se do toho ctnostnýho a zdravýho života opřela.


40 dní před sebou, vše jsem viděla velmi optimisticky.
Zpět na začátek. Asi bych měla vysvětlit, jak mě to napadlo.


Za prvé jsem měla trochu pocit, že konzumace alkoholu se v mém případě z občasné zábavy stala nutnou rutinou. Rozumějte, určitě mě neuvidíte nikde panákovat, zvracet, či šněrovat ulici, ale pokud si aspoň jednou za dva dny nedám sklenku, dvě vína, mozek se mi stáhne do křeče a stává se ze mě semetrika. A tak jsem si chtěla ověřit, jestli ze mě náhodou není mladý alkoholik.
Druhým důvodem byl, nevím, jak to smysluplně popsat, pocit, že dnes se žije příliš...uvolněně. Běžné je snažit se žít maximálně pohodlně, což je prokládáno svátky, kdy se žije ještě pohodlněji a ještě víc se slaví, než obvykle, a nějak z našich životů úplně zmizela doba zklidnění a uskromnění, která by logicky chybět neměla, protože nabízí zase úplně jiný, důležitý rozměr.
A do třetice je doba před Velikonocemi tradiční dobou půstu a ačkoliv křesťanka nejsem, mnohé obyčeje ve jejich původním významu jsou zapomenuty a zbyla z nich jenom prázdná, znásilněná skořápka. Což mi přijde blbý. 
Podtrženo, sečteno, držet půst mi přišlo jako nejpřirozenější věc na světě.


Rozhodla jsem se přestat pít alkohol, omezit kouření na úplné minimum (což znamená dát si cigárko, když už bych se klepala a nebyla schopná dát dohromady větu, kuřáci pochopí), úplně přestat jíst maso, mléko a vajíčka jenom jako součást jiného jídla, neponocovat, neprokrastinovat, vstávat každý den před úsvitem a věnovat se "duchovním věcem", což v překladu znamená "mít čas přemýšlet nad svým chováním", neutrácet a nepodléhat emocím. Prostě chovat se tak, jak bych se moc ráda chovala stále, ale nemám na to.


Nepočítala jsem s tím, jak těžké bude v takovém rozpoložení normálně fungovat mezi ostatními lidmi. 
Což o to, vstávání problém rozhodně nebyl, protože v rámci neponocování jsem běžně upadla do postele kolem půl desáté večer. 
Ale například s jídlem už problém nastal. Kdo není zvyklý žít jako vegan, při adaptaci na takový život vlastně nedělá nic jiného, než že myslí na jídlo. "Kde a kdy nakoupím. Kdy budu vařit. Čím lze co nahradit. Nejsou náhodou v tomhle jídle vajíčka?" A pokud tohle všechno člověk zvládne sesynchronizovat a neskončí na zajídání jablka mrkví, začne fáze konfrontace s okolím. 
"Proč jako nejíš maso? A kdy si s tím začla? A děláš to z přesvědčení, nebo to máš od doktora? A fakt si nedáš ani filé?" 
Vlastně si jeden občas přijde jako úplnej rebel. A nejhorší rozhořčení vyvolá mezi lidmi, když se jim svěří, že nepije. Úplnej skandál.
"JAKTOŽE nepiješ?! Se mnou si ale panáka dáš, ne, vždyť jsme kámoši! Ty jseš nemocná? Ty si myslíš, že jseš teď něco víc?" 
A skončí to tak, že vás všichni přestanou někam zvát, protože "trháte partu". 


Dalším problémem se stalo něco, co jsem nazvala "substituce". Když jsem tedy přestala jíst maso, čokoládu a pít víno a vstávala jsem před šestou, začala jsem, abych se vůbec udržela celý den na nohou, pít hektolitry kafe. Kafe, kafe, kafe. Malinkej, tikající, zasranej budíček v hlavě. Závislost jsem nahradila závislostí jinou.  
Podobná věc se mi děla s problémem prokrastinace. Sice jsem už nečuměla zbytečně několik hodin denně do monitoru a neklikala na šipečku ve snaze vymačkat z facebooku něco zajímavého, ale pro změnu jsem začala čumět do zdi. Nebo z okna. Nebo do módního časopisu. Že by se nějak zvýšil můj pracovní výkon, o tom nemůže být řeč. 


A poslední problém mě překvapil asi nejvíc. Ono si totiž okolí nevšimlo, že teď jsem svatá. Nikdo na mě nebyl milejší, ačkoliv já jsem se milá být snažila. Nikdo mi situaci neulehčoval. Nikdo mě za ten nekonečnej boj se sebou nepochválil. Fakt ne, překvapení? 


A když už jsem, zhruba po měsíci, začala mít pocit, že JÁ ale vážně dělám MAXIMUM a stále žádnej zenovej klid nepřichází, samou lítostí sama nad sebou jsem se rozbrečela v metru. Pořádně jsem se politovala a šla jsem rovnou do hospody. 


Stále se se mnou máte chuť bavit? Já se za sebe stydím, opravdu. Měsíc jsem nedělala nic jinýho, než jsem se snažila oblbnout sama sebe a vymejšlet tisíc výmluv, proč si dát další kafe. Normální posera. Ale aspoň to o sobě vím a můžu na tom začít pracovat. 


Maso jsem jíst znovu nezačala a i nadále vstávám každý den před úsvitem a snažím se tak svýmu horšímu já nakopávat prdel. A víno samozřejmě piju uvědoměle.

pátek 6. dubna 2012




Východoevropská realita každej den jinak. Člověk musí hlavně myslet na to, že je jaro, že všechno je jedno. Jedním.