čtvrtek 29. března 2012

Trojský zámek



Byla jsem na hřišti, v bludišti, na hřišti, v ZOO, na hřišti a na hřišti. Naštěstí baterka ve foťáku mi došla už v bludišti, takže ze ZOO žádnou dokumentaci nemám. Jen tik mi zůstal.
Protože bylo hezky, myslím, že tam byla celá Praha. A ať mi nikdo netvrdí, že klesá porodnost.

neděle 25. března 2012

nedělení






Jaro zuří za okny a já se podívala do diáře a zjistila jsem, že mám následující týden prázdniny. 
Sice netrávím ve škole moc času, přiznávám, ale z principu mě to potěšilo. 


Dnes dopoledne jsem se zamilovala do tvorby fotografa Ditte Isagera, především do jeho food fotografií. 
Zamilujte se taky www.ditteisager.dk 

středa 21. března 2012

úterý 20. března 2012

konfrontace



Minulej tejden jsem se nějakou shodou okolností dostala mezi skupinku budoucích ředitelů vesmíru a ďáblových advokátů a řeknu vám, celou dobu jsem čekala, kdy někdo z nich konečně řekne „tak to stačí s tím představením, ale žralas nám to, co?“.  Právníky nebrat, čest výjimkám.

Když jsem se naprosto nečekaně rozbrečela v metru, řekla jsem si, že na tak ctnostnej život asi ještě nejsem připravená a že mi z toho už šplouchá na maják. Tak jsem si koupila Startky, objednala Coronu a zúčastnila se mexicko-americko-rusko-české párty. Chvilku jsem se cejtila tak šťastně, jako bych vůbec nebyla v Česku. A druhej den mi bylo tak blbě, jako kdybych si vzpomněla, že v Česku žiju.

V pátek jsme šli s dětma z práce do nějaký nóbl nadnárodní firmy, že tam pro ně mají připravenou hru (asi aby si mohli v papírech s klidných srdcem odškrtnout kolonku „podpora rozvoje společnosti“) a jednu chvíli jsem cejtila fakt ohromnej pocit zadostiučinění, když se mezi šokovanejma kravaťáčkama mířícíma ke svým audinám vstříc víkendu prohnala jak uragán skupina různobarevných, rozjásaných a nezkrotných děcek. Fakt jsem byla ráda, že já jsem na tý správný straně. Na straně bez kravat, tabulek, ambicí a skvělých, moderních kanclů s drahejma kávovarama. S tím posledním kecám.

Když jsem jela vlakem do Sin City, než jsme zastavili v Berouně, měla jsem všechny příznaky úpalu. Opravdu jsem nikdy nezažila, že by se ve vlaku tak topilo. Ani když bylo o 40 stupňů chladněji.
Poprosila jsem rozhodčího, zda by nemohl topení vypnout, ten se na mě podíval a řekl: „Bejt váma tak mlčím a vohřejvám se, protože v Aši ještě leží sníh.“

Přemýšlím, proč o pouhých pět kilometrů západně je tráva zelenější, zboží levnější, lidi usměvavější, jídlo poživatelnější, prostředí čistější a problém řešitelnější. A nic mě nenapadá. A s tou povídačkou o Železný oponě tehdá v pravěku, s tou na mě nechoďte. 

sobota 17. března 2012

Sat 17 Mar

Segovijský akvadukt a zlatá ryba "Něco si přej".

Duchařina

Retro

Podolská vodárna


pátek 16. března 2012

Diamond inside


Hodně různejch myšlenek si divák může odnést z filmu o projektu Diamond Inside. Například může začít přemejšlet na tím, jak moc nás ovlivňuje vizuální stránka prostředí, které nás obklopuje. 
Nebo že úplná drobnost může vnést do života spousty lidí tolik potřebnou naději.


Ale upřímně, pro mě je nejdůležitější vidět, že svět se dá měnit k lepšímu a vůbec to nemusí bejt kdovíjaká dřina, ani člověk nemusí makat zrovna pro Armádu spásy. Může to bejt dobrá zábava.


Akorát se jeden nesmí nechat zkysnout, rozvalit svojí línou prdel na gauč a začít se litovat, jak je v tutý zemi dobrým a rozšířeným zvykem.


Takže hoši z Boa Mistura a všichni ostatní, kteří tvoříte a makáte: Díky.


úterý 13. března 2012

Tue 13 Mar


Ples během postního období...to nemohlo dopadnout jinak.
Nicméně jsem alespoň poznala konečně osobně Mambuli a Zrzku.

neděle 11. března 2012

Sun 11 Mar


Městská a příměstská panorámata. 
Koleje, nebe svázané trolejema, mlžný opar a sluneční paprsky, ticho. 
S přimhouřenejma očima tak člověk vidí jen to hezký na městech.


Ale už bych zas ráda fotila moře, o tom žádná.

čtvrtek 8. března 2012

MDŽ



Otevřu noviny a zjistím, že je Día internacional de la mujer. (Čtu El Pais, aby bylo jasno, je to mimojiné víc cool.)
A já si říkám, proč jsem od rána zasypaná květinami...!
Totiž, abych to uvedla na pravou míru...před pár dny jsem dostala květinu, (akčoliv jsem ještě neumřela) a tahle vadnoucí kráska se dnes v časných ranních hodinách rozhodla sama od sebe jen tak... spáchat sebevraždu skokem z lednice na dlaždbu. Vzala s sebou i vázu (skleničku z Ikea), kterou roztříštila po kuchyni na osmnáct miliard malých střípků. 


Přemýšlela jsem u čištění zubů, tedy někdy v době mezi odklízením odkvetlé mrtvoly a cestou do tělocvičny ve sněhové vánici, proč se u nás svátek oslavující lásku, krásu, ženy, nebo lidská práva nikdy neuchytí. 
Valentýn je samozřejmě plyšová trapnost násilně importovaná z komercí prohnilého Západu a my ho vůbec nepotřebujem, protože my svému partnerovi projevujem vřelý cit každý den. (např. "kup toaletni papir, kisses"). 
MDŽ, Día internacional de la mujer, zavání karafiátama a chlebíčkama, tesilkama, tramvají a ulízlou patkou a takový my už přeci dávno nejsme. (nemůžu uvěřit, že někdo může mít něco proti karafiátům nebo chlebíčkům).
První máj je sice lásky čas, ale přece se nebudeme projevovat na prvního máje, protože to se už taky dávno nedělá. Navíc je to svátek práce a práce stále nějak není v našich krajích úplně v módě. A vůbec, stejně tu ptákovinu Máj nikdo nečetl, možná pár prvních veršů, jestli je někdo postnul na facebook. 


Zkrátka my ŽÁDNÝ svátky nepotřebujem. Protože každý den je co slavit. Nazdraví. 


A co jsem se tedy v MDŽ příloze el Paísu dočetla?
- 40% rozlohy latinské Ameriky šéfujou ženy
-ve skandinávských zemích je podíl žen ve vládě 42%
-vyšel manifest za práva arabských žen Důstojnost
-Dilma Rousseff vyhodila během prvního období své vlády sedm ministrů kvůli podezření z korupce
-o Česku naštěstí zase ani řádku ( A co na to Véna z Hradu?)


Jak bych jen tenhle pseudočlánek uzavřela? Pointou? 
Tu nečekejte...
Jdu si dát naproti do kavárny pořádný kafe a (nízkokalorický) dort, když je to MDŽ.
A kdybyste mi někdo chtěl k svátku mermomocí něco kupovat, tak včerejší iPad by mě potěšil.

středa 7. března 2012

ad ACTA

Věc dříve pro mě naprosto přirozená, jako umístit někam fotku, jejímž autorem nejsem, případně fotit svoje kamarády a povedené fotky vyvěšovat na sociální sítě, nebo použít slova někoho známého, začínají mi připadat jako sci-fi.


Přemejšlím nad tím, jestli není náhodou Pinterest něco téměř nelegálního, kdy nám zrušej Uložto, jestli je košer mít veřejný album na netu, jestli skutečně na běžeckým serveru označovat trasu, kudy běhávám. 


Neumístila bych nikam do virtuálního prostoru odkaz na blog nebo na album, aniž bych se nejprve autora zeptala. Když mě pobaví něčí hláška, klidně ji použiju, ale nejprve se podívám, jak se vlastně v daném případě správně cituje.


Přemejšlím, jestli mě nezavřou za to, že jsem okopírovala pár kapitol z nějaký učebnice a rozdala je mezi spolužáky nebo kolegy. 


Když chodím po venku, většinou, když přímo nemám po ruce foťák, mám alespoň telefon, na kterej jsem si fotila všechno, co mě zaujalo. Už ne. Ráda fotím domy a lidi na ulici, ale pokaždý mám strach, kdy mě někdo seřve a donutí mě před ním fotku smazat, případně na mě obyvatelé domu, který si fotím pro jeho specifickou atmosféru, zavolaj policii. 


 Když si stahuju cédéčko, provinile myslím na to, že to příští už si fakt na těch iTunes koupím. Filmy už si nestahuju, nenajdu je.  


Když se účastním nějaké pracovní akce s dětmi, smutně nechávám foťák zavřenej v batohu a jen přemýšlím nad tím, kolik skvělejch fotek mohlo vzniknout, ale nevznikne, protože nemám podepsanej souhlas s focením od jejich rodičů.




Kam až tohle povede? Kdy přestane bejt internet veřejnej prostor? A hlavně: Kde se to ve mě vzalo? Kde jsem se nechala naočkovat? 
Kdo z nás je blázen?