neděle 26. února 2012

Sun 26 Feb


Co se týká rekapitulace minulého týdne, nevím ani kde začít.
Poprvé zažívám na vlastní kůži jaké to je, mít rozplánovaný každý den následujícího týdne do poslední minuty. A i v tý poslední minutě stále mít patnáct věcí, které je potřeba udělat.
A taky poprvé zažívám jaké to je mít práci, která mě baví a do které se těším. 


Již druhý týden vstávám každý všední den na šestou a chodím cvičit, nebo běhat a protože tuto středu začal velikonoční půst i já jsem vypustila ze svého jídelníčku maso a alkohol. Jak se cítím? No...furt stejně, jenom se mi chce o moc víc spát, tak piju tři kávy denně, čímž si účinky půstu asi trochu ruším. Ale to se poddá. V kombinaci s šíleným tempem jsem většinou už v devět večer částečně v bezvědomí. 


Jedinou nevýhodou, kterou pociťuju, je obava, že nenajdu dost časoprostoru k cestování. Trochu jsem dostala chuť podívat se do Berlína, ale to je tak blízko, že se to snad ani za cestování počítat nedá, ne? A prozatím se mohu aspoň upínat k plánované cestě na Kypr. 


Nicméně právě se se strašnejma výčitkama oddávám nedělně večerní prokrastinaci, cpu se oříškama, poslouchám Flo Rida a hodlám přečíst celej internet. Takže to se mnou ještě asi není tak zlý...nebo spíš dobrý. 
A od zejtra už fakt s tou diplomkou začnu. V každé volné chvíli se budu snažit psát....znáte to.




Ještě musím napsat nejlepší zážitek z uplynulého týdne.
Připravili jsme takovej vzdělávácí workshop pro deváťáky na jedný pražský základce. Já vnímám deváťáky jako dospělý lidi a hrozně ráda s těmahle puberťákama pracuju. Líbí se mi, jak jsou takový permanentně přinasraný, jak se na každýho pořádnýho teenagera sluší a patří. A pak mě hrozně baví, když se zrovna neuhlídaj a na jejich tvářích se projeví nějaká nadšená emoce.
Měli jsme tam takovýho jednoho kluka, s černou patkou, uplejma džínama, celýho opiercingovanýho s hezkejma holkama po obou bocích. Celou dobu se hlídal, aby udržel neochvějně kamennou tvář a lehce fuckerskej postoj. 
A pak jsem stála na zastávce a on tam přišel společně s asi mladší ségrou, nebo kámoškou a nadšeně jí vyprávěl, že "měli takovej workshop a bylo to fakt hustý, víš co, jako hra na reálnej život, prostě pecka".
Prostě pecka.

sobota 25. února 2012

Střed světa



Žižkovská věž údajně označuje střed světa.
Když jsem se zeptala mámy, jestli o tom něco ví, řekla mi, že je to blbost, protože střed světa je kousek od Chebu, v Libé na kopci nad coca-colovým rybníkem. 
Tak já nevim.


Každopádně nechápu, proč se žižkovská věž pravidelně umísťuje v top10 nejošklivějších staveb světa. Podle mě je krásná. Vždycky mi připadala krásná. Jako z jinýho světa. V kontextu s místem, kde stojí, vytváří zlom mezi paralelními světy. Nebo tak něco.
Jednou jsem někde viděla odznáček s jejím obrázkem  a s nápisem "nejraději močím s výhledem na žižkovskou věž", dodnes lituju, že jsem si ho nekoupila.


Dnes jsem poprvé (!ostuda!) byla nahoře. Okamžitě jsem ji povýšila na nejlepší místo v Praze. Protože je nad Prahou, čímž vlastně v Praze není, ale zároveň je. 
Dobře se mi tam dejchá.

pátek 24. února 2012

Istanbul

Že je Istanbul mimořádné město, to jsem čekala. Ale člověk vždycky něco čeká a potom stejně kouká s otevřenou...ústy. Pokud pominu, že jsem z nějakého důvodu fakt nečekala, že má Istanbul 11 miliónů obyvatel (tak hovoří oficiální čísla), a to pokud je turistická sezóna, podařilo by se nám spočítat počet lidí, kteří žijí v suburbs, a právě by se hrál zápas mezi Galatasaray a Fenerbahce, údajně by se dalo počítat až s 15 milióny osob ve stejný čas na stejném místě, překvapilo mě následující:

1.) ZVUK
Až budete v Istanbulu, zastavte se na ulici a zavřete oči. Uslyšíte na vlastní uši fenomenální symfonii troubení aut, pořvávání prodejců, hudby, svolávání k modlitbám a cinkotu zvonků. Absolutní mumraj. Zvuk života.

2.) LIDÉ
Turci umí anglicky. 
Rozuměli jste mi? Nevidím ty údivem spadlé čelisti.
Tak znovu: Turci mluví anglicky. 
Ok, mě to teda překvapilo. Po zkušenostech ze Španělska a z Francie mi přijde skoro jako zázrak, že nejenom, že Turek se neurazí, když na něj promluvíte anglicky, on vám ještě i odpoví.
A jsou strašně moc milí. Všichni, které jsem potkala, se kterými jsem se bavila, byli k sežrání. Těžko dělat jakékoliv závěry po čtyřdenním výletě, ale ... já je vážně miluju. 

3.)MUŽI
Ehm. Taxikář je krásnej, recepční je krásnej, prodavač je krásnej, obuvník je krásnej, pingl je krásnej, rybář je krásnej...chápete? 
V kombinaci s předchozím bodem...do Istanbulu jeďte potěšit duši. 
A nechte se pozvat na drink. A nechte se provést po novém městě, kde si budete připadat přinejmenším jak na Elyzejských polích. Sebelepší guide nenahradí živého průvodce. Krásného živého průvodce. 
(Říkala jsem, že jsou galantní? Ne? Takže Turci jsou galantní. S "gentlemanem českým" naprosté nebe a dudy)

4.)ŽIVOT
Mraveniště. 
Mě to uklidňuje. Zařadit se do davu, handrkovat se s prodavačem, strkat se v tramvaji a mít ten pocit (kterej má člověk například v šest večer na IPáků), že člověk je jen malinká součástka obrovského mechanismu, který může docela dobře fungovat i bez něj. 

Modrá (zde zlatá) mešita. Je nelepší na světě, protože má šest minaretů.

Nejenom racek si klidně sám může ulovit rybu, má-li na ni chuť. 

Tisíce minaretů na třech březích. Fascinující pohled ve dne i v noci. 

Taková ta povinná fotka.

Svatá Sofie- 1500 let historie. 

Přes Bospor vedou dva mosty. Potřeba by bylo toto množství zpětinásobit. Dvakrát denně zkolabuje doprava. Takovej místní folklór. 



sobota 18. února 2012

Sema

Včera jsem naživo viděla rituál tančících dervišů, členů súfistického řádu, kteří se skrze tanec uvádějí do transu. Ceremonie, o které kolují těžko uvěřitelné zvěsti, mě dostala do kolen.
Tančící muži připomínají nádherné vznášející se květy, a na energii, kterou v místnosti rozvíří, lze téměř sáhnout.  Došla mi slova.

Plním si sny, jeden za druhým a za každý splněný další dva na seznam přibudou, je to dřina.

čtvrtek 16. února 2012

Thu 16 Feb

Jsem v Istanbulu. Zapomněla jsem doma kabel k foťáku. V tom foťáku jsou i fotky z Valentýna, který jsem sem nestihla dát, tak jsem si řekla, že to udělám až v Istanbulu. Jenže nemám ten kabel. Eh.
Nabízí se řešení jít a koupit si novej kabel, jenomže v tu chvíli se ozve moje léta pěstovaná psychóza "a na co ti pak budou dva kabely?!".
Takže podtrženo, sečteno, fotky ještě pár dní patrně nebudou. A štve mě to. Hrozně ráda bych ukázala, jak je to tady skvělý. 

To je jen tak na vysvětlenou. Teď jdu spát, ráno brzo vstávám a mám z toho hodinovýho časovýho posunu děsnej jet lag.


PS: 
Sára (13 let): A cos ty dostala k Valentýnu?
Adriana (xx let): No...eh...víš...nějak nic moc.
Sára: Já jsem dostala kytku a srdce, ale z toho si nic nedělej, viš co, já jsem mladá. 

neděle 12. února 2012

Sun 12 Feb


Má spřízněná hispanofilní duše opět odplachtila na západ. 


TOPGASTRO. Koupila jsem si kilo čaje. To dělá ta zima.


Vždycky jsem si myslela, že já dostanu kytku až na hrob. A vida! Stačí neztrácet naději!


Otevřeli nám v Kobylách novou hospodu. Pěkně vymalovanou.


Cesta tam (do doby ledové)


A zase zpátky.

sobota 11. února 2012

Sat 11 Feb

Jídlo, jediné co má v únoru smysl.



Moc nepíšu. To je překvapení. Není čas! Kecám. Není o čem. 
Jsem u rodičů na návštěvě, na otočku, zejtra zas frčím do Prahy a ve čtvrtek odplachtím do ciziny, do toho škola, slibně se rozjíždějící práce a dalších tisíc věcí, který bych měla dělat a nedělám je. 

Ale o tom jsem psát vůbec nechtěla.

Chtěla jsem psát o tom, jak jsem samotářským životem rozmazlená. U rodičů, to je vždycky rachot. V devět večer už prosebně koukám na hodiny a modlím se, ať už jsou všichni spát. A ta chvíle je právě teď.
Ticho. Koukáme na sebe s kočkou, v hlavách se nám honí úplně to samý. UF. Kočka se rozvalila na křeslo u televize a já konečně zasedla k počítači. Udělám si čaj, obalím se do deky a doženu resty z týdne. Nic zajímavého.
A ještě jedná nezajímavá věc. Je tu fakt pekelná zima. Peklo zmrzlo.
Nikdy už nepoužiju slovo "zima" v souvislosti s Prahou. Ani když mi, jako minulý týden, zamrznou vchodový dveře do bytu zevnitř. 

Tady:
Venku člověku do pěti minut zmrznou chlupy v nose. 
Když o dvě patra níž otevře někdo okno, přeběhne mi mráz po zádech.
Auto nestartuje. Druhý auto taky nestartuje. Sousedů auto taky nestartuje. Žádný auto v ulici nestartuje.
Spím pod dvěma dekama v outfitu, za který by se ruský běžkař nestyděl.
Místní si dopnuli mikinu ke krku.


Pěknej zbytek vejkendu přeju, příští týden se ozvu hned několikrát, slibuju.

(Chtěla jsem udělat venku nějaký fotky zimní krajiny. Možná udělám nějaký fotky z okýnka od auta. Když půjde stáhnout.)

středa 1. února 2012

Nespavost neomlouvá

Probudila jsem se v půl čtvrtý. 


Bylo mi vedro, to se mi nestává nikdy mezi říjnem a květnem, ale bála jsem se na noc vypnout topení, když se na nás ze všech stran valí, že kdo se neopatrně podívá z okna, zmrzne, jaká bude strašlivá, strašlivě neobvyklá zima. Pamatuju si, jak jsem předloni jela vlakem ze Sin City do Prahy dne 28.ledna a venku bylo -28 stupňů. Ale evidentně si to pamatuju jediná. 

Taky jsem se možná probudila, protože jsem šla spát neodlíčená. To je normální psychóza, v tom nic nehledejte. Řekla jsem si večer, že budu rebel, že se mi už nechce odličovat, tak že to zaspím. A v půl čtvrtý jsem se probudila s naprosto zřetelným pocitem, že na mém obličeji probíhá zkáza a že pokud se okamžitě neodlíčím, ráno se nepoznám. Za to můžou všechny ty módní časopisy. Díky Elle, to si můžeš připíchnout na nástěnku. 

Možná jsem se probudila, protože jsem před spaním pila pivo a jedla brambůrky. A teď se k tomu ještě veřejně přiznávám. Naštěstí moje tělo mi tyhle prohřešky neodpouští a i když se snažím ze všech sil přesvědčit sama sebe, že jednou za čas se nic nestane, stejně se mi udělá blbě. Takže jsem na omluvu svému zažívání musela jít uvařit Pu-erh a oloupat si jablko. 

Ještě bych taky mohla mít blbý sny, protože jsem rozečetla novou knihu. Kvůli minulé detektivce jsem se několikrát probudila zpocená s brekem na krajíčku. V tomhle díle pro změnu hladové, malé děti jedí hlínu, aby nechcíply, býkům se drtí varlata kladivem,  a Fidel Castro staví svou revoluci na lži. Je to o nervy. 

Včera na mě nejprve křičel pán ráno v sámošce, že jsem kráva. No né že by křičel úplně neoprávněně, ale zaprvý, pokud někdy měl nějaký slušný vychování, zrovna na něj musel zapomenout, a za druhý: "pojď to říct mýmu starýmu, tupče". Patrně nešlo tak úplně o těch deset vteřin, kdy jsem ho zdržela, jako spíš o možnost zařvat si na cizí slečnu. Týhle možnosti o pár hodin později chtěla využít i nějaká dáma v metru, ale měla smůlu, že už byla ten den druhá a z mého pohledu nejspíš vytušila, že ještě slovo a "splašej se mi kladiva". Zdánlivě nevinné scénky si ve snu přehrávám znovu padesátkrát s důrazem na "být asertivní".

Ale upřímně si myslím, že jsem se pořádně nevyspala, protože jsem celou noc myslela na slova své kolegyně. Tahle paní by chtěla udělat sbírku pro dítě bojující s následky dětské obrny, chtěla by udělat sbírku pro členy jeho rozvětvené rodiny, kteří se o svého bratra starají skvěle, s obrovskou láskou a doma. Chtěla by sehnat peníze na léky pro tohohle kluka, které stojí tisíce měsíčně, na vozík, bez kterého on může jenom celý život ležet v posteli. Jo, tohle jsem neřekla. Ten kluk je Rom. 
A umíte si představit v dnešní době uspořádat sbírku pro romské dítě? Co by se vybralo? Znáte ten "skvělej" vtip, jak se vybrali dvoje zápalky a kanystr benzínu?

Svět je tak děsně nefér, že z toho pak nespím. 
Příště se radši odlíčím, třeba mi to pomůže