úterý 31. ledna 2012

Sun 29 Jan

Rekapitulace minulého týdne s jemným zpožděním. V neděli jsem se učila a pondělí stálo za nic, tak moc za nic,  že to ani nemá cenu rozebírat. Prostě pondělí. 
Dnes v úterý z toho mám kocovinu a ráno na mě křičel nějaký pán v obchodě, že jsem kráva, když platím kartou snídani. Takže ani s tím úterým to nevypadá...
Aspoň, že venku je krásných, slunných minus deset. 



Bratr dává jasně najevo, co si myslí o pondělcích. 


Pravá vietnamská Pho a BunCa, polívky, které zahřejí i na duši. 


Učení. Neverending story.


Tíha i lehkost, název drobné výstavy fotografií v Instituto Cervantes, kterou rozhodně stojí za to vidět. Latinoamerická tématika.


Jířa měla narozeniny. Málem nám zbořila Prahu. 


Manikúra. Jak dát průchod kreativitě a lidové tvořivosti. 

sobota 28. ledna 2012

Sat 28 Jan








Učení prokládám občasným během nebo procházkama, dokonce se učím tak moc, že se ani nenamaluju, když jdu ven. A pak se divím, jak jsem hnusná, když vidím svoje fotky. A to mě z tý zkoušky v pondělí stejně vyhoděj. 
Prima víkend to je, ne že ne.


Jo, víte, že kdo vidí racky bruslit, bude celej rok zdravej a šťastnej? =)

čtvrtek 26. ledna 2012

Sevilla




Sevilla leží na cestě mezi Cádizem a Madridem. Tak jsem se tam byla taky podívat. 
Vlastně jsem se tam chtěla podívat už dávno, ale Sevilla vždycky přišla zkrátka, neleží u moře, je veliká a jako exemplář velkýho města, který neleží u moře, mi stačí Madrid.


Sevilla má spoustu nej...například největší katedrálu ve Španělsku...asi jako osm dalších měst na Pyrenejském poloostrově. 
Ve Španělsku je všude všechno největší a nejslavnější. Španěl by za to ruku do ohně dal, možná i dres oblíbeného fotbalového klubu. 


Ale sevillská katedrála je vážně pořádnej macek. Na spodní fotce je náměstí, na kterém vyrostlo toto pěkné stínítko. Nahoře na stínítku je bar. Tam jsem taky nebyla. Nějak jsem neměla už sílu (ani pořádně fotit).


Jedno nej u mě Sevilla přeci jen získala. Nejblbější hotel ever. Recepční ve tříhvězdičkovém hotelu požadoval 150 EUR za pokoj bez oken v přízemí. Gracias, ty ses asi zbláznil, chlape. 

úterý 24. ledna 2012

Tue 24 Jan



Všechny moje myšlenky se točí kolem postele, ale nehledejte v tom žádný prasárničky. Jenom mě leden hrozně unavuje. To počasí, ta škola, znáte to...navíc by jeden měl bejt tak nějak namotivovanej, když je to první měsíc v novém roce. To mě taky unavuje. 


Každej den odpoledne, nebo v podvečer, když si to můžu zrovna dovolit, usnu. Takovej malej power-nap, česky řečenej šlofík, dvacet minut do každého oka...se mi pokaždé protáhne aspoň na dvě hodiny. Nebo taky usnu po obědě a probudím se v pět večer. Potom nadávám a pracuju, nebo se učím dlouho do noci, ráno se mi nechce vstávat, jsem unavená a odpoledne si zase musím dáchnout, a tak furt dokola. 
Asi jsem chytla potřebu siesty, kterou si ale jaksi v Česku nemám čím omlouvat. Lékaři se sice shodují na tom, že krátký spánek po obědě snižuje riziko infarktu a obecně je tělu prospěšný, ale také se shodují na tom, že takový spánek by měl mít asi půl hodiny a rozhodně by neměl trvat více než 90 minut, jinak si člověk naruší biorytmus. 


Zhola nemožné. Pokaždé se v pět odpoledne drápu z postele jak z hrobu a kofein bych si nejraději zaváděla nitrožilně.


Je mi to k vzteku, protože bych hrozně chtěla chodit spát brzo a ráno brzo vstávat. Mám totiž z celého dne nejraději ráno (asi že ho moc neznám), když je ještě tma, nikde nikdo a můžu se s hrnkem kafe procházet po bytě a z okna pozorovat svítání, nebo obout kecky a vyběhnout do lesa/parku. Napadaj mě nejlepší nápady, do všeho mám ještě sílu a chuť, která se potom hodinu po hodině vytrácí.
Až budu velká, budu vstávat každej den před šestou (ráno!!!) skvěle vyspalá a s chutí do života. Fakt.


Obrázky sprostě nakradené různě po internetech. (já se kaju, ale psát si zdroj je holt moc práce)

neděle 22. ledna 2012

Sun 22 Jan



Pendolino, které mi tentokrát neujelo.


Kočka, která je kráva, protože se vůbec nechce fotit a kvůli tomu mě podrápe.


Vánoční sušenky z Londýna a anglické Elle z Madridu, globalizace na jednom stolku.


Teodor na návštěvě, kde si nejprve nechal napustit vanu, ve které ležel a jedl brambůrky máčené do koupelové pěny, si následně vlezl do županu, do postele a pustil si pohádku. Jo, hoch, ten si umí užívat života.


Po ránu to mám ráda poanglicku.


Západ slunce nad Ruzyní. (Brzo budem říkat "západ slunce nad Havlem")

pátek 20. ledna 2012

středa 11. ledna 2012

Wed 11 Jan



"Prosincová tma vychází z hrobu, bezedného snad jako nebe nad námi."


"Pro mě je samota tím, čím pro jiné je požehnání v kostele. Je mi světlem milosti. Kdykoliv přijdu domů, zavírám za sebou dveře s vědomím, že vůči sobě konám skutek milosrdenství." 




"Systematicky jsem se cvičila v tom jediném na tomhle světě, co stojí za to se učit: v odříkání. Přestala jsem doufat v cokoliv."


"Tyhle myšlenky mě nenapadají poprvé, ani naposled. Čím to je, proč sami chceme upadat do deprese?"


"Fňukání. Nářek. Nechci ho slyšet, je to virus, smrtelná nemoc, infekční a epidemická. Nehodlám se zatěžovat takovými orgiemi malicherných citů. "




Když čtu některé knihy, mám pocit, že určité pasáže jsem psala já. Případně, že je někdo psal pro mě, o mně. Často si z dobrých knih dělám výpisky, nebo si v nich zatrhávám a potom se k nim mnohokrát vracím a sleduju rozdílnost postojů, které k nim postupem času zaujímám. 


Čtení knih se mnohem lépe shoduje s mým postojem k životu. Je pracné, vyžaduje čas a velkou míru představivosti, zážitek, který si z nich ale člověk odnese, může být na celý život. 
Tímpádem v dnešní době čtení není pro každého. Pro mě je to možnost, jak dělat věci jinak.
A možnost dělat věci jinak vnímám jako záchrannou brzdu v týhle společnosti. 


Výpisky jsou z knihy Cit slečny Smilly pro sníh. Se slečnou Smillou jsem strávila letošní Svátky, a upřímně řečeno, lepší společnost jsem si ani vybrat nemohla.  


neděle 8. ledna 2012

Sun 8 Jan

Letos mám nejhezčí čínskej kalendář, ze všech čínskejch kalendářů, který jsem si kdy vyjedla.



čtvrtek 5. ledna 2012

Mám otázečku


Pozoruju to kolem sebe. 

Máme rovnoprávnost. Tedy chtěli bychom mít rovnoprávnost. ChtělY bychom mít rovnoprávnost. Znáte to, emancipace. 
Ale feministky, to zas né, ty už jsou moc ujetý. Nenávidí muže. Jsou zakomplexovaný. Lesby. 

Jsme přeci stejně dobré, jako jsou muži. Můžeme úplně klidně řídit svět. Nosit saka. Koukat na porno. 
Přeháním. 
Brát za stejnou práci stejné peníze, jako berou muži. Jsme stejně chytré, schopné, samostatné. Všem kolem to dokážeme.

A potom, když se konečně urveme a sejdeme se někde všechny spolu, většinu času se bavíme...o mužích.  

Může mi to někdo vysvětlit?

pondělí 2. ledna 2012

Nový rok



Silvestrovská pohodička v Bad Elsteru měla všechno, co taková silvestrovská pohodička má mít. Od drobného sněžení, přes kávičku ve vetešnictví, návštěvu kostela, svařák, procházku po kolonádě až po vánoční písně Karla Gotta a starostův novoroční projev na náměstí. Klišé? Ale jděte...


Moje novoroční předsevzetí je už takovým evergreenem, dalo by se říci téměř mantrou opakovanou s železnou pravidelností každý den před usnutím: "Již nikdy více línou sviní", tudíž jsem si jej ani na Nový rok nemohla odpustit. Letos by se mi jeho důsledné dodržování obzvlášť hodilo. 


Ale víte co...hlavně ať je ten novej především šťastnej.