pondělí 31. prosince 2012

PF 2013

Letos si celé to sumarizování a vyhodnocování odpustím, protože 2012 byl rokem standardním, který ale nestandardně rychle utekl, skoro jsem si ho ani nestačila všimnout, jak jsem se věnovala rozdělaným záležitostem. A teď, když se ohlédnu, nevidím nic tak zásadního, co by významně ovlivnilo můj život (jo a to se bavíme o roku, kdy jsem ukončila bakalářské studium a rozbalila svůj základní stan v Lisabonu), protože to nejdůležitější znám už déle a tím jest moudro: "všechno je možné, stačí chtít", howgh. 
Předsevzetí do následujícího šťastného roku 13 samozřejmě mám, ovšem také nic třeskutě originálního, co by stálo za to rozebírat. Prostě se jen budu snažit být lepší. Takže to omezíme na obligátní, ale ze srdce upřímné přání:

Šťastný 2013!!!

Možná jste si všimli, že funguji nově na vlastních doménách adrianalabella.com a adrianalabella.cz, ale dá-li páně Google přesměrování z původní blogspoťácké domény by mělo fungovat, takže si dál do url řádku piště, co chcete.
Mějte se dobře, slavte střídmě, protože když už jsme přežili konec světa, ať taky ve zdraví přežijem konec roku a brzy zde naviděnou! 

Sudetské stezky







Dvě esa šla do lesa a zrádné sudetské stezky je svedly ze správné cesty. Naštěstí jen z té, která se týká lesa.  

Trochu jsem se těšila na pořádnou českou zimu, ale zastihla jsem jen pořádnou českou oblevu. Ale Vánoce se povedly krásně i tak.

čtvrtek 20. prosince 2012

z 19/12/12


V bytě, kde jsem teď, nefunguje internet, nemají tu dokonce ani televizi a ani rádio. Nezbývá mi tedy, v této časoprostorové smyčce, než číst si knihy a časopisy. Předchozích několik měsíců jsem doma měla internet, chytala televizní kanály z celého světa a poslouchala rádio, neměla jsem ale jedinou knihu psanou v mateřštině a ani časopis.
Zdá se tedy, že můj vesmír je v rovnováze, nicméně bych zase jednou ráda své informační zdroje synchronizovala.

Upínám se ke svému počítači a ke svým dvěma zavazadlům, jsou to věci, které si vozím všude s sebou. Stavím si z nich hradbu, za kterou se schovávám jako malé dítě v bunkru, který si zbudovalo uprostřed obýváku z deky a z křesel. Doma je tam, kde mám počítač, lak na nehty a běžecký boty.
Jak člověk jednou odjede, odsoudí tak sám sebe k doživotnímu stýskání si. Venku mu chybí domov a doma mu je těsno a stýská si po cizině, nic není dokonalý a všechno je bittersweet. Saudade, řekl by Portugalec.
T. by řekl, co vole šílím, že přece už nežijeme za Železnou oponou. A K. by řekl, že všechno je jedno. Máma by řekla, ať přijedu za ní, že mi upeče oblíbenou buchtu. 

neděle 9. prosince 2012

Týden č.1, měsíc č.12


Už jsem to tu chvilku kdysi dělala. Každý týden v neděli jsem vybrala z fotek, které se mi nashromáždily v telefonu a loupla je sem i s popiskama. A myslím, že to zavedu znovu, protože alespoň mě baví si to potom prohlížet. Navíc telefon mám u sebe pořád, takže fotky z něj mají asi větší výpovědní hodnotu o tom, jak já ten life vedu.

1) pracovní koutek (a též prokrastinační stanoviště)
2) muzeum v bývalé elektrárně, kde jsem ještě pořád nebyla, ačkoliv je tam zdarma přístupná výstava Dalího děl a já jezdím nebo běhám kolem každý den. Tak v lednu. Příští rok, znáte to.

3) má oblíbená vlaková zastávka, vlaky a oceán, yes, víc ke štěstí nepotřebuju
4) Klára na skále
5) vánoční vodotrysk v Estorilu, blýskavé palmy, světýlka ve tvaru sněhových vloček na pláži, Disneyland, co?
6) lisabonský maraton- tentokrát jenom jako fanda, ale příští rok...to už jsem říkala...


Setkala jsem se s několika českými běžci, kteří sem na maraton přijeli. Je to zvláštní, dostat se najednou mezi lidi, kteří říkají věci jako "maraton nad tři hodiny ani nemá smysl" nebo "stovku uběhne každej". Přišla jsem si jako pitomec, když se obvykle naparuju jako krocan, protože uběhnu 25 km.
Jo, pokud v místnosti není nikdo, z koho byste si mohli vzít příklad, jste ve špatné místnosti.

Samozřejmě jsem se běžeckou atmosférou nechala unést a přislíbila jsem účast na dálkovém pochodu Brtnické ledopády =) , což je nočních 50 km zmrzlým terénem.
A teď když tu tak sedím doma zabalená v dece, vedle radiátoru a piju čaj s medem, přemýšlím nad tím, jestli náhodou nejsem idiot.
Což o to, 50 km ujdu bez větších problémů. Ale v létě a ve dne.
Vždyť já na to ani nemám vybavení, když už bych měla kuráž! Fajn, boty bych měla, ale v pohorkách se blbě běhá a v běžeckých botech zmrznu, co si sakra mám vzít? Nesmeky si koupím, to stojí pár korun. Ale co dál? Jakou bundu? Vždyť v zimní lyžařské se nehnu, funkční zimní nemám a nevím, kde bych na ni vzala. A na nohy? Oteplováky? Legíny? Nebo nějaká lepší vychytávka? Ach bože, měla bych se na to vykašlat, ale já už nechci furt opakovat "tak příští rok". Babo, raď.

Jinak protože dnes jsem právě lisabonský maraton opět neběžela, včera jsem si ho dala aspoň cvičně sólo chodecky, podél pobřeží z Lisu do Cascais a kus zpět. Dlouho jsem to chtěla udělat a nakonec víkend předtím, než se na Vánoce navštívím zamrzlé Česko, mi přišla procházka v tílku a v trenkách po pláži jako dobrej nápad. A byl to dobrej nápad. Vlastně to bylo úplně skvělý.
Kdybych byla tak veselý běžec, jako jsem veselý turista...no, příští rok.

neděle 2. prosince 2012

Cabo da Roca






Toto je konec pevné země, konec světa, neboť dále není nic nežli moře a jen moře, kteréhož kde je konec, Bůh milý sám tolika ví. (Jiří z Poděbrad)

PS: Cabo je OBROVSKÝ a absolutně euforizující, jeden ze nejkrásnějších zážitků za poslední dobu.

čtvrtek 29. listopadu 2012

Sněhový pohár



Je to krásný pocit mít v životě nějaké jistoty. Třeba jistotu, že do mého rodného města dorazí zima. A s ní sníh, spousta sněhu (sníh je právě to podstatné, jinak je tam zima pořád). Strašná spousta sněhu, úplná kalamita! A každý rok se tohle studené a bílé nadělení stane ústředním tématem všech obyvatel maloměsta.
Na sobě pozoruji, že ani odstěhovat se do jiného města, jiné země, jiného časového pásma nepomůže, protože stejně s napětím sleduji své známé na facebooku a komentuji každý status, který se zmíní o sněhu (a že jich je!). Zbožňuji bavit se o sněhu, jsem neustále připravená se bavit o sněhu! Mám v rukávu tisíc a jednu příhodu, ve které je ústředním motivem sníh.
A tyhle příhody opakuji každý rok, když začne sněžit. Všichni si dokola vyprávíme ty stejné příhody, které už všichni známe a stejně se smíchy za břicho popadáme a plácáme se navzájem po zádech. Stohy stejných fotek obrovských sněhových hromad a zapadlých policejních aut se hromadí na hard disku, jediný rozdíl mezi nimi je rok pořízení.

Všem vyprávím, jak s první sněhovou vločkou zavládne mezi muži v ulici, v níž bydlí moji rodiče, rivalita a na plno propukne pohár odhazovačů sněhu. Kdo má líp a dříve odklizeno, má právo se s vítězným úsměvem opřít o hrablo, pozorovat sousedy při jejich snaze a rozdávat moudra.    

       
Základem je mít špičkové vybavení- otec má sadu hrabel různých barev, rozměrů a tvrdostí (a já nevím, jaká ještě jiná kritéria hrabla musí splňovat) na různé typy sněhu! A jako správný profesionál nakupuje vybavení během roku, protože ví, že pokud by začal shánět, až když začne sněžit, už si nevybere, nebo nedejbože hrabla už budou vyprodána- a není větší potupa, než odhazovat sníh obyčejnou lopatou! 
Sněhové frézy jsou pro snoby a soused, který si pořídil traktorek s rolbou také odhrnuje úplně na nic a pokaždé, když projede, je potřeba jít po něm dílo dokonat pěkně ručně s hrablem.

Otec celé dny prostojí u okna a sleduje, kdy přijde ten správný moment vyrazit do boje se závějemi (zhruba osmkrát během 24 hodin), samozřejmě u toho sprostě nadává na sníh, silničáře, sousedy, sníh, posypovou sůl, sníh, parkovací místa a sníh, ale nemyslí to vážně, to je prostě jenom součást pravidel sněhového poháru.
Když morálně podlehnete a jdete sníh odházet místo něj, VŽDYCKY to odházíte špatně a otec to stejně MUSÍ po vás přeházet. (No, ale aspoň má nové téma k nadávání). Holt účast ve sněhovém poháru není pro každého. 


A nejraději ze všeho mám ten den, kdy už člověk z okna nevidí ani oblohu přes hromady ze silnice odházeného sněhu, které se kupí před domem. To mi chybí. 
Přiznávám, že když sedím pod palmou a lížu zmrzlinu, moje představy o zimě jsou přehnaně romantické, přitom ve skutečnosti zhruba koncem dubna ve mně každá další sněhová vločka vyvolává nekontrolovatelné záchvaty pláče...ale jo, chybí mi sníh.

PS: Ale líbí se mi, že svým portugalským známým můžu vyprávět o sněhu a ono je to zajímá! Berou to asi jako historky z běžného života na Marsu. 

pátek 23. listopadu 2012

Pena




Pena je portugalskej Neuschwanstein. Pena je taky portugalská Hluboká.
Přesně takovej ten zámek, kde člověk musí pořád vzdychat "óch" a "achich" a je tak sladkej, že při delším pobytu v něm se jednomu mohou začít kazit zuby. Romantismus, nic pro mě, ale na druhou stranu něco podobného člověk nevídá denně. 


Krásné, pohádkové zahrady jsem si tentokrát s těžkým srdcem odpustila, protože už jsem měla hlad a byla mi docela zima. A když je mi dlouho zima, bývám nepříčetná, čímž jsem, myslím, docela proslulá.

Zámek sám je poměrně čerstvého data (polovina 19.století) a ještě poslední portugalští panovníci v něm během letních měsíců normálně bydleli, proto je proti jiným zámkům dost komfortní, na stěnách jsou tapety a stropy jsou nízké, aby nebyla taková zima, dokonce komnaty disponují vlastními koupelnami s důmyslným systémem tekoucí teplé vody. S trochou fantazie si umím představit, že bych tam mohla žít (což rozhodně nemůžu říct o mnohých lisabonských bytech).

Může mi někdo vysvětlit, proč se nemůže v některých zámcích fotit? Zajímalo by mě skutečné vysvětlení, protože ať přemýšlím, jak přemýšlím, nic kloudného mě nenapadá. A to, že interiéry v Peně nesměly být foceny, je ohromná škoda, protože zámek je zařízen vážně nádherně, v některých pokojích mi přišlo, že si král jen právě odskočil na jednání a na stole má ještě rozepsaný dopis. Pár desítek (možná stovek) hradů a zámků už jsem prošla, ale na Penu jen tak nezapomenu.
Fotky exteriéru se moc nepovedly (možná by se povedly, kdybych nebyla zmrzlá a nepřemýšlela jen nad tím, kdy se konečně půjdu někam ohřát), protože počasí a světlo mi nepřálo.

A to je z mého výletu do Sintry všechno, zbývá ještě zhruba pět zámků a parků, na které jsem se nedostala, a obávám se, že už se ani nedostanu, a Cabo da Roca jsem odložila na některý z následujících víkendů.

PS: Až si někde jako já přečtete, že čínská restaurace naproti nádraží v Sintře stojí za návštěvu, zapřísahám vás, nechoďte tam!

středa 21. listopadu 2012

Je to fér?

Dnes ráno na angličtině nám jedna moje spolužačka prezentovala, jak jednou byla týden v Německu v rámci nějakého projektu pro mládež sponzorovaném EU. Měli jsme vidět zaujetí v tvářích mých téměř dvacetiletých spolužáků, ten tichý obdiv a vzdychání: "Ach, ona byla v Německu a navíc tam potkala spoustu cizinců!". 
V tu chvíli mi došlo, jaké štěstí jsem měla a narodila jsem se ve správný čas a na správném místě. Moje dospívání byl vlastně jeden velkej projekt financovanej EU, několikrát do roka KAŽDÝ rok jsem mohla někam vycestovat, dělat zajímavý věci se zajímavejma lidma a to vše bez starostí a většinou zdarma. Procestovala jsem tak víceméně celou Evropu! Myslela jsem si, že je to samozřejmost, že tu možnost má každý, ale opak nejspíš bude pravdou. Asi že celá Evropa měla pocit, že my jako čerstvě svobodná a zaostalá východní země, potřebujeme kultivovat a propojovat a motivovat a rozvíjet a seznamovat a představovat a spolupracovat, dalo se s trochou dobré vůle dostat kamkoliv. (A když se mě občas někdo zeptal, jestli už máme v Československu (!) barevnou televizi a splachovací záchod, brala jsem to jako vtip).

V Portugalsku, které (z naprosto neznámých důvodů) má punc západní, rozvinuté země, evidentně takové možnosti moji vrstevníci neměly.
Když se nás učitelka ptala, jestli máme někdo podobný zážitek jako dívka, která prezentovala svůj týdenní pobyt v Německu, radši jsem ani nehnula brvou, vyprávět těm lidem, jak jsem za (i jejich) evropské peníze procestovala kdeco a převážně nešlo o nic jiného než se dobře pobavit...přišlo mi to nefér.

pondělí 19. listopadu 2012

Castelo dos Mouros





Pokud jste někdy spali v hostelu nebo v ubytovně ve velkém, společném pokoji, tak to znáte. Pravidlo jednoho idiota. Vždycky je tam. Ten člověk, kterej přijde v noci, když už všichni dávno spí, rozsvítí, lekne se, že pokoj je plnej spících lidí (jak překvapivé), zhasne, cestou k posteli dvakrát zakopne, začne se přehrabovat v batohu, něco vytáhne, aby to následně upustil, za mocného funění se vydrápe na postel a vzpomene si, že vlastně ještě musí dolů (dojít si na záchod, vyčistit si zuby, najít nabíječku) a když už jsou ÚPLNĚ všichni v pokoji vzhůru a nasraně frkají, konečně si jde lehnout, do pěti minut usne a spokojeně oddechuje, zatímco vy ještě hodinu potom koukáte do stropu a čekáte, jestli znovu zaberete.  
Jo, tak tenhle idiot ani tentokrát nechyběl.

Ráno jsem zamaskovala kruhy pod očima a po vcelku obstojné snídani jsem se rozloučila a vydala se na ty slavné hrady. 

Zámek přímo v Sintře splnil všechna očekávání, ale mě už to táhla na kopec konečně si projít tu zříceninu, která je vidět z celého širého okolí a místní o ní mluví jako o tajuplném místě spojeném s mnoha legendami a záhadami. Zkrátka na hradě straší, což člověk ucejtí v kostech, hned jak se k začne blížit.
V okolních lesích bych se věru sama toulat nechtěla, hrad původně maurský byl klíčovým místem portugalské reconquisty, pár století se o něj starala místní židovská komunita, než byla vypoklonkována pryč z poloostrova, mezitím byl hrad opuštěn a sloužil jako hřbitov ... prostě příjemné místo k rozjímání.  

Nyní lze obejít po hradbách skoro celý bývalý hrad, což je vcelku adrenalinový zážitek, protože je to fakt vysoko, tudíž tam dost silně fouká a hradby jsou nezajištěné, ale rozhodně to za to stojí. 


neděle 18. listopadu 2012

Sintra





17/11 - 16:00
V domnění, že jedu na hory, sedla jsem si ve vlaku k okýnku a těšila se na panorámata. Jeli jsme 40 minut skrz souvislou zástavbu děsivejch paneláků, potom jsme na pět minut vjeli do tunelu a vyjeli na horách. Asi nějaký kouzlo...
Poprvé jsem letos ucítila ve vzduchu podzim - spatřila alej stromů s barevným listím, zlověstné, těžké mraky se hnaly po obloze a prudký vítr se v nárazech opíral do okolních kopců.

Přes prvotní problémy s orientací způsobené absencí slušného značení pro zmatené turisty jsem našla "svůj" hostel. Snažila jsem se si v hlavě vybavit mapu města, na kterou jsem doma spěšně mrkla a mám trochu tušení, že to musela být mapa nějaké jiné Sintry na jiné planetě. 

Hostel mě mile překvapil, připomněl mi svou atmosférou albergues. Dokonce i někomu v pokoji děsně smrděly boty- no, úplná nostalgie. A taky trochu Vilu Vilekulu. 
Krásná stará vila se skleněnými lustry, štukováním, francouzskými okny otevřenými do zahrady a galerií na točitém schodišti, plná mladých lidí, kteří se potkávají a vráží do sebe ve volně přístupné kuchyni, když se shánějí po kafi, v obýváku hipstři polehávájící u svých McBooků, na zahradě právě probíhající workshop lukostřelby. Prostě cool place.

Sotva jsem se ubytovala, venku začali pršet kočky a psi a žáby a trakaře, to už je holt moje karma, takže jsem čekala a čekala, než se to trochu uklidní a potom už bylo na pozdě jít na hrad.


19:00
Koupila jsem si alespoň vstupenky na tři hrady na zítra, aby mě náhodou nenapadlo nikam nejít. A šla jsem na večeři k Indům. Indové umí nejlepší vegetariánskou kuchyni na světě, jak ví každý vegetarián.
Teď tu sedím a zjevně místnímu personálu rozšiřuji představu o evropské kultuře- kluci indický asi neznají model "přijde holka sama na večeři, nechá si zapálit svíčku, nalejt víno, naservírovat si předkrm a hlavní jídlo a přitom na nikoho nečeká". Už se na mě byl podívat i kuchař a uklízeč a několik kamarádů, měla bych začít vybírat peníze.

Aha, pingl už se chytl a snaží se se mnou navazovat konverzaci, naštěstí ty trapné pokusy netrvají moc dlouho, protože přicházejí další hosté.
Peru se se svými 0,375l vína, po delší abstinenci to do mě nějak neleze a už začínám mít v hlavě.

21:00
Po večeři jsem se procházela křivolakými ulicemi městečka a nějak vůbec nevím, jak to tu uchopit. Trochu Segovie, trochu Český Krumlov- ale vše v takovém portugalském ošuntělém stylu. Já vím, je po sezóně, ale i těch pár lidí, co jsem potkala, mi tu přišlo nějak nepatřičně. Dost tajuplný místo. Asi že je blízko ten konec světa- a teď myslím Cabo da Roca, žádný mayský povídačky. 

Zase prší, jdu domů.

sobota 10. listopadu 2012

happy birthday to me



Dnes mám narozeniny.
Tak dlouho jsem přemýšlela, co na své narozeniny budu dělat (myslela jsem na výlet do hor, opulentní večeři ve veganské restauraci, pravé šampaňské, nebo dlouhý výběh podél moře) až se problém opět vyřešil sám a já jsem včera ulehla do postele s ukázkovou virózou.
Takže své 23. narozeniny trávím v cizí zemi, sama a nemocná. Žádné strachy, nemám z toho depku ani zkaženou náladu, beru to, nedá se nic dělat
Alespoň můžu trávit celý den v posteli (a já miluju trávit celý den v posteli), dívat se na televizi, číst si, cpát se. Škoda, že je mi tak blbě, že mě vlastně vůbec nebaví dívat se na televizi, číst si a na jídlo nemám pomyšlení. Cítím se jako odpadkový koš.
Prolejvám se odvarem ze zázvoru, koukám do stropu a přemýšlím.


23.

Sakra, kdy se to stalo?

Dobře, stará ještě nejsem, ale začínám se oprávněně domnívat, že se nakonec dožiju třicítky. Až mi bude 25, budu už na každé další narozeniny brečet, protože to skončí všechna sranda. Asi.
Už teď jsou všechny modelky mladší než já, všechny olympijské vítězky a můzy taky, nejmladší milionáři světa a zázračné děti...no, o těch ani nemluvím. Kluci v mým věku choděj s holkama věku mýho bráchy. (vždyť jsou to děti!)


23 a ještě jsem pořád neuběhla maraton. Nenapsala jsem knihu. Ani jsem ještě nevydělala svůj první milion. Nemám ani dostudováno, nejsem vdaná, nemám dítě a ještě k tomu ani nevím, jestli vůbec tohle všechno chci.
Můžu to pojmout jako plán na další rok. Nebo pětiletku. Ale do třiceti bych to fakt měla zmáknout!

Ale jestli to dál všechno půjde tímhle tempem, tak mi třicet bude pozítří. 


neděle 4. listopadu 2012

Gulbenkian Centro de Arte Moderna

Todo o mundo é composto de mudanca- svět je složen ze změn

Je vcelku jasné, že jednou budu muset bydlet v tovární hale.

Muzeum má překrásné zahrady, jenomže v neděli tu vždy pršívá, prohlédla jsem si je leda z okna.


Přemýšlela jsem, zda někoho vůbec může bavit číst cizí postřehy z NĚJAKÉ galerie NĚKDE v Portugalsku a nakonec jsem usoudila, že ani ne.
Ale stejně si to neodpustím, svůj vztah k muzeím a galeriím jsem tu nedávno popisovala, takže je jasné proč.

První zajímavá skutečnost je, že celé muzeum (složené z několika budov, každá z nich je zaměřená na jiné období) spravuje Gulbenkain nadace.
Zakladatel Calouste Gulbekian pocházel z prastarého a bohatého arménského rodu, jehož tradicí od nepaměti bylo podporovat umění a veřejné blaho. Sám Calouste byl vědec, obchodník, filantrop, diplomat a sběratel umění a b
yl to také vizionář, který rozpoznal význam ropných zásob na Blízkém Východě. Ale ani to všechno mu nepomohlo a musel uprchnout z Turecka po prvním anti-arménském pogromu. Nejprve emigroval do Egypta, následně dostal za své zásluhy Britské občanství a 20 let žil v Londýně, dalších 20 let žil v Paříži, kde pracoval ve francouzských diplomatických službách.
Během Druhé světové války se rozhodl utéci do USA a když se měl v Lisabonu nalodit, učarovalo mu město natolik, že se rozhodl zůstat až do své smrti roku 1955.

Strhující život, co říkáte? A to jsem zde, prosím, udělala nejstručnější ze stručných výcuců. Zajímal-li by se někdo více o život rodiny Gulbenkain, o Calousteho nebo o jeho nadaci, nechť čte např. ZDE

V Lisabonu zaštiťuje Gulbenkain nadace bezpočet projektů, od muzeí a galerií, přes knihovny, financuje vlastní vědecký institut, zakládá parky, poskytuje granty a stipendia, vyhlašuje soutěže ve všech možných oborech, stará se o vztahy s Francií a podporuje arménskou komunitu, etc.

A konečně já jsem se rozhodla navštívit centrum moderního umění- více ZDE . Byť jsem zde neviděla nic vyloženě dechberoucího, celkový dojem ze stálé expozice i z aktuálních výstav mám velmi pozitivní.
Velkorysé prostory modernímu umění sluší, byť v případě díla Carlose Nogueiry ZDE jsem se nemohla zbavit dojmu, že instalace vytržené ze svého původního prostředí, kam byly navrženy, nemohou úplně vyjádřit svůj smysl.
Stálá sbírka výtvarného umění mě nadchla, použité barvy, struktury a motivy mi sedly, právě tak jako kombinace vystavovaných autorů. K vidění ZDE


Zmíním už jenom koutek věnovaný Lochnesské příšeře, shlédnutí jakési inscenace na motivy povídek Raye Bradburyho a Isaaca Asimova a nakonec jsem viděla rozhovor s Jeanem-Paulem Sarterem, ve kterém mluvil o svém vztahu se Simone de Beauvoir.
Na jednoho skoro až příliš dojmů, nicméně budete-li někdy v Lisabonu, Gulbenkain galerie by vám neměly uniknout, zajímáte-li se o umění.

Nudný článek o skvěle strávené neděli, já vím.

středa 31. října 2012

Star Trek


Stávkuju

Těžko v mentalitě a v chování místních odlišuji, co je příčinou a co je naopak důsledkem hospodářské krize, kterou Portugalsko prochází a která je citelná opravdu všude, jako nějaký zatuchlý pach visící ve vzduchu.
Osobně si, když to vezmu kolem a kolem, nemyslím, že by krizi způsobil běžný lid nebo nedej bože přebujelý sociální sektor (o kterém tady nemůže být ani řeč mimochodem), jak nám cpou média. Příčinu vidím spíš v politických a finančních machinacích, do kterých jen těžko získáme vhled.


Ale i tak mě některé vlastnosti místních obyvatel přivádějí k zoufalství, občas bych si nejraději stoupla doprostřed ulice a řvala "To se k˙˙˙˙ nemůžete divit, že jste v krizi!!!".

Dnes ráno jsem jela do školy, všechno probíhalo hladce, ve vlaku jsem si přečetla upozornění, že zítra bude opět stávka vlakové společnosti...dobře, budu s tím počítat. Přejdu z nádraží na zastávku, kde už obvykle stojí autobus a celý vlak se do něj snaží nějak narvat, je to sice trochu Indie, ale lepší než se táhnout 4km do kopce v dešti v sedm ráno. Poprvé jsem zpozorněla, když jsem žádný autobus neviděla...že by už odjel? Sednu si tedy a čekám, jako dalších sto lidí kolem. No, nebudem to protahovat, autobus prostě nepřijel. Přijely nějaké meziměstské linky, ale jinak nic. Pokud autobusová společnost vstoupila do stávky, opět to neoznámila předem, pokud si autobusy jen tak nejezdí, začínám ztrácet víru v systém =)

Stávky můžou být účinnou pákou, ale takhle nás tam stálo sto studentů a důchodců marně čekajících na bus, který nepřijede a ti, na které je stávka patrně mířena, už dávno odjeli svými Mercedesy do kanceláře.

Navíc autobusy jsou tu pekelně drahý...za pět minut strávených jízdou platím lístek za 2,20 EUR, pokud si koupím měsíční jízdenku, pořád je to nějakých 30EUR. Vážně mám platit 30EUR každý měsíc za službu, na kterou se nemůžu spolehnout? 
Na další měsíc si lístek na autobus nekoupím, budu prostě vyjíždět ještě dřív a každý den dvakrát zdolávat krpál ke škole pěšky, ostatně můžu to pojmout jako fitness. 

Na to, abych si, jako minule, chytla taxík a nechala se do školy odvézt, jsem neměla náladu. Kdo mi to proplatí? No nikdo. A protože vlivem čekání na bus jsem už stejně nejdůležitější předmět meškala, tak jsem se jen příšerně nafoukla, odkráčela zpět na vlak a odjela domů. Doma jsem si udělala čaj s medem a znovu se položila do postele, protože když si můžou stávkovat oni, já můžu přece taky. 

Takže sorry, jsem ve stávce.



úterý 30. října 2012

Nakopávák





Loni jsem běhávala hlavně ráno, patrně v rámci projektu "no pain, no glory".
Potom jsem od toho nějak upustila.
V Lisabonu jsem se naučila běhat se západem slunce. Mám večer vždy víc energie a líbí se mi, že se po návratu se můžu jen osprchovat a zalézt si do postele.


Ale trochu mi chybí ta časně ranní atmosféra, hodina mezi psem a vlkem, kterou mám z celého dne nejraději. Měkké světlo ozařuje horizont, pára stoupá z lesů a válí se nad řekou. Ve městech se potácejí opilci vracející se z flámů a mezi nimi se proplétají šedé siluety těch, kteří už spěchají do práce. Je ticho a klid, ve vzduchu se tetelí očekávání dne nadcházejícího.
Rána ve městě jsou úplně jiná než rána v krajině, obě ale miluji.

Takže jsem se dnes rozhodla si připomenout radost z ranního běhu a bylo to ohromující, viděla jsem východ slunce, barevnou oblohu, obrovskou dvojitou duhu a nakonec jsem příšerně zmokla.
Euforizující zážitek, zkuste to občas taky.

sobota 27. října 2012

Příští rok

Obvykle to začne Valentýnem. Každý rok se to opakuje, každý rok si říkám, že příští rok se už na Valentýna nevykašlu, ale že opravdu popřemýšlím nad tím, čím svého kluka obdaruji a fakt už si uděláme oba čas zajít si večer na hezkou večeři. 
     Na Velikonoce mám vždy v plánu alespoň koupit cestou domů pár pugétů, abych si doma udělala jaro- ale nakonec si tak maximálně vyměním tapetu v počítači. 
     Plynule přes Čarodějnice, kdy si pokaždé opakuji, že napřesrok už vážně pojedu na venkov a strávím celou noc venku u ohně, přes první Máj, kdy se pokaždé v jedenáct večer s Tomem zděsíme, že uschneme a s baterkou hledáme v Praze za barákem nějakej rozkvetlej strom.
     Že by člověk měl v létě vyjet na dovolenou, odpočinout si a změnit trochu prostředí- to se snažíme popřít každý rok, kdy sedíme na Letný v parku, pijeme Kofolu a diskutujeme o tom, že Praha v létě je stejně nejlepší, tak co se budeme někam táhnout.

     Dýni jsem taky ještě nikdy nevydlabala, pokud jsem z ní zrovna nechtěla dělat polévku, abych ji mohla postavit na Halloween za okno. 
     Skvělou narozeninovou oslavu, kam pozvu všechny své přátele už opravdu uspořádám příští rok, letos jsem to nějak nestihla zorganizovat. 
     Taky bych hrozně ráda jednou začala vánoční dárky kupovat včas, a pořídila si domů stromek, nebo alespoň zavěsila jmelí... Naštěstí zatím pokaždé se mi alespoň povedlo strávit svátky s rodinou, ale když mi letos otec poradil, že když přes Vánoce zůstanu v Portugalsku, tak přece hrozně ušetřím, málem jsem se rozbrečela. Už už jsem si sama sebe představovala, jak sedím sama pod palmou s kapsama plnejma peněz.
     A koncem každého roku si říkám: "letos ještě naposled půjdu do práce, ale příští rok chci Silvestra strávit s Tomem na horách."

     Radši ani nebudu zmiňovat všechny ty Foodfestivaly, Designbloky, konzerty a filmové festivaly, na které se letos bohužel nepodívám, ale příští rok !PŘÍŠTÍ ROK! už to určitě vyjde.

Říkám si, kdy asi ten "příští rok" přijde? Až budu mít víc peněz, nebo víc času? Až budu společenštější, romantičtější nebo pracovitější? Až přestanu nechávat věci na poslední chvíli a povinnosti odkládat na "za pět dvanáct"? 

Jedno je jisté: Už jsem snad konečně zjistila, že lepší člověk se ze mě mávnutím kouzelného proutku nestane, vize toho, že budu bohatá - povoláním manželka, která má času dost, se taky nebezpečně vzdaluje.
A pokud nechci zabřednout do čekání na "příští rok", ani slevit ze svých požadavků, budu muset začít dělat věci po svém, navzdory své lenosti a nekonečnému množství překážek, které vyvstanou po každém rozhodnutí přizpůsobit plynutí času k obrazu svému. 

Ale začnu s tím asi až příští rok, protože teď to nejde, jsem v cizině, chápete. 

pátek 26. října 2012

z návštěvy






Návštěva dnes odpoledne odletěla zpět do vlasti a já jsem tak opět osiřela.
Na druhou stranu mi to nevadí, protože už jsem se těšila, jak si uspořádám párty ve vlastním stylu (mátovej čaj s medem, vlněný ponožky a blogy) a jak si půjdu zaběhat a zacvičit, protože týden jídla a poflakování za sebou nezanechal jenom výčitky v hlavě, ale i pár gramů čistého sádla všude jinde.

Půjčila jsem si od Marči pár fotek, které zde nadělala, na kterých jsem já. 


Krásnej víkend přeji! (já budu dohánět nasekané resty, ale docela se na to  těším)

středa 24. října 2012

O mar do Cascais




Tenhle týden mám návštěvu a moc se mi líbí jí ukazovat vše, co mám na Lisabonu a okolí nejraději. A taky se mi líbí, že všechna místa mají takový ohlas, jaký měla u mě.
Když jsem viděla Lisabon poprvé, napadlo mě, že nic krásnějšího jsem ještě v Evropě neviděla a překvapivě, všichni, kteří Lisabon znají, tvrdí víceméně to samé.
Dnes jsme byly na procházce z Estorilu do Cascais, kde jsme se překvapivě skvěle naobědvaly a zašly jsme i do míst, kde jsem ještě ani sama nebyla. 

Cascais je takové portugalské Saint Tropez, plné "posh" lidí, jachet, pláží, luxusních hotelů a restaurací, uprostřed s malinkou nákupní třídou, s promenádama podél moře a roztomilým starým městem. Místo, kde prostě chcete žít a nestarat se o žádnou krizi, vlastní ani hospodářskou =)
Ale stejně nás nejvíc nadchlo moře- ačkoliv celé dny poprchává, když jsme se šly projít k moři, vykouklo slunce a udělalo se teplo. Marianě se vybil iPhone a já jsem zapomněla Konicu doma, takže jsem udělala jen pár rychlých fotek na svůj mobil.
Myslím, že vyšly krásně, obrovské vlny a dramatické nebe ani nepotřebují žádné filtry a dodatečné úpravy.

Mám ráda návštěvy, procházení po památkách, večeře v restauracích a drinky v barech u moře si většinou sama moc nedopřávám, ale co by člověk neudělal pro návštěvu!

středa 17. října 2012

Museo do Orient

Záměrně jsem si vybrala nejtěžší kurs angličtiny, který na škole máme. Joana mě odrazovala, že to pro mě bude moc těžké, čímž se mě samozřejmě hrozně dotkla, protože jsem o sobě měla mínění, že na tom s angličtinou nejsem špatně. (Já mám o sobě vůbec zbytečně často přehnané mínění).
Brzy jsem pochopila, že měla samozřejmě pravdu. "Naše" angličtina totiž není tak úplně angličtina- počítá se s tím, že když do kurzu nastoupíte, už anglicky dávno umíte a náplní hodin tak není, jak by se mohlo zdát, učit se anglicky, ale probrat celou portugalskou historii. O které toho vím asi tolik jako o jaderné fyzice. (tzn. kdysi kolem mě na gymplu prošla, nicméně nezanechala trvalé následky).

Teacher je dominantní žena středního věku, která mi bez okolků řekla, že moje english je trash. 
Poté, co se moje ego vrátilo z hor, kam se s hysterickým pláčem uteklo skrýt, rozhodla jsem se, že to prostě zvládnu. Mám přece ráda výzvy. 
Takže čtu, čtu a čtu, překládám a překládám, a pro chybějící informace chodím do knihoven, infocenter a muzeí. 

Na dnešek připadla návštěva Orient muzea, o víkendu mě čeká muzeum námořních objevů. Téma mého závěrečného projektu jsou totiž portugalské námořní objevy a kolonizace. 
Naštěstí miluji muzea. Fascinuje mě ten klid a ticho, historie sterilně uzavřená ve skleněných krabicích, pocit tajného spiklenectví s ostatními návštěvníky a se zaměstnanci muzea. Všechno, co mě otravuje, zůstává venku před dveřmi (pokud zrovna člověk nenatrefí na povinný středoškolský zájezd do muzea), dovnitř se dostávají jenom podivíni a intelektuálové (a já) dychtivě vstřebávající informace. 

A o jaké informace bohatší jsem dnes odcházela?
V přízemí probíhá dočasná výstava o obnovitelných zdrojích energie. Informace, která mi vyrazila dech je, že Portugalsko zajišťuje veškerou svou produkci energie skrze obnovitelé zdroje. Tato produkce pokryje zhruba 60% spotřeby země, což je světový unikát. Fantastické. 


První patro muzea je věnováno Orientu, tedy zemím, které Portugalci "objevili" a jejich kultuře, umění a historii. (tedy části Afriky, Indii, Číně, Indonésii a Japonsku)


A poslední patro patří asijským náboženstvím. A také krásné výstavě zabývající se historií pítí čaje.


Pokud se budete někdy pohybovat v Lisabonu a nebudete vědět coby (což se ale asi nestane), bez obav do muzea Orientu zajděte, stojí to za to.

A na závěr kvíz: "Najdi rybu." (Je tam kapr jako stehno, očividně hospodářská krize v zemi ještě není tak strašná, lidé stále mají co jíst a nemusí lovit potravu v rybníčcích před muzeem.)